Příspěvekod J. Knížek » čtv 1 dub, 2010 21:34
Nejvíc se po loňských zkušenostech u Černého moře těšil na Baltské moře náš syn. Po zkušenos-tech od Černého moře jsme se na cestu lépe připavili. Na auto jsme upevnili zahrádku s vakem, kde jsme si vezli tábornické potřeby - kbelík, umývadlo, kanystr s vodou, trojnožku s kotlíkem k vaření nad ohýnkem, sekyrku, polní lopatku a také pruh plátna s kolíky na ohražení vyhloubeného ležení proti vanoucímu písku. Protože v Baltu bývá kamenité dno, vzali jsme i vhodné střevíce do koupání. Pročetli jsme řadu příruček, popisů cestování a táboření s odlišnostmi a zvyky našich severních sousedů. Pro chladnější klima jsme si pořídili také odpovídající oblečení a sestavili itinerář cesty s variantami – delší/ kratší. Opět jsme si opatřili víza a ověřili úplnost dokladů, údajů a vybavení včetně vozidla. Já nějak nemohl sehnat krátké kalhoty, tak jsem si v Bílé labuti na doporučení šaramantní prodavačky koupil pumpky a ona mi je po naměření sama na šicím stroji upravila a ještě vyžehlila. Takové služby byly tehdy skoro v každé konfekci běžné, prodavačky každého přesvědčily, aby si ještě něco dalšího přikoupil a na kvalitu se každý mohl spolehnout; obchod si netroufnul někoho šidit. Naše garáž stála u pole, po kterém jezdil housenkový traktor se širokými rameny agregátu a postranním kolem ji zachytil a posunul i s autem. Poškozenou kapotu a garáž jsem nechal na účet státního statku opravit. Přikoupil jsem ještě spec. pumpičku. Na řemenici dynama se připevnil kotouč s výstředným čepem a k hlavě motoru rameno s pevným čepem. Na oba čepy se podle potřeby nasadila pumpička s 5 m dlouhou hadicí (k huštění kol a matrací - za volnoběhu sebou pumpička kývala). Všecko se do odjezdu stihlo.
Začátkem srpna 1966 jsme ráno vyjeli směr Mělník, Turnov, Harrachov (přechod do Polska bez problémů) a dále Jelenia Gora, Zielona Gora a stále dál k Baltu. Vzpomínám, jak jsme jeli dlouhý úsek – snad 30 km po přímé cestě lesem, kde byla jen levá půlka silnice dlážděná a pravá prašná. Kdesi v městečku na náměstí byl právě trh a zastavili jsme se. Divili jsme se, jaké zbytečnosti tu vesničané nabízeli ještě k prodeji, třeba 10 párů téměř rozpadlých bačkor různých velikostí, kromě vajec, zeleniny a domácích zvířat spíše samé nepotřebné špurky. Oblečení těch vesničanů bylo až příliš ošumělé, zaostalejší než předtím v pohraničí Rumunska a stejně vyhlížející i domy. Museli tam mít hluboko do kapsy. Na cestách téměř žádná auta, nejvýš koňské povozy; teprve blíže k moři bylo kulturněji a častěji se objevila osobní auta, ale spíše starších typů, která nedosahovala ani 80 km/h rychlosti, kdežto nám auto šlapalo místy až 120 – záleželo na povrchu cest. Jeli jsme do Šwinoujščie, před nímž jsme museli překonat štětínský kanál na ručním prámu z kulatiny. Na prám se vešlo až 15 aut a stále se kýval, neměl žádné zábradlí. Musel jsem zůstat za volantem a „třímat“, abych nesjel do vody. Od kanálu se do moře táhla taková dlouhá dlážděná kosa, u níž právě kotvil ohromný zámořský parník a kolem plno přihlížejících. To prý každý parník je takto vyprovázen na dalekou plavbu. Než pro nás prám připlul, čekali jsme přes hodinu a bylo kolem 16 hodiny, takže jsme si parník mohli dobře prohlédnout. Na konci té kosy byl ještě zděný maják. Po převozu jsme se dostali do hezkého městečka – letoviska s plážemi a kempem, kde jsme rozbalili stan. Syn, vida moře, radostí skákal a tancoval. Užili jsme si moře i pláže několik dní. Pak jsme zamířili na východ, stále po přibaltské silnici. Cestou jsme se spřátelili s bodrým polským policistou, který s rodinou cestoval na velkém motocyklu s postranní lodičkou a na hlavě nosil německou přílbu. Přidal se k nám i jeden Čech z Kralovic se starším udržovaným Spartakem, který sem jezdíval častěji a seznámil nás s místními zvláštnostmi. Jeli jsme spolu přes Kolobrzeg a Koszalin až do Ustky, nacházející se asi uprostřed polského pobřeží Baltu.
V Ustce jsme se utábořili v kempu mezi lesem porostlými písečnými dunami, takže tam nefoukalo od moře. Paní policistová nám dala ochutnat jejich sladkou jahodovou polévku a my jim na oplátku sladké kynuté ovocné knedlíky. Pro nás i pro ně to byla neznámá jídla. Mouku jsme vezli v plátěném pytlíku a vařili v kotlíku nad ohýnkem. Pláž u moře byla roztomilá, byly tam různě postavené nájemné pletené koše - sedátka se stříškou a uzamykatelným prostorem, které chránily proti vanoucímu písku; my jsme si jako většina jen vyhloubili v písku ležení a ohradili plátěným plůtkem s kolíky, takže na nás štiplavý písek nevál a mohli jsme se slunit. Kvůli větru se nedalo běžně procházet ani hrát třeba badminton aj., ale ve vodě to nevadilo. Každých asi 30 m byly kolmo na břeh v moři zaraženy řady dřevěných sloupků – pilotů, které měly zabraňovat častému bočnímu vlnobití. Podél pobřeží hlídkovaly rychlé čluny. Mnozí si dělali ležení na kraji lesa v pískových dunách; chodil tudy s brašnou prodavač, nabízející „lody – lody – komu lody?“ mražené ovocné špalky na špejli. Odtud jsme se podívali do městečka a navštívili „Dom morjaka“, kde si námořníci kupovali zásoby pro plavbu na moři. Po několika dnech jsme odejeli dál až do kempu Jastrzebia Gora, kde byla řada podnikových „ošrodků“ (t.č. zavřených středisek). Majitelka kempovací louky – číšnice místní restaurace, nás tam nechala za pouhou tabulkovou čokoládu postavit stan. Odtud přes městečko Wladyslawowo jsme se projeli po kose Hell až do letoviska Jastarnia – dál to nešlo, tam byla základna mořské stráže. Hrozně tam vál a štípal písek. Ta kosa uzavírala Zátoku Puckou, na jejíž břeh jsme se potom přemístili a utábořili u vesničky Rewa. Tam v moři sice bylo plno průhledných medůz překážejících v plavání, ale na kraji moře v písku se hojně nacházely různé úlomky zlatavého jantaru, kterého jsme si také sáček domů nasbírali (jantar je zkamenělá průhledná pryskyřice). Mnohde v okolí se z jantaru vyráběly všelijaké ozdoby; cenné byly výbrusy, v nichž kdysi uvízl nějaký tvor a broušením vynikl. Tehdy nad námi létal strážní vrtulník a dokonce u nás po zamávání přistál; když ale zjistil že nic nepotřebujeme, zase odletěl. Přišel se za námi podívat také starosta Rewy; byl čistě oblečen, ale divili jsme se jeho zcela opotřebenému límečku košile. .
Z Rewy nás zavedla přímá cesta do města Gdaňsk, kam jsme si zajeli. Zde již bylo město na evropské úrovni včetně pěkných domů, obchodů a parků. To už nám pomalu dovolená končila, tak jsme se zajeli podívat do hrázděného zámku (v německém stylu) Malbork; líbil se nám. Ubytovali jsme se v kempu, kde po předložení průkazu člena Svazarmu nám kirownik (vedoucí) udělal velkou slevu. Líbilo se mi od domorodců opakované oslovování „proše pana“ i několikrát ve větě. Jinak tam byly předměty denní potřeby, jako třeba mýdlo, psací či toaletní papír, osobní svršky aj. nedostatkovým a drahým artiklem; jak jste si něco odložili stranou z dohledu, věc se ztratila. Hodilo se mi tam i zdravotní vybavení od posádkového lékaře; poskytnul jsem jednomu mladému cizinci lék proti alergii. Kupodivu, nikdo z nás po dobu dovolené léky nepotřeboval. Z rádia jsme se dověděli, že začínají Liberecké výstavní trhy (LVT) a že se budou hodnotit návštěvníci přijíždějící z největší dálky. Proto jsme vypustili návštěvu oblasti Mazurských jezer a z recese odejeli směrem na Tanvald. Po krátkém odpočinku při jezírku u státní hranice jsme pokračovali dál na LVT, ale nic jsme ani z té dálky nevyhráli. Lidí se tam sešlo moc, ani nebylo možné si klidně výstaviště prohlédnout. Poprvé jsme tu viděli automatické pračky naší výroby. Po prohlídce LVT jsme si prošli město, zavzpomínali na dobu, kdy jsme tu bydleli a zajeli se občerstvit na Ještěd. Odtud jsme plni dojmů z dovolené pokračovali rovnou domů. Jak se říká, všude dobře, doma nejlépe. Bylo také na čase připravit syna do dalšího ročníku školy. On si pak s tím jantarem hrál, až přišel na to, jak jeho pomocí „vyrábět“ ohlušující výbuchy (možná mu to někdo zkušenější poradil). Radost mi tím neudělal. Prohlásil, že už do Polska nepojede a ani jsme se tomu nedivili.
J. Knížek