Příspěvekod Návštěvník » sob 6 led, 2007 14:08
Rota G 4/4
30.prosince 2006
Moje nové obydlí nebylo o nic horší než to, ve kterém jsem žil před tím. Stejně se tu nejspíš dlouho nezdržím. Rota G je vždy v první linii Kirk! připomněl jsem si a z nějakého důvodu při tom na sebe v duchu řval. Aniž bych byl šťastným vlastníkem jiného kusu zeleného textilu vyjma toho na sobě, popřípadě jakéhokoliv jiného předmětu, jenž by bylo třeba umístit do bůhví od čeho propálených plastových skříněk, svalil jsem se na postel a skoro okamžitě usnul. Zdálo se mi, že jsem moucha a sedím na hovnu seržanta Kulíka spolu s major Mackenziovou. Snažil jsem se jí vysvětlit, že celá situace je, alespoň co se šarže týká, pod její úroveň a ať tedy letí jinam a nejde si něco po jiném vyšším důstojníkovi.
Musel jsem s sebou ve spánku asi dost házet, protože, když mě pak probudil zvuk ostré sirény vycházející ze všech stěn, stropu i podlahy, ležel jsem na zemi a pokrývka i polštář ležely ode mě tak daleko, jak to jenom prostor tři krát čtyři metry umožňoval.
„Vstávám Kirk, vstávám,“ ozval se vzápětí syntetizovaný hlas počítače.
Dříve, než jsem stačil ocenit osobní přístup techniky, začala podlaha, stěny i strop rytmicky nadskakovat, jako kdyby na ně zvenčí bušila parta rozvztekaných trollů a odmítali v tom přestat, dokud mě neuviděli na nohou. Dveře všech obytných buněk se naráz otevřely a já poprvé spatřil své spolubojovníky z roty G. Byla to sbírka existencí ztracených stejně jako já. I když asi z jiných důvodů. Všichni do jednoho už slyšeli, že G znamená genetika a tvářili se podle toho.
Během jakési teoretické přípravy, která zabírala menší část výcvikového dne, nám bylo vysvětleno zhruba to, co už jsem jednou slyšel od seržanta Kulíka, jenom s hromadou roztomilých podrobností navíc. Lidstvo skutečně válcovalo jednu vesmírnou civilizaci za druhou už od té doby, co první mezihvězdná loď doskotačila k nejbližší obydlené planetě a vzhledem k tomu, že nějakou nešťastnou shodou okolností byli lidé skutečně na špičce galaktického vývoje, šlo nám to skvěle.
Tři roky dozadu jsme ale narazili na civilizaci, jejíž dominantní druh by způsobil nejednomu entomologovi orgasmus a jíž se zkráceně říkalo Pixdi. Když nás kobylky na přivítanou postříkali nějakou chemikálií, čímž dávali najevo své nejvřelejších úmysly, oplatili jsme jim to shozením přebytků armádní munice a tak velmi záhy pochopili, co my lidi jsme vlastně zač. Využili svých jedinečných schopností genetických transformací, které pilovali už dlouhá léta a zlikvidovali chloubu pozemské vesmírné flotily během několika málo hodin. Pak nám jí poslali zpátky, ale to už vypadala jako model New Yorku z počátku dvacátého století i se Sochou svobody a s modely miniaturních aut na ulicích, které, když se otočilo s Empire State Building, začaly popojíždět sem a tam a troubit.
Lidé namísto toho, aby pochopili, že se nám tím snaží říct Hele co dokážeme, to čumíte co? Tak si na nás dávejte majzla, jinak vás rozšlápneme jako obtížné savce! okamžitě rozjeli výrobu dalších dvou set bitevních křižníků. Navíc zrušili veškerá omezení ohledně genetických experimentů a tři sta let vývoje vměstnali do tří let. Podle toho to také vypadalo. Doženeme a předeženeme! Zajímavé, jak se historie vrací stále v kruzích.
Rota G měla být první, kdo měl takzvané agresivní genetické transformace využít v praxi. Plán byl takovýto: vojáci se i s potřebným vybavením nalodí na jeden z křižníků, který je přepraví až k domovské planetě Pixdiů. Až teprve na povrchu v jejich atmosféře se provede metamorfóza. Výsledkem jsme měli být my, elitní čmeláci nebo tak něco, kteří zasadí kobylkám smrtící žihadlo a pak se transformují zpátky ve vojáky roty G, co stojí vždy v první linii, i když někdy žihadlem napřed. Na další konkrétní otázky odpovídal nadpraporčík velmi vyhýbavě a velmi nerad. Mám za to, že nás buďto nechtěl moc rozrušit a nebo to taky nevěděl - no to spíš - a nebylo by to ani nic moc divného, když jsme měli být vůbec první, kdo něco takového vyzkoušel.
Druhou a z nějakého nepochopitelného důvodu větší část našeho tréninku tvořila fyzická příprava. Nikdo přirozeně netušil, jak by nás měl cvičit, ale podle armády nemůže nikdy být naškodu, když šest hodin denně pobíháte po buzerplace. A to jsme také poctivě činili. Někteří vojíni z roty G sice netušili, jaký je rozdíl mezi kobylkou a sarančetem, zato dokázali provést rozborku laseru ČZ vzor 784 během třinácti sekund a ani jednoho při tom nenapadlo zeptat se, jak ho asi tak budou držet.
Ať tak nebo tak, po třech měsících intenzivně zbytečného výcviku jsme se nechali sežrat temně šedou obludou sub-orbitálního transportéru, která se vzápětí celkem snadno nechala spolknout dravčí konstrukcí bitevního křižníku třídy L. V trávicím traktu vesmírného orla jsme strávili celkem půl roku na cestě k planetě XD 3, domovské planetě kobylek. Cestou byli i přes přísný zákaz pohlavního styku mezi členy posádky vyřazeni vojíni Carterová a Sunokiová pro těhotenství a před vojenským soudem se pak zodpovídali z vlastizrady. Jinak proběhla cesta celkem bez problémů a musím hned dodat, že až na pár detailů to bylo mých nejkrásnějších šest měsíců ve čtyřiadvacátém století - pravidelná strava, alkohol na příděl a dostatek ničím nerušeného spánku. Carterové i Sunokiové jsem se později omluvil.
Jenom ixdétrojku jsem nikdy neviděl. Ještě před tím, než nás relativistická magie šestasedmdesát světelných let od Země propustila ze svých spárů, uzavřeli armádní lékaři rotu G do medi-boxů a pustili se do zaříkávání DNA. Většinu celé té šamanistické legrace jsem strávil v umělém spánku, za což jsem celkem rád, protože po probuzení mě svědilo celé tělo od tisíců drobných jehliček a na to, jak se mi něco takového noří pod kůži, jsem se tedy rozhodně koukat nemusel. Na nějaké dlouhé škrábání ale nebyl čas. Loď, teď už na orbitě, se otřásala pod útoky kobylek a seržanti na nás řvali, ať se neflákáme a koukáme se nasoukat do výsadkových skafandrů.
Na sto malátných postav se jen velmi neochotně dalo do pohybu. Zprvu jsem to pokládal za jakousi rozespalost, přeci jenom jsme v medi-boxech strávili skoro čtyři dny, jenomže pak se jeden po druhém začali vojíni roty G skládat na zem a tam se choulit do klubíčka. Taky mě to tam táhlo. Ten pocit byl pro mě úplně nový. Aby taky ne, když jsem měl intenzivní nutkání svalit se do nějakého klidnějšího koutku a tam se zakuklit. Jen ať mi dají všichni pokoj. Jen ať si válčí, když chtějí. Matka příroda volá a já mám na práci důležitější věci. Musím se obalit krustičkou a dospět. To je ono!
„Nesedám si Kirk!“ ozval se v téměř obscénní blízkosti mého ucha seržantův řev, „voblíknu si uniformu a jedujedujedujedu!“
Vzápětí mi tvrdá vojenská bota dopadla do míst, kde se dolní končetiny legračním způsobem spájí s trupem.
Seržanti bojovali s rotou G v raném larvím stádiu svým univerzálním způsobem a zdálo se, že to i funguje. Nakonec se jim spojenými silami podařilo postavit nás víceméně oblečené do jakéhosi dvojstupu, i když nutno podotknout, že rotě G by teď vyhovoval spíš méně organizovaný útvar, který by byl pro Brownův pohyb, jenž jsme se už brzy chystali vykonávat, mnohem vhodnější. Cestou nastaly ještě nějaké komplikace, to když jsme probíhali tělocvičnou, jak se říkalo části chodby vedle lodních motorů, kde se někteří vojíni spontánně začali věšet na chladící tyče nohama vzhůru a omítali slézt s tím, že tady je ideální, prostě ideální! Nadlidským úsilím tří seržantů se nakonec podařilo servat i vojína Beethovena, jeden a půl metrákového černocha, jehož předci zjevě kdysi makali na plantážích nějakých milovníků hudby. Nechtěl jsem ani domyslet, co zrovna z něho bude, až se vylíhne.
O dvě hodiny později už byly výsadkové kapsle narvané námi a jakousi hmotou, která by mi určitě ještě před týdnem připadala nechutná, ale teď ve mně vzbuzovala doslova nadšení, jaký je to festovní materiál, který, když se dobře chemicky upraví, už něco vydrží a z nějakého důvodu jsem z hlavy nemohl vyhnat myšlenku na stavební spoření. Pak to se mnou mocně cuklo a já si představoval, jaký to musí být krásný pohled, když se stovka stříbřitých kapslí vyvalí z břicha bitevního křižníku, opíše elegantní oblouk a začne se pod úhlem šesti stupňů nořit do atmosféry. Dost možná, že kolem něco vybuchovalo a celá situace tak dostala dramatický nádech, který se k ní báječně hodil.
Skutečné drama ale nastalo až dole na povrchu a trvalo skoro tři měsíce. Jakmile se kapsle zabořily do změklé lesní půdy, automatika nás vyvrhla ven a naházela za námi stavební materiál. Jeden po druhém jsme se vysvlékli z uniforem, nanosili materiál pod stromy a slintali na něj tak dlouho až se dal tvarovat. Teprve tehdy, kdy každého z nás takto vyrobená kukla zcela obalila, se rota G konečně ponořila do vytouženého spánku.
Po probuzení nás čekal šok.
Za tvrdým, ale průhledným povrchem kukly se vznášela hlava kobylky v takové blízkosti od mě, že bych se jí mohl dotknout rukou, kdybych tou dobou tedy ještě nějakou měl. Vypadalo to, že si mě se zájmem prohlíží. Strašidelná situace byla o to horší, že za jejími lesklými zády jsem uviděl přešlapovat celou armádu Pixdiů! Téměř u každé kukly stál nejméně jeden exemplář, osahával ji tykadly, skřípavými zvuky cosi sděloval ostatním a čas od času dokonce do kukly bodl a vstříkl pod povrch nějakou tekutinu.
Vzedmula se ve mně bezmocná zloba. Začal jsem sebou zmítat. Kobylka ucukla tykadly a její protáhlá hlava se zakývala shora dolů. Jinak jsem ovšem nedosáhl ničeho.
Totéž se pak opakovalo den za dnem s železnou pravidelností, až se z toho nakonec stala nezáživná rutina. Kobylky přicházely a odcházely, ohmatávaly nás tykadly a sem tam do někoho bodly, aby ho napustily nějakým šmejdem. Takových případů ale postupně ubývalo až ustaly úplně. Nutno podotknout, že se všem kuklám dařilo výtečně a zjevně se čekalo až bude proces metamorfózy úspěšně dovršen. Kdybych mohl, dal bych si jednu ruku pod bradu a druhou začal znuděně vyťukávat nějaký rytmus o udusanou zem. Už dávno jsem sebou nezmítal, neb jsem usoudil, že to stejně nemá smysl, a že kdyby nás Pixdi chtěli zlikvidovat, mohli to udělat kdykoliv a to docela jednoduše.
A pak jednoho dne skořápka pukla a mě se najednou strašně zachtělo pořádně se nadechnout. Pomalu a opatrně jsem vystrčil křídla z kukly. Do plic se nejprve divoce vedral čerstvý vzduch, pak se skořápka definitivně rozevřela a já se vysypal jako přecpaná lednice na zem před nohy jedné kobylky. Tam jsem chvíli setrval, ale pak baterie tenkých nožek stabilizovala mou polohu a já sebou konečně přestal legračně plácat. Upřel jsem své fungl nové kazetové oči na nepřítele.
Stříkl mi do nich nějaké svinstvo. Pochopil jsem, že mi tím říká: buď pozdraven pozemšťane a zůstaň v míru.
To bych celkem rád, ale obávám se, že rozkazy budou znít jinak. Co teď? Velitel se nám zatím ještě nevyklubal, kobylky vypadaly docela mírumilovně a popravdě řečeno, žádný z rozkazů nepočítal s tím, že by se o nás nepřítel staral, než dorosteme. No tak co s tím? Rozhodl jsem se provést alespoň zběžnou inventuru. Takže copak tu máme? Jedny obrovské kazetové oči, toho času ublemcané vřelými pozdravy. Dva páry křehkých motýlích křídel s logem hvězdné flotily. Dále osm nohou, které jenom čekají, až je nějaký mimozemský uličník utrhne a jedno extra velké žihadlo spojené s předimenzovaným vakem na jed, což by nakonec mohlo uličníka docela překvapit. Ušklíbl jsem se. Byl čas výbavu vyzkoušet.
Máv. Máv.
Vznesl jsem se naráz dva metry nad zem. Tak tohle se mi docela líbí!
Máv.
Pochopil jsem, že v hmyzí říši jsem teď něco jako smrtihlav křížený se sršněm. Dvoumetrový Pixdi mě sledoval nehybnýma očima a jenom zvolna otáčel hlavou, podle toho, jakou výšku se mi zrovna podařilo držet.
Máv. Máv.
Pozoroval jsem, jak se všude kolem mě sbírají ze země mí spolubojovníci z roty G a každý, včetně velícího důstojníka, který měl navíc na křídlech pěkně vybarveny všechny pruhy své hodnosti, dostávají dobrosrdečný šplíchanec do bulv.
Máv. Máv Máv.
Pak se do středu skrumáže odněkud protlačil vysoký černý Pixdi a svou řečí, která zahrnovala stejnou měrou pohyby končetin, jakož i stříkání šťáv a vydávání vrzavých zvuků, promluvil.
„To vůbec nebylo špatný!“
V duchu jsem si gratuloval, že mi nikdy nevadilo skřípání křídy po tabuli, protože intonace černého Pixdi chtěla trhat křídla.
Máv.
„Na někoho, kdo nemá s vylepšováním vlastního druhu skoro žádné zkušenosti a vlastně ještě docela nedávno vyztužoval mléčné žlázy svých samiček pasivními prvky, které ale vybuchovali dřív, než dosáhly orbity, to bylo vážně docela slušný.“
Máv. Máv. Tohle, že řekl?
„No nebylo to úplně bez chyb, to zase ne a tady hoši z morfního se docela zapotili, aby vás z tý blamáže vysekali, ale jinak to fakt nebylo zlý.“
Máv.
„No tak abychom to neprotahovali, máte poslední šanci celou tuhle komedii ukončit a dohodnout se na nějakém rozumném soužití s ostatními rasami ve vesmíru. Tohle vaše vybíjení civilizací vážně musí přestat. Sakra lidi, copak to se dělá todleto? No vždyť je to úplně proti zdravýmu rozumu!“
Máv. Máv. Ticho. Máv.
„ÚTOOOOK!!!“ zařval náhle velící důstojník, který pravděpodobně došel k závěru, že nepříteli teče do bot a celou tuhle řeč černého Pixdi pokládal jenom za takový úskok.
Máv. Máv.
Nikdo se ani nehnul.
„To je sakra rozkaz!“
Teprve teď začaly žlázy k tomu určené produkovat jed a desítky žihadel se rozvibrovaly nedočkavostí. Soustředil jsem se na kobylku přede mnou a zároveň tlačil vší silou, abych naplnil obsah váčku.
Černý Pixdi pokrčil rameny v impozantním gestu kudlanky nábožné, která si před obědem zklamaně vzdychla ach jo, zase manžel a tak nějak smutně zaskřehotal.
Kobylka přede mnou natáhla kostnatý hnát kamsi za sebe, vytáhla podlouhlý oválný předmět a začala jím pomalu třepat.
Máv?
Ruku s válcem natáhla přede mě. Všiml jsem si, že na jednom konci je taková malá tryska. Pak kobylka zmáčkla. Z trysky se vyvalil oblak plynu, který mě celého obalil a vzápětí se začal srážet na mém trupu, očích i křídlech.
M.
Ztěžka jsem sebou žuchl na zem, křídla slepená. Dříve nežli nedostatek kyslíku definitivně rozpustil mojí poslední myšlenku, viděl jsem kobylky jak hopkají pryč a ani jedna se neohlédne, aby viděla rotu G, tu co je vždycky v první linii. Na zemi tam s nimi ležel jeden pitomec, kterému jednadvacáté století nebylo dost recht. Tak má co chtěl. Tohle bylo, vzato kolem a kolem, zajímavé až dost.
A pak už byla jen tma.
Konec.