Už jsem se zmínil, že nedlouho po nástupu na vojnu jsme si museli r.1951 vlastními silami postavit v Písku jídelnu, abychom nemuseli v zástupu na dvoře chodit pro jídlo k výdejně s ešusem. Byla to bytelná cihlová stavba, vybavili jsme ji masivnímu stoly s lavicemi i nádobím. Já pracoval právě na těch stolech a lavicích, protože práci se dřevem jsem dobře ovládal. Ani nevím, podle jakého plánku se stavělo, asi načerno. Tenkrát se takhle postavilo mnoho drobných staveb a úprav. Kamarád Konopa, který byl v civilu lodníkem, si uměl poradit s čímkoli. Jednou štáb odněkud dostal vyřazené části ohýbaného nábytku a on z toho po chvikách s naší pomocí vyrobil na 200 židlí do sálu.
Často jsme jezdili se štábem 2.as v Písku konat prověrky u vybraných jednotek ve VVP, kde jsme si museli v terénu upravit pozorovatelnu s dalekým rozhledem. Tenkrát byl NŠ 2. as plk. Martinčok a odtud mne vyslal sledovat postup roty v rojnicích lesní úžlabinou, kam nebylo vidět. Potok byl asi 3 m široký a 1,7 m hluboký a ten jsem musel několikrát v plášti, kancelářské výstroji a ve vysokých botách přebrodit. Odmlouvat se nedalo. On potom po stejné trase protáhnul ještě celý náš štáb (i sebe sama). Neptejte, jak jsme vypadali. Na konci nás pochválil (oblečení zatím stačilo na nás oschnout). Pobočník velitele sboru npor. Štěpka - srandista - tam našel v trávě plže a průzkumákovi pplk. Zedníčkovi ho strčil do vysoké boty. Všímnul si toho jen poradce plk. Mironěnko; musel se kousat do tváře, aby nevybouchnul smíchy. Jindy tam velitel baterie kontroloval zamaskování PT kanonů nabitých cvičným granátem a stalo, že voják z obsluhy zavadil brašničkou tak nešťastně, že kanon odpálil. Velitel baterie to dostal do břicha, až ho to rozpůlilo. Něco hrozného !! I takové pády se přitom stávají.
Téměř v každém působišti jsem se na nějaké brigádnické stavbě podílel, ale většinou se jich zúčasnil celý štáb. Např. v Sušici sídlil štáb divize v několika budovách bývalého kláštera a nedostavalo se kanceláří. Odněkud štáb sehnal veliký dřevěný přízemní panelový barák a společnými silami jsme jej r. 1957 v bývalé zahradě postavili a vybavili. Tenkrát byl náčelníkem štábu pplk. Kopřiva a divizi velel fronťák plk. Kvapil. Letní sídlo měl štáb ve VVP na Slučím tahu v bývalém hotýlku, ale tam jsme si museli jednotlivé kanceláře sami vybudovat lehkým prkenným šalováním v půdních a podobných prostorách.
V Liberci jsme r. 1959 sami stěhovali naši Krajskou voj. správu do budovy býv. ONV proti divadlu a já si musel novou kancelář přepažit masivní přepážkou s okénkem na podej šifrovek. Často jsme brigádničili u okolních zemědělců.
Ve Slaném jsme brigádničili na svazarmovské ploché dráze - budovali jsme depo a fotbalové hřiště. Zažil jsem tam několik velitelů divize: plk. Němec, plk./gen. Gottwald, plk. Havala, plk. Vondrák, plk. Nezbeda. Také jsme pomáhali na stavbě zimního stadionu ČKD za nádražím. Jindy jsme zase upravovali chodníky v ulicích nebo pomáhali na polích, např. při sklizni řepy.
J. Knížek
Zajímavosti
Zajímavosti: Z mládí - předválečný život na vsi
Kousek pod naší zahradní vilkou na konci městečka byl lesík Dymáky s malým zurčícím potůčkem, tekoucím do nedalekého rybníčka s dřevěným stavidlem. Z toho rybníčka neustále tekla voda samospádem starodávným zakopaným dřevěným vodovodem do panského dvora, kde vytékala do kamenné kašny - napajedla. Tekla, ale břehy rybníčka čím dál víc vodu propouštěly, až se hladina snížila a voda přestala do kašny proudit. Museli břehy rybníčka zpevnit betonem a tím obnovili průtok až do kašny.
Na tom rybníčku jsme si pouštěli vlastnoručně vyrobené lodičky s gumičkovým pohonem. Co ale chci hlavně popsat, že na přítokovém kraji rybníčka sídlila dost velká rodinka škeblí. Někteří kluci je nožíkem otvírali a prohlíželi, zda v sobě nemají perličku - ony ji tam opravdu někdy měly, jenže jsme ji stejně někde ztratili. Ale co jsem u nich obdivoval, to byl vnitřek těch jejich lastur. Byl tak krásně lesklý a měňavý, naopak povrch měly téměř jednobarevně hnědý a s jakýmisi léty, která ukazovala jak se růstem ty lastury zvětšovaly. Po prohlédnutí jsme je nechali dál žít. Byly tam škebličky malé - sotva třícentimetrové, ale také až patnácticentimetrové.
O škeblích se říká, že mají rády jen čistou vodu, takže tenkrat zřejmě byly vody v potůčcích a studánkách čisté, nenarušené chemikáliemi, kdo se odtud napil, neonemocněl. Dnes aby se člověk někdy bál pít vodu z vodovodu - bývá někdy špinavá. V rybníčku žili také čolci, rybičky mřenky a žáby a vůbec jim společenství hus či kačen na rybníce nevadilo, ony totiž nečistotu sbíraly.
V jiném potůčku, tekoucím vymletým úzkým korytem při okraji louky u lesa Na dolíkách zase bylo hodně rodinek červených raků, které kluci v břehu lovili a dokonce si je vařili v plecháčku na ohýnku; prý byly moc dobré. Já se jich ale štítil. Někdy jsem je také vzal do ruky abych zkusil, jak silně dovedou sevřít prst v klepetech - mají v nich dost velkou sílu. Tam jsem poznal, že zásadně lezou dozadu. I ráčata mají ráda čistou vodu. Dnes tam škeble ani raci nikde nejsou - voda už není pro jejich život vhodná.
Vůbec jako děti jsme hodně chodili do přírody. Nejvíc do toho lesíka Dymáky a pak do opuštěné pískovny. Někde v lese pod skálou u potůčku jsme si z klacků a větví dělali skrýše, dokonce jsme pomocí ploché baterie a žárovičky uvnitř měli osvětlení s drátěným vypínačem; aplikovali jsme různé odkoukané věci od místních řemeslníků. Předháněli jsme se, kdo si vyrobí nejlepší sajďkáru - tak jsme pojmenovali vlastnoručně vyrobený vozíček s řiditelnými koly ze starých kočárků, na kterých jsme drandili v leže s kopce. Nikdy se nikomu nic nestalo.
V té naší pískovně rostly kromě jiných vysemeněných stromků i jívy a tak jsme si tam vyráběli různé píšťalky, poznávali druhy stromů podle kůry či plodnic a také různé druhy nalezených kamenů. Hráli jsme si s kaštany nebo se žaludy, někdy také s velkými fazolemi - nepotřebovali jsme kupovat hry jako je třeba Člověče nezlob se či Halma a pod. - ty jsme si namalovali a jako kameny posloužily třeba čamrdy (knoflíky) nebo fazole. Dnes to vlastně děti ani neznají.
Věděli jsme o každém keři planého ovoce i třeba trnek, jahod a ostružin. Když někdo přinesl plecháček, uvařili jsme si na ohýnku čaj, také jsme si v ohýnku z nasbírané slámy pekli jablka nebo na poli napaběrkované brambory. Ó, ty brambory pečené v popelu; sice byly úplně černé a strašně horké, že jsme si je museli přehazovat z jedné ruky do druhé a foukat na ně, než se daly rozloupnout a sníst; ale byla to opravdová pochoutka. Však mnohé rodiny měly často doma k večeři třeba brambory na loupačku se solí.
Lituji, že dnešní děti ten ráj naší české přírody už nepoznají. Já si totiž nevzpomínám, že bych tehdy viděl někde válet zahozený papír nebo cokoli nepotřebného. Skoro všechen odpad se tehdy pálil doma v kamnech a popel se zužitkoval v kompostu. Skládky nebyly potřeba. Dnes pomalu abys hledal slušného občana se svíčkou. Už dávno se mnozí ani nepozdraví a často si vzájemně škodí. Uvolnila se morálka, všude se bez rozmyslu moc spěchá. Na vojně jsme říkali že existují jenom tři činnosti: buďto se čeká, nebo blbne, anebo fasuje.
J. Knížek
Na tom rybníčku jsme si pouštěli vlastnoručně vyrobené lodičky s gumičkovým pohonem. Co ale chci hlavně popsat, že na přítokovém kraji rybníčka sídlila dost velká rodinka škeblí. Někteří kluci je nožíkem otvírali a prohlíželi, zda v sobě nemají perličku - ony ji tam opravdu někdy měly, jenže jsme ji stejně někde ztratili. Ale co jsem u nich obdivoval, to byl vnitřek těch jejich lastur. Byl tak krásně lesklý a měňavý, naopak povrch měly téměř jednobarevně hnědý a s jakýmisi léty, která ukazovala jak se růstem ty lastury zvětšovaly. Po prohlédnutí jsme je nechali dál žít. Byly tam škebličky malé - sotva třícentimetrové, ale také až patnácticentimetrové.
O škeblích se říká, že mají rády jen čistou vodu, takže tenkrat zřejmě byly vody v potůčcích a studánkách čisté, nenarušené chemikáliemi, kdo se odtud napil, neonemocněl. Dnes aby se člověk někdy bál pít vodu z vodovodu - bývá někdy špinavá. V rybníčku žili také čolci, rybičky mřenky a žáby a vůbec jim společenství hus či kačen na rybníce nevadilo, ony totiž nečistotu sbíraly.
V jiném potůčku, tekoucím vymletým úzkým korytem při okraji louky u lesa Na dolíkách zase bylo hodně rodinek červených raků, které kluci v břehu lovili a dokonce si je vařili v plecháčku na ohýnku; prý byly moc dobré. Já se jich ale štítil. Někdy jsem je také vzal do ruky abych zkusil, jak silně dovedou sevřít prst v klepetech - mají v nich dost velkou sílu. Tam jsem poznal, že zásadně lezou dozadu. I ráčata mají ráda čistou vodu. Dnes tam škeble ani raci nikde nejsou - voda už není pro jejich život vhodná.
Vůbec jako děti jsme hodně chodili do přírody. Nejvíc do toho lesíka Dymáky a pak do opuštěné pískovny. Někde v lese pod skálou u potůčku jsme si z klacků a větví dělali skrýše, dokonce jsme pomocí ploché baterie a žárovičky uvnitř měli osvětlení s drátěným vypínačem; aplikovali jsme různé odkoukané věci od místních řemeslníků. Předháněli jsme se, kdo si vyrobí nejlepší sajďkáru - tak jsme pojmenovali vlastnoručně vyrobený vozíček s řiditelnými koly ze starých kočárků, na kterých jsme drandili v leže s kopce. Nikdy se nikomu nic nestalo.
V té naší pískovně rostly kromě jiných vysemeněných stromků i jívy a tak jsme si tam vyráběli různé píšťalky, poznávali druhy stromů podle kůry či plodnic a také různé druhy nalezených kamenů. Hráli jsme si s kaštany nebo se žaludy, někdy také s velkými fazolemi - nepotřebovali jsme kupovat hry jako je třeba Člověče nezlob se či Halma a pod. - ty jsme si namalovali a jako kameny posloužily třeba čamrdy (knoflíky) nebo fazole. Dnes to vlastně děti ani neznají.
Věděli jsme o každém keři planého ovoce i třeba trnek, jahod a ostružin. Když někdo přinesl plecháček, uvařili jsme si na ohýnku čaj, také jsme si v ohýnku z nasbírané slámy pekli jablka nebo na poli napaběrkované brambory. Ó, ty brambory pečené v popelu; sice byly úplně černé a strašně horké, že jsme si je museli přehazovat z jedné ruky do druhé a foukat na ně, než se daly rozloupnout a sníst; ale byla to opravdová pochoutka. Však mnohé rodiny měly často doma k večeři třeba brambory na loupačku se solí.
Lituji, že dnešní děti ten ráj naší české přírody už nepoznají. Já si totiž nevzpomínám, že bych tehdy viděl někde válet zahozený papír nebo cokoli nepotřebného. Skoro všechen odpad se tehdy pálil doma v kamnech a popel se zužitkoval v kompostu. Skládky nebyly potřeba. Dnes pomalu abys hledal slušného občana se svíčkou. Už dávno se mnozí ani nepozdraví a často si vzájemně škodí. Uvolnila se morálka, všude se bez rozmyslu moc spěchá. Na vojně jsme říkali že existují jenom tři činnosti: buďto se čeká, nebo blbne, anebo fasuje.
J. Knížek
Zajímavosti: Vzpomínky z mládí
Jako batole jsem nosíval kupované světlé punčošky na kšírek, což byl takový lehký pásek přes bříško, někdy měl i kšandičky přes ramena vzadu zkřížené, dolů visely na širším kalounu takové drátové připínací sponky s gumovým jazýčkem, za které se upínal horní okraj punčošek. Když jsem byl větší, nosil jsem až do 12 let pod krátké kalhoty dlouhé hnědé kupované punčochy, upínané ke stehnům gumovými podvazky a také krátké spodky s rozparkem na knoflík. Tenkrát skoro nikde nebyly splachovací záchody, jen na pokličku - většinou na schodišti v mezipatře a na vsích měli zásadně kadibudky u hnojiště, skoro nikde přímo v budově.
V zimě jsem nosil oteplovací triko tvaru kombinézy s odepínacími rukávy, které se zapínalo svisle na zádech na patentky; v rozkroku a přes zadeček mělo rozparek, takže tudy někdy koukal vzadu podolek košilky. Dívčí triko mělo navíc vpředu odklápěcí kryt na patentky až pod pás. Taková trika se vyráběla ve všech velikostech, nejen pro děti, ale nosili je i dospělí, málokde se při práci topilo. Často lidé nosili třeba dvoje dlouhé spodky.
Bylo zvykem nosit kromě různých beranic a kapucí z kterých koukal jen obličej, k tomu šály a rukavice a na krku zavěšené oteplovací kožišinové rukávníky (štucle) a při práci k ochraně zápěstí nátepníky (hančlíky); průvodčí tramvají i vlaků, hokynáři a trhovci i mnozí dělníci nosili bezprstové doma pletené rukavice. Na nohou se v zimě nosily masivní kožené kotníčkové boty s tuhou koženou podrážkou (ručně přiflokovanou) a do bot oteplovací vložky.
Ženy nosily nejraději ozdobně prošívané vysoké filcové válenky. Muži nosili buď vysoké kožené vodotěsné holínky, nebo alespoň si holeně chránili ovinovačkami či spínkami přes podolek kalhot, anebo kamašemi. Dost se nosívaly podkasané kalhoty - pumpky, zejména k jízdě na kole, anebo se aspoň sponou spínaly na vnější straně nohavice kalhot, aby se nezamotaly do řetězu kola.
Všude se používala přenosná plechová umývadla na kovové trojnožce a pitná voda se nosila od venkovní pumpy v kbelících či konvicích. V našem městečku nosili lidé vodu od obecní pumpy až 300 m daleko ve dvou kbelíkách, zavěšených přes rameno na jhu. To se s vodou muselo opravdu šetřit. A přece lidé chodili v čistém oblečení a doma se z prkenné podlahy mohlo jíst; byla čistá - drhnutá denně rejžákem. Prádlo maminky vyvářely na plotně v hrnci a praly ručně na valše v neckách; teprve koncem války se objevovaly první vrtulkové doma vyráběné motorové pračky. Bílé ložní prádlo hospodyně šmolkovaly (modřily) a bělily rozložené na čisté trávě za sluníčka, za občasného kropení konví. Koupelny a splachovací WC se teprve začátkem padesátých let spolu se zaváděním vodovodů stávaly bytovým standardem, pak postupně došlo i na zajištění ostatních potřeb.
Lidé chápali, že nic nemůže být honem, přizpůsobili se a byli spokojeni, nikdo neživořil, zmizely nouzové boudy na okraji měst a sklepní byty, všem se dostávalo státní péče i zabezpečení práv, jen nepolepšitelným škůdcům a nemakačenkům se nevedlo, s čím souhlasila drtivá většina národa.
To je jen pár drobností, převážně z doby do konce války. Za války ale nebylo skoro nic k dostání, hlavně oblečení, obutí, potraviny, ale ani kuřivo a topivo - vše bylo na lístky. Dlouho trvalo, než s velkým sebezapřením a úsilím občané odstranili aspoň hlavní nedostatky, způsobené německou okupací a válkou. Přesto se podařilo přes hospodářskou blokádu západníéch mocností zabezpečit každému bydlení a práci, bezplatnou zdravotní péči, doplnění vzdělání, kulturní vzestup a zájmové vyžití, levnou dopravu a rekreaci a dosažitelnost všech životních potřeb. Po válce se postupně rozmohly motocykly a kolem roku 1955 začala i auta (na poukaz). Nebylo téměř rozdílu mezi životem ve městě a na venkově. Lidé žili spokojeně a nezáviděli druhým.
Byli jsme suverénním státem, hrdi na svou historii a vydobytou svobodu a žili jsme takřka bez dluhů. Kéž by nám aspoň zůstaly tehdejší životní jistoty. Vypadá to, že se spíš vracíme do předválečných časů a že se můžeme dočkat nových protektorů.
J.Knížek
V zimě jsem nosil oteplovací triko tvaru kombinézy s odepínacími rukávy, které se zapínalo svisle na zádech na patentky; v rozkroku a přes zadeček mělo rozparek, takže tudy někdy koukal vzadu podolek košilky. Dívčí triko mělo navíc vpředu odklápěcí kryt na patentky až pod pás. Taková trika se vyráběla ve všech velikostech, nejen pro děti, ale nosili je i dospělí, málokde se při práci topilo. Často lidé nosili třeba dvoje dlouhé spodky.
Bylo zvykem nosit kromě různých beranic a kapucí z kterých koukal jen obličej, k tomu šály a rukavice a na krku zavěšené oteplovací kožišinové rukávníky (štucle) a při práci k ochraně zápěstí nátepníky (hančlíky); průvodčí tramvají i vlaků, hokynáři a trhovci i mnozí dělníci nosili bezprstové doma pletené rukavice. Na nohou se v zimě nosily masivní kožené kotníčkové boty s tuhou koženou podrážkou (ručně přiflokovanou) a do bot oteplovací vložky.
Ženy nosily nejraději ozdobně prošívané vysoké filcové válenky. Muži nosili buď vysoké kožené vodotěsné holínky, nebo alespoň si holeně chránili ovinovačkami či spínkami přes podolek kalhot, anebo kamašemi. Dost se nosívaly podkasané kalhoty - pumpky, zejména k jízdě na kole, anebo se aspoň sponou spínaly na vnější straně nohavice kalhot, aby se nezamotaly do řetězu kola.
Všude se používala přenosná plechová umývadla na kovové trojnožce a pitná voda se nosila od venkovní pumpy v kbelících či konvicích. V našem městečku nosili lidé vodu od obecní pumpy až 300 m daleko ve dvou kbelíkách, zavěšených přes rameno na jhu. To se s vodou muselo opravdu šetřit. A přece lidé chodili v čistém oblečení a doma se z prkenné podlahy mohlo jíst; byla čistá - drhnutá denně rejžákem. Prádlo maminky vyvářely na plotně v hrnci a praly ručně na valše v neckách; teprve koncem války se objevovaly první vrtulkové doma vyráběné motorové pračky. Bílé ložní prádlo hospodyně šmolkovaly (modřily) a bělily rozložené na čisté trávě za sluníčka, za občasného kropení konví. Koupelny a splachovací WC se teprve začátkem padesátých let spolu se zaváděním vodovodů stávaly bytovým standardem, pak postupně došlo i na zajištění ostatních potřeb.
Lidé chápali, že nic nemůže být honem, přizpůsobili se a byli spokojeni, nikdo neživořil, zmizely nouzové boudy na okraji měst a sklepní byty, všem se dostávalo státní péče i zabezpečení práv, jen nepolepšitelným škůdcům a nemakačenkům se nevedlo, s čím souhlasila drtivá většina národa.
To je jen pár drobností, převážně z doby do konce války. Za války ale nebylo skoro nic k dostání, hlavně oblečení, obutí, potraviny, ale ani kuřivo a topivo - vše bylo na lístky. Dlouho trvalo, než s velkým sebezapřením a úsilím občané odstranili aspoň hlavní nedostatky, způsobené německou okupací a válkou. Přesto se podařilo přes hospodářskou blokádu západníéch mocností zabezpečit každému bydlení a práci, bezplatnou zdravotní péči, doplnění vzdělání, kulturní vzestup a zájmové vyžití, levnou dopravu a rekreaci a dosažitelnost všech životních potřeb. Po válce se postupně rozmohly motocykly a kolem roku 1955 začala i auta (na poukaz). Nebylo téměř rozdílu mezi životem ve městě a na venkově. Lidé žili spokojeně a nezáviděli druhým.
Byli jsme suverénním státem, hrdi na svou historii a vydobytou svobodu a žili jsme takřka bez dluhů. Kéž by nám aspoň zůstaly tehdejší životní jistoty. Vypadá to, že se spíš vracíme do předválečných časů a že se můžeme dočkat nových protektorů.
J.Knížek
Zajímavosti: Z venkova - maminčina zahrádka
Vyrůstal jsem na vsi v domě se zahradou, rozdělenou na dvě části živým plotem z pnoucích růží. Pod domem měla maminka záhonky zeleniny a byly tam ovocné stromy, kdežto vpředu u silnice maminka pěstovala květiny. Tatínek tuhle část rozdělil na záhonky různých tvarů podle toho, jaké květiny tam maminka chtěla pěstovat, dokonce nám tam udělal skalku s jakousi malou zříceninou hradu. Cestičky vypískoval žluťoučkým pískem a na několika místech nadělal laťkové tunelové pergoly pro pnoucí růže, apod. Kromě toho tam postavil altánek se stolkem a lavičkami.
Babička, když dělala v lesní školce, nám přinesla několik sazenic lesních stromečků a tatínek jich několik zasadil bokem zahrádky do půlkruhu a ostatní na některé záhonky. Maminka chodila k místnímu zahradníkovi - květináři, panu Eichlerovi, kde si do zahrádky podle svých představ kupovala různé květiny; některé jako sazeničky a jiné k vypěstování ze semínek. Tatínek jí vyrobil různá korýtka a opatřil různé květináče k jejich pěstování. Měli jsme je na všech oknech i kolem cestiček. Do bytu vyrobil poschoďové květinové etažery, a na stěny poličky. V domě jsme měli spoustu květin. Matně si vzpomínám třeba na kolokázie a macešky za oknem a jiné na poličkách. Maminka měla ráda třeba macešky, mečíky, petůnky, muškáty, aloe, oleandr, pokojovou lípu, kaktusy a na záhonech hvozdíky, hledíky, hyacinty, ricín, různé pnoucí řeřichy a svlačce - jejich květům jsem říkal gramofónky (že měly tvar trouby starého gramofónu), hlavně pak spoustu druhů karafiátů, malých i velkých růží a nejvíce různých jiřin. Dále chryzantémy, begónie, měsíčky, kosatce, kaly, gladióly a také lilie a vysoké divizny. Nesmím zapomenout ani na mohutné květy pivoněk, tobolky čínských višní a keříčky máty peprné, různé jako kapradiny apod., co se přidávaly do kytic a jiné zas jako stříbrné, či drobné kvítky české písně, trsy fialek, konvalinek, aster, zvonků, aj.
Na záhonkách byly u některých vyšších kytek zapíchnuté hůlky nebo malé žebříčky, aby je vítr nepolámal.Bylo tam moc druhů i dalších květin, takže nám zahrada kvetla po celý rok, až z těch barev oči přecházely a co terprve ta vůně; všude jí bylo kolem plno a také plno včeliček. Jednou maminka odněkud přinesla semínka něčeho podobného lučním kominíčkům, a ty měly na stonku několik hezoučkých tygříkovitých kvítečků. Ty se nám pak rozplemenily i mimo zahradu; potom jeden rok úplně všechny vymizely. Než jsme všechno denně konvemi zalili, dalo nám to s bráškou hodně práce. Maminka zase všechno pečlivě ošetřovala a když sousedé potřebovali kytku na hrob nebo k svátku, maminka jim ji z těch nejhezčích květů uvázala a nikdy si za to nic nevzala. Já jednou přinesl od rybníka asi centimetr tlustý proutek smuteční vrby a jen tak jsem ho v koutku zahrádky zapíchnul do země; zapomněl jsem na něj. Po nějaké době na něm začly růst listy a za pár let z něho byl košatý strom. Tatínek pod něj umístil lavičku a rádi jsme tam sedávali (tato vrba roste zvlášť rychle). Podobně, co byly ty smrčky v půlkruhu, tak za pár let z nich byl docela hezký háječek (i tam jsme měli lavičku), a dokonce tam v jehličí rostly houby. To bylo tím, že tam maminka vysypávala zbytky z okrájených hříbků a ony tam zapustily podhoubí.
Za války, když byly cigarety na lístky, začal tatínek z nedostatku nejdřív kouřit listí chmelu, který se nám vinul po plotě před domem a později si načerno na záhonku pěstoval i tabák. Plaňkový plot celé zahrady dosluhoval a dřevěné kůly bylo třeba nahradit. Proto tatínek ke každému sloupu zasadil nějaký stromek, např. jeřáb či jasan nebo břízu a když zesílily na tlouštku přes 10 cm, tak je ořezal a pole plotu k nim prostě připevnil. Kromě květin jsme na této zahrádce měli i zahradní jahody; k jejich hnojení jsme s bráchou sbírali po silnici koňské kobližky. Před zimou nastala velká operace; bylo potřeba označit a uložit hlízy a cibulky zahradních květin do sklepa, aby byly na jaře zase k použití. Vázali jsme k nim dřevěné plátky s označením druhu a barvy. Stromkové a keřové okrasné rostliny tatínek na zimuj prořezával a překrýval zeminou nebo chvojím.
Jeden rok přišla zima už koncem října a květy jiřin a chryzantém se ocitly pod sněhem. Museli jsme je ostříhat a uložit do různých nádob s vodou, aby byly k dispozici o svatodušních svátcích na hroby. Všechny jsme využili - rozdali. Jinak ze stromků, jako byly třešně, švestky, blůmy, broskve, jablka, hrušky, ořechy a také rybíz a angrešt - vše se doma zužitkovalo - něco na zub jako pochoutka, jindy v kuchyni a pak na kompoty, povidla a džemy do zásoby (a když se urodilo hodně švestek, otec z nich načerno pálil slivovici). Nic podobného jsme nikdy nemuseli kupovat a měli jme tedy v těle dost vitamínů, takže jsme skoro vůbec nestonali. Někdo si může myslet, že jsme si žili jak na zámku; nevěřte, dům byl postaven s velké časti na dluh a ten se rodičům podařilo splatit až za války, kdy koruna ztratila hodně ze své hodnoty. Kdo chtěl něco mít, dalo mu to hodně práce a odříkání. Odměnou mu byly právě takové výsledky jako ta zahrádka a zdravé děti.
J. Knížek
Babička, když dělala v lesní školce, nám přinesla několik sazenic lesních stromečků a tatínek jich několik zasadil bokem zahrádky do půlkruhu a ostatní na některé záhonky. Maminka chodila k místnímu zahradníkovi - květináři, panu Eichlerovi, kde si do zahrádky podle svých představ kupovala různé květiny; některé jako sazeničky a jiné k vypěstování ze semínek. Tatínek jí vyrobil různá korýtka a opatřil různé květináče k jejich pěstování. Měli jsme je na všech oknech i kolem cestiček. Do bytu vyrobil poschoďové květinové etažery, a na stěny poličky. V domě jsme měli spoustu květin. Matně si vzpomínám třeba na kolokázie a macešky za oknem a jiné na poličkách. Maminka měla ráda třeba macešky, mečíky, petůnky, muškáty, aloe, oleandr, pokojovou lípu, kaktusy a na záhonech hvozdíky, hledíky, hyacinty, ricín, různé pnoucí řeřichy a svlačce - jejich květům jsem říkal gramofónky (že měly tvar trouby starého gramofónu), hlavně pak spoustu druhů karafiátů, malých i velkých růží a nejvíce různých jiřin. Dále chryzantémy, begónie, měsíčky, kosatce, kaly, gladióly a také lilie a vysoké divizny. Nesmím zapomenout ani na mohutné květy pivoněk, tobolky čínských višní a keříčky máty peprné, různé jako kapradiny apod., co se přidávaly do kytic a jiné zas jako stříbrné, či drobné kvítky české písně, trsy fialek, konvalinek, aster, zvonků, aj.
Na záhonkách byly u některých vyšších kytek zapíchnuté hůlky nebo malé žebříčky, aby je vítr nepolámal.Bylo tam moc druhů i dalších květin, takže nám zahrada kvetla po celý rok, až z těch barev oči přecházely a co terprve ta vůně; všude jí bylo kolem plno a také plno včeliček. Jednou maminka odněkud přinesla semínka něčeho podobného lučním kominíčkům, a ty měly na stonku několik hezoučkých tygříkovitých kvítečků. Ty se nám pak rozplemenily i mimo zahradu; potom jeden rok úplně všechny vymizely. Než jsme všechno denně konvemi zalili, dalo nám to s bráškou hodně práce. Maminka zase všechno pečlivě ošetřovala a když sousedé potřebovali kytku na hrob nebo k svátku, maminka jim ji z těch nejhezčích květů uvázala a nikdy si za to nic nevzala. Já jednou přinesl od rybníka asi centimetr tlustý proutek smuteční vrby a jen tak jsem ho v koutku zahrádky zapíchnul do země; zapomněl jsem na něj. Po nějaké době na něm začly růst listy a za pár let z něho byl košatý strom. Tatínek pod něj umístil lavičku a rádi jsme tam sedávali (tato vrba roste zvlášť rychle). Podobně, co byly ty smrčky v půlkruhu, tak za pár let z nich byl docela hezký háječek (i tam jsme měli lavičku), a dokonce tam v jehličí rostly houby. To bylo tím, že tam maminka vysypávala zbytky z okrájených hříbků a ony tam zapustily podhoubí.
Za války, když byly cigarety na lístky, začal tatínek z nedostatku nejdřív kouřit listí chmelu, který se nám vinul po plotě před domem a později si načerno na záhonku pěstoval i tabák. Plaňkový plot celé zahrady dosluhoval a dřevěné kůly bylo třeba nahradit. Proto tatínek ke každému sloupu zasadil nějaký stromek, např. jeřáb či jasan nebo břízu a když zesílily na tlouštku přes 10 cm, tak je ořezal a pole plotu k nim prostě připevnil. Kromě květin jsme na této zahrádce měli i zahradní jahody; k jejich hnojení jsme s bráchou sbírali po silnici koňské kobližky. Před zimou nastala velká operace; bylo potřeba označit a uložit hlízy a cibulky zahradních květin do sklepa, aby byly na jaře zase k použití. Vázali jsme k nim dřevěné plátky s označením druhu a barvy. Stromkové a keřové okrasné rostliny tatínek na zimuj prořezával a překrýval zeminou nebo chvojím.
Jeden rok přišla zima už koncem října a květy jiřin a chryzantém se ocitly pod sněhem. Museli jsme je ostříhat a uložit do různých nádob s vodou, aby byly k dispozici o svatodušních svátcích na hroby. Všechny jsme využili - rozdali. Jinak ze stromků, jako byly třešně, švestky, blůmy, broskve, jablka, hrušky, ořechy a také rybíz a angrešt - vše se doma zužitkovalo - něco na zub jako pochoutka, jindy v kuchyni a pak na kompoty, povidla a džemy do zásoby (a když se urodilo hodně švestek, otec z nich načerno pálil slivovici). Nic podobného jsme nikdy nemuseli kupovat a měli jme tedy v těle dost vitamínů, takže jsme skoro vůbec nestonali. Někdo si může myslet, že jsme si žili jak na zámku; nevěřte, dům byl postaven s velké časti na dluh a ten se rodičům podařilo splatit až za války, kdy koruna ztratila hodně ze své hodnoty. Kdo chtěl něco mít, dalo mu to hodně práce a odříkání. Odměnou mu byly právě takové výsledky jako ta zahrádka a zdravé děti.
J. Knížek
Re: Zajímavosti: Z venkova - maminčina zahrádka
J. Knížek píše:Přesto se podařilo přes hospodářskou blokádu západníéch mocností zabezpečit každému bydlení a práci...
Západ nabídl poválečnou pomoc, ale vzhledem ke "sféře vlivu" jsme ji nakonec odmítli. Co si budeme povidat - Rusové si do toho kecat nenechali a dělali to podle sebe. Jinak protektorát tu byl i po válce - byli jsme "starostí" velkého bratra SSSR
K čistotě potoků a řek - právě doba pozdější (dalších 30-35 let - pokud to bylo kolem roku 1955) byla ve znamení industrializace, kolektivizace a začalo se hnojit um. hnojivy, začaly se stavět továrny u řek, které zněčistily přírodu, těžký průmysl......to se od "revoluce" pomalu zlepšuje, takže časem se toho možná dočkáte.
Zajímavosti: Z prvních předválečných zážitků
Jako tříletý capart jsem zažil první stěhování. První domek otec postavil na samé hranici katastru vsi (už na pozemku sousedního městečka) na parcele o samotě, kterou dostal od matky jako svatební dar. Tenkrát pracoval v cihelně a odtud levně koupil cihly. Tam jsem se r. 1928 narodil. Ten rok, jak maminka vyprávěla, byla krutá zima. Bylo odtud na všechny strany daleko a tak rodiče ten dům prodali a koupili další parcelu na okraji vsi. Brzo tam postavili nový - druhý dům.
Po dostavění nového domku započalo stěhování. Otec si někde půjčil dvoukolovou káru a po večerech, když přišel z práce, na ní přestěhoval nábytek, apod. Maminka stěhovala celé dny na trakaři ostatní inventář. Stále jsem chodil s ní, směrem k starému domu mne vždycky svezla a opačným směrem jsem cupital vedle ní. Trvalo to několik dní; už mne to zřejmě nebavilo a byl jsem ubrečený. Přitom starší bráška už začal chodit do školy. Přestěhovali jsme i boudu s pejskem Harykem, kdežto kočka Míca se přestěhovala sama - prostě přiběhla.
Ani v novém domě nebyla zavedená elektřina a svítilo se petrolejovou lampou. Rodiče si museli opět na stavbu vypůjčit. Měli jsme tam velkou kuchyň se dvěma okny, dvěma postelemi, dvěma stoly a kachlovými kamny; maminka tam měla starý šlapací šicí stroj Singer. Vedle byl pokoj (tam se ani netopilo) a před kuchyní síň se špíží a s vchodem do sklepa padacími dveřmi.
K domu přiléhal hospodářský přístavek - kůlna, dva chlívky (pro prasátko a kozu), záchod a opodál studna s rumpálem. Nad přístavkem udělal otec u samé střechy holubník s promenádním prkénkem a bidýlky. Ve štítě domu byla vikýřová dvířka k vůli ukládání sena. Dvorek byl rozdělený na vstupní část a dvorek pro drůbež s kurníkem. Měli jsme tam několik kropenatých slepic s kohoutem a asi 3 husy. Za dvorkem naproti domu vyhloubil otec studnu a osadil rumpál.
S bráškou jsme spali na jedné posteli, kde přes obě pelesti byla velká deska a z boku byl zavěšen vyšívaný firhaněk (závěs). Tam jsem mohl spát i přes den, když byl bráška ve škole, nebo se učil u stolu. Samozřejmě jsme měli i pěknou zahrádku jak na zeleninu, tak s kytkami. Ve všech oknech měla maminka kytky v květináči.
Nejvíc vzpomínám na zabíjačku. To naši vydrhnuli necky, připravili řetěz, smůlu - kalafunu a horkou vodu. Také postavili vysokou trojnožku s řetězem, kladkou a jakýmsi masivním ramínkem a velký hrnec na zachycení krve. Prase z boku zapíchli (ale ono ještě chvíli běželo), pak ho dali do necek s horkou vodou a kalafunou a řetězem z něho odstranili štětiny. Pak už ho zavěsili pomocí kladky zadníma nohama na to ramínko, rozpárali břicho a vyjmuli vnitřnosti. Hned je odnesli vyprat a postupně prasátko rozbourali na kusy podle druhu a účelu užití.
Sádlo bylo až 8 cm vysoké. Pak vyčlenili maso na prejt; po uvaření ho ručně rozemleli a smíchali s kořením, česnekem a měkkou houskou; tím prejtem plnili střeva - nadělali a zašpejlovali jitrnice, a také kroupová jelítka. Podobně vyrobili i špekbuřt (tlačenku). Zachycenou krev rozmíchali horkou vodou a do toho dali vařit ty jitrnice, špekbuřt a také kusy masa z hlavy na ovar. Pak otec vybral kusy pasového sádla a masa k vyuzení. Ostatní maso, sádlo aj. odložili k pozdějšímu zpracování do studeného sklepa.
Všichni měli plno práce, pomáhala i babička a teta. Když uvařili polévku, vyndali jitrnice a uložili je vychladit na prkna, špekbuřt museli zatížit. Mezitím dali péct různé odkrojky, tatínek jim říkal skřivánky. Ty byly s chlebem hrozně dobré. Pak maminka nadělala balíčky pro sousedy a s černou polévkou jsme jim je roznesli. Na všem jsme si několik dní pochutnávali. I Haryk a Míca se poměli.
Druhý den otec postavil udírnu, zavěsil do ní pasy sádla i masa na háčky a pak topil tvrdým dřevem, což děsně až žlutozeleně čmoudilo, ale vonělo. Ženy zatím nakrájely zbytek sádla, daly se do škvaření a uvařily z kůží sulc. Sádlo pak zalily do kameninových štoudví. Zbývající maso naložily do štandlíku a všechny zásoby uložily do špíže. Dodnes si všechno uchovávám v paměti jako milou pohádku. Bylo to dávno, dlouho před válkou, byly mi asi čtyři roky.
J. Knížek
Po dostavění nového domku započalo stěhování. Otec si někde půjčil dvoukolovou káru a po večerech, když přišel z práce, na ní přestěhoval nábytek, apod. Maminka stěhovala celé dny na trakaři ostatní inventář. Stále jsem chodil s ní, směrem k starému domu mne vždycky svezla a opačným směrem jsem cupital vedle ní. Trvalo to několik dní; už mne to zřejmě nebavilo a byl jsem ubrečený. Přitom starší bráška už začal chodit do školy. Přestěhovali jsme i boudu s pejskem Harykem, kdežto kočka Míca se přestěhovala sama - prostě přiběhla.
Ani v novém domě nebyla zavedená elektřina a svítilo se petrolejovou lampou. Rodiče si museli opět na stavbu vypůjčit. Měli jsme tam velkou kuchyň se dvěma okny, dvěma postelemi, dvěma stoly a kachlovými kamny; maminka tam měla starý šlapací šicí stroj Singer. Vedle byl pokoj (tam se ani netopilo) a před kuchyní síň se špíží a s vchodem do sklepa padacími dveřmi.
K domu přiléhal hospodářský přístavek - kůlna, dva chlívky (pro prasátko a kozu), záchod a opodál studna s rumpálem. Nad přístavkem udělal otec u samé střechy holubník s promenádním prkénkem a bidýlky. Ve štítě domu byla vikýřová dvířka k vůli ukládání sena. Dvorek byl rozdělený na vstupní část a dvorek pro drůbež s kurníkem. Měli jsme tam několik kropenatých slepic s kohoutem a asi 3 husy. Za dvorkem naproti domu vyhloubil otec studnu a osadil rumpál.
S bráškou jsme spali na jedné posteli, kde přes obě pelesti byla velká deska a z boku byl zavěšen vyšívaný firhaněk (závěs). Tam jsem mohl spát i přes den, když byl bráška ve škole, nebo se učil u stolu. Samozřejmě jsme měli i pěknou zahrádku jak na zeleninu, tak s kytkami. Ve všech oknech měla maminka kytky v květináči.
Nejvíc vzpomínám na zabíjačku. To naši vydrhnuli necky, připravili řetěz, smůlu - kalafunu a horkou vodu. Také postavili vysokou trojnožku s řetězem, kladkou a jakýmsi masivním ramínkem a velký hrnec na zachycení krve. Prase z boku zapíchli (ale ono ještě chvíli běželo), pak ho dali do necek s horkou vodou a kalafunou a řetězem z něho odstranili štětiny. Pak už ho zavěsili pomocí kladky zadníma nohama na to ramínko, rozpárali břicho a vyjmuli vnitřnosti. Hned je odnesli vyprat a postupně prasátko rozbourali na kusy podle druhu a účelu užití.
Sádlo bylo až 8 cm vysoké. Pak vyčlenili maso na prejt; po uvaření ho ručně rozemleli a smíchali s kořením, česnekem a měkkou houskou; tím prejtem plnili střeva - nadělali a zašpejlovali jitrnice, a také kroupová jelítka. Podobně vyrobili i špekbuřt (tlačenku). Zachycenou krev rozmíchali horkou vodou a do toho dali vařit ty jitrnice, špekbuřt a také kusy masa z hlavy na ovar. Pak otec vybral kusy pasového sádla a masa k vyuzení. Ostatní maso, sádlo aj. odložili k pozdějšímu zpracování do studeného sklepa.
Všichni měli plno práce, pomáhala i babička a teta. Když uvařili polévku, vyndali jitrnice a uložili je vychladit na prkna, špekbuřt museli zatížit. Mezitím dali péct různé odkrojky, tatínek jim říkal skřivánky. Ty byly s chlebem hrozně dobré. Pak maminka nadělala balíčky pro sousedy a s černou polévkou jsme jim je roznesli. Na všem jsme si několik dní pochutnávali. I Haryk a Míca se poměli.
Druhý den otec postavil udírnu, zavěsil do ní pasy sádla i masa na háčky a pak topil tvrdým dřevem, což děsně až žlutozeleně čmoudilo, ale vonělo. Ženy zatím nakrájely zbytek sádla, daly se do škvaření a uvařily z kůží sulc. Sádlo pak zalily do kameninových štoudví. Zbývající maso naložily do štandlíku a všechny zásoby uložily do špíže. Dodnes si všechno uchovávám v paměti jako milou pohádku. Bylo to dávno, dlouho před válkou, byly mi asi čtyři roky.
J. Knížek
Zajímavosti: Z mládí v městečku
Třetí domek/vilku rodiče postavili v zahradě na konci městečka. Tenkrát a ještě dlouho po válce byla sobota pracovním dnem a museli jsme do školy. Když jsme vstávali do školy, tatínek byl dávno někde v práci a když přišel unavený z práce, tak měl práci zase na domě a v zahradě, a to i v neděli. Maminka zrovna tak. Ráno už byla na nohou a něco dělala v kuchyni, večer ještě třeba něco na stroji šila a když jsme se s bráškou chystali na kutě a na posteli se v kleče modlili, ještě stále třeba žehlila, něco pletla či spravovala a někdy si četla, takže jsme je oba spát ani neviděli. Na výlet s rodiči jsme chodili málokdy; většinou jen do lesa či na pouť a vyjímečně do sokolovny na místní ochotnické či školní představení.
Do našeho městečka také každoročně zajížděl na delší turné s loutkovým divadlem Matěj Kopecký snad z jihočeských Mirotic. Míval na náměstí dvě maringotky a hrával denně s metrovými loutkami v sále Na růžku - třeba Jiráskovu Lucernu, Posvícení v Hudlicích, nebo o Husovi, ale děti měly nejradši Kašpárka. Dcerka pana Kopeckého chodila přitom do naší třídy.
Každý rok radnice s rodiči, živnostníky a přáteli školy uspořádala na cvičišti u sokolovny Dětský den. To každá třída místní školy něco pěkného nacvičila a tam lidem předvedla. Sešlo se plno lidí včetně přespolních, že tam nebylo pomalu k hnutí. Hrála místní dechovka pana Cháni a kolem dokola byly samé stánky s atrakcemi a pochoutkami pro děti. Ty se účastnily různých soutěží - třeba lovení papírových rybiček klackem hřebíkovým háčkem na provázku, kde úspěšní mohli vyhrát nějakou upomínku, nebo ve skákání v pytli. Dokonce tam byla jednoduchá sedačková lanovka a jezdilo se v kruhu na koníčkách. Mezi lidmi chodila taková jako babka, ale on to byl mladý Tonda Lalákův. Měl sukni, skrz proutěnou nůší měl prostrčenou horní část těla a na nůši zpředu upevněné hadrové poprsí s rukama až k té sukni a hlavou babky v šátku. Dohromady opravdu vypadal jako babka s nůší a rozdával dětem lízátka.
Hodně jsme si užili o poutích. Provazolezci Třískové ze Šumavy si postavili na náměstí dva stožáry, mezi ně napjali provaz a pod ním bezpečnostní síť; nejenže po provaze chodili a dělali na něm různé kejkle, ale také po něm jezdili na kole. Jeden stožár byl asi o 10m delší a na vrcholu byla upevněna jakoby řídítka od kola. Museli se tam vyšplhat. Nahoře dělali za houpání stožáru stojku, nebo na boku stožáru zavěšení za jednu nohu dělali živý prapor. Až mi přitom v žilách tuhla krev. Také tam byl cirkus se zvířaty a klaunem, stan s kouzelníkem, několik různých kolotočů, střelnic a houpaček, maňáskové divadlo, astrolog s papouškem (jenž zájemcům vybral kartičku s povídáním Co vás čeká a nemine) a samozřejmě plno kramářů se sladkostmi, tureckým medem, zmrzlinou a srdíčky "Z pouti". K tomu vyhrávaly gramofony z desek. Ještě tu byli tzv. bosňáci, kteří nabízeli kudly, hřebínky, tkaničky, vlásničky, zrcátka, karty, šle, apod. z krámku, zavěšeném kšandou na krku, nebo cikánka hádající budoucnost z ruky. My děti jsme si kupovali za 1 korunu tajemnou obálku pro štěstí, ve které byly třeba jen barevné kamínky, korálky či knoflíky, špendlíky a někdy i nějaká drobná ozdoba. Jindy byla pouť zase v sousední vsi, takže jsme zašli i tam.
Jinak jsme moc mezi děti nechodili, rodiče se o nás báli. Já jednou (bylo mi asi 7 let) chtěl mezi děti utéct, ale nevyplatilo se mi to. Když jsem přelezl za domem plot a utíkal po mezi, nevšímnul jsem si, že tam byly zatlučené kusy trubek. O jednu jsem zakopnul, až jsem si sednul na zadek. Nechápal jsem, co stalo, až jsem uviděl rozseknutou kůži na koleně a začla mi odtud prýštit krev. Hrozně jsem se rozbrečel. Soused to uslyšel a v náručí mě odnesl domů. Maminka mi to rychle zafačovala, vzala mne na ramena a odnesla k místnímu panu doktorovi Šnajdrovi. Dal mi tam tři sponky a zpevnil koleno dlahou a sádrou. Teprve za dva týdny jsem mohl do školy. Proto mohu dětem poradit: "Poslouchejte rodiče!".
J. Knížek
Do našeho městečka také každoročně zajížděl na delší turné s loutkovým divadlem Matěj Kopecký snad z jihočeských Mirotic. Míval na náměstí dvě maringotky a hrával denně s metrovými loutkami v sále Na růžku - třeba Jiráskovu Lucernu, Posvícení v Hudlicích, nebo o Husovi, ale děti měly nejradši Kašpárka. Dcerka pana Kopeckého chodila přitom do naší třídy.
Každý rok radnice s rodiči, živnostníky a přáteli školy uspořádala na cvičišti u sokolovny Dětský den. To každá třída místní školy něco pěkného nacvičila a tam lidem předvedla. Sešlo se plno lidí včetně přespolních, že tam nebylo pomalu k hnutí. Hrála místní dechovka pana Cháni a kolem dokola byly samé stánky s atrakcemi a pochoutkami pro děti. Ty se účastnily různých soutěží - třeba lovení papírových rybiček klackem hřebíkovým háčkem na provázku, kde úspěšní mohli vyhrát nějakou upomínku, nebo ve skákání v pytli. Dokonce tam byla jednoduchá sedačková lanovka a jezdilo se v kruhu na koníčkách. Mezi lidmi chodila taková jako babka, ale on to byl mladý Tonda Lalákův. Měl sukni, skrz proutěnou nůší měl prostrčenou horní část těla a na nůši zpředu upevněné hadrové poprsí s rukama až k té sukni a hlavou babky v šátku. Dohromady opravdu vypadal jako babka s nůší a rozdával dětem lízátka.
Hodně jsme si užili o poutích. Provazolezci Třískové ze Šumavy si postavili na náměstí dva stožáry, mezi ně napjali provaz a pod ním bezpečnostní síť; nejenže po provaze chodili a dělali na něm různé kejkle, ale také po něm jezdili na kole. Jeden stožár byl asi o 10m delší a na vrcholu byla upevněna jakoby řídítka od kola. Museli se tam vyšplhat. Nahoře dělali za houpání stožáru stojku, nebo na boku stožáru zavěšení za jednu nohu dělali živý prapor. Až mi přitom v žilách tuhla krev. Také tam byl cirkus se zvířaty a klaunem, stan s kouzelníkem, několik různých kolotočů, střelnic a houpaček, maňáskové divadlo, astrolog s papouškem (jenž zájemcům vybral kartičku s povídáním Co vás čeká a nemine) a samozřejmě plno kramářů se sladkostmi, tureckým medem, zmrzlinou a srdíčky "Z pouti". K tomu vyhrávaly gramofony z desek. Ještě tu byli tzv. bosňáci, kteří nabízeli kudly, hřebínky, tkaničky, vlásničky, zrcátka, karty, šle, apod. z krámku, zavěšeném kšandou na krku, nebo cikánka hádající budoucnost z ruky. My děti jsme si kupovali za 1 korunu tajemnou obálku pro štěstí, ve které byly třeba jen barevné kamínky, korálky či knoflíky, špendlíky a někdy i nějaká drobná ozdoba. Jindy byla pouť zase v sousední vsi, takže jsme zašli i tam.
Jinak jsme moc mezi děti nechodili, rodiče se o nás báli. Já jednou (bylo mi asi 7 let) chtěl mezi děti utéct, ale nevyplatilo se mi to. Když jsem přelezl za domem plot a utíkal po mezi, nevšímnul jsem si, že tam byly zatlučené kusy trubek. O jednu jsem zakopnul, až jsem si sednul na zadek. Nechápal jsem, co stalo, až jsem uviděl rozseknutou kůži na koleně a začla mi odtud prýštit krev. Hrozně jsem se rozbrečel. Soused to uslyšel a v náručí mě odnesl domů. Maminka mi to rychle zafačovala, vzala mne na ramena a odnesla k místnímu panu doktorovi Šnajdrovi. Dal mi tam tři sponky a zpevnil koleno dlahou a sádrou. Teprve za dva týdny jsem mohl do školy. Proto mohu dětem poradit: "Poslouchejte rodiče!".
J. Knížek
pro pana DC - Stará Paka
Píšete ...začalo se hnojit um. hnojivy, začaly se stavět továrny u řek, které znečistily přírodu ....
Určitě máte pravdu, dělalo se hodně věcí, o kterých se nevědělo, že tolik mohou škodit, sám jsem to poznal. Naproti tomu, i když se dnes čistota vod a zaneřádění polí chemikáliemi zlepšuje, rozsah orné půdy se stále zmenšuje zbytečným záborem pro nové objekty, do země se vozí z ciziny odpadky a čistotě ovzduší vadí např. vysoké procento spalin z pozemní a zejména letecké dopravy, přitom se produkují zase jiné chemikálie a výrobky, které bohužel se přidávají do potravin a ty ingrediece škodí zdraví; místo čistých výrobků konzumujeme mnoho škodlivých náhražek, už ne jenom z dovozu, ale i domácích. Už nemáme čistý ani chleba. To pokládám za alarmující. Pomozte to napravovat, přidám se k Vám.
J. Knížek
Určitě máte pravdu, dělalo se hodně věcí, o kterých se nevědělo, že tolik mohou škodit, sám jsem to poznal. Naproti tomu, i když se dnes čistota vod a zaneřádění polí chemikáliemi zlepšuje, rozsah orné půdy se stále zmenšuje zbytečným záborem pro nové objekty, do země se vozí z ciziny odpadky a čistotě ovzduší vadí např. vysoké procento spalin z pozemní a zejména letecké dopravy, přitom se produkují zase jiné chemikálie a výrobky, které bohužel se přidávají do potravin a ty ingrediece škodí zdraví; místo čistých výrobků konzumujeme mnoho škodlivých náhražek, už ne jenom z dovozu, ale i domácích. Už nemáme čistý ani chleba. To pokládám za alarmující. Pomozte to napravovat, přidám se k Vám.
J. Knížek
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne čtv 8 črc, 2010 18:02, celkem upraveno 1 x.
Zajímavosti - Něco z mého kulturního života
Už jako prvňák jsem měl rád básničky, pohádky a písničky; maminka si doma při práci prozpěvovala celé dny. Děda - tatínkův otec - byl vesnickým kapelníkem a tatínek, než se oženil, hrával ochotnické divadlo a byl aktivním zpěvákem vesnického pěveckého spolku Želenský. Už v první třídě jsem uměl bez not zpívat druhý hlas k národním písním. Při dětském dnu jsem zpíval roli měsíce Prosince - musel jsem si k tomu vypůjčit od syna místního četníka Pondělíčka dlouhé kalhoty.
Po škole jsem se stal členem místního pěveckého spolku v n ašem městečku; zpívali jsme Smetanovy a Foersterovy sbory, nebo při slavnostech, ale také s ochotníky směs pijáckých písní. Když jsem byl v učení, zpíval jsem si při práci do rytmu u ponku, spoludělníkům to vůbec nevadilo.
Po válce jsem v Teplicích-Šanově byl členem velkého smíšeného pěveckého spolku Josef Slavík a často jsme zpívali s lázeňským filharmonickým orchestrem, zejména Smetanovu Píseň českou. Tehdy ještě jižně pod Krupskou ulicí stálo gheto, kde se dalo procházet dvory a obytnými domy snad všemi směry; tenkrát ho pomalu bourali a vzniknul tam park. Účast v pěveckém souboru mi byla málo, tak jsem se stal členem mládežnického dělnického ochotnického spolku, se kterým jsme měli nacvičeno spoustu recitací, písní a tanců a také několik scének Voskovce a Wericha.
Když jsme byli s ochotnickým souborem v Městském divadle na představení DRDS (Dismanova rozhlasového a divadelníhosouboru z Prahy), zjistil jsem mezi našimi soubory velkou podobnost; tehdy s nimi byl i mladý Pavel Kohout, který přednesl svou revoluční báseň o popravě dívek. Dlouho zahálející zánovní divadelní komplex nad Císařskými a Městskými lázněmi při místním ghetu oživili herci z Českých Budějovic, mezi nimi Ota Sklenčka s manželkou a jiní; vznikla tu i operetní scéna s baletem; uměleckým ředitelem divadla byl p. Tadeáš Šeřínský. Vstupné bylo levné - asi jako do lázně - kolem 8-12 korun; některé divadelní představení a filmy jsem viděl několikrát.
V divadle jsem chodil pomáhat panu osvětlovači do jeho rampové kabiny. Jednou tam hostovali herci z ND - dávali Průchovy Hrdiny okamžiku; byl tam p. Pešek jako Harpagon, p. Filipovský, aj. Svítil jsem na ně bodovým reflektorem ze štaflí a oni mne odměňovali hrstí bankovek - ty jsem odevzdal panu osvětlovači, nedělal jsem to pro výdělek. Náš mládežnický soubor měl s herci dobré styky a tak pro nás uspořádali dvouměsíční divadelní rychlokurs - 2x týdně večer.
S naším ochotnickým souborem jsme jezdili nákladním autem po celém Severočeském kraji - až do Mostu, Terezína, Podmokel, Úštěka a dokonce do Slaného s prohlídkou Lidic (tam byl tehdy v r. 1947 jenom vysoký kříž s trnovou korunou, jinak jen louka, kde byly znát základy Horákova statku).
V té době již existovalo ÚRO (Ústřední rada odborů) a odtud nám zprostředkovali letní turné po zotavovnách ROH v Krkonoších (v době naší dovolené). Ubytovali nás v tehdy malé Žižkově chatě v Peci a odtud nás vozil malý najatý autobus po zotavovnách. Lanovky se teprve plánovaly. Někde jsme hráli uvnitř, někde před chatou a sklízeli jsme ovace hlavně s nacvičenou Českou besedou a Nerudovou Polka jede. Tu Besedu s námi tenkrát natočili na gramodesky pro skupinu amerických Čechů, kteří tehdy navštívili ČSR.
Vzpomínám, jak jsme pěšky šlapali cik-cak pěšinou z Obřího dolu až na Sněžku (lanovka ještě nebyla), kde nám nějaká dívka - Polka - nabízela čokoládu, která u nás byla jen na lístky. Tehdy na Sněžku do staré České boudy dopravovaly potraviny a vodu v dřevěných sudech právě jen tou pěšinou; s nákladem po ní jezdil kořistní housenkový motocykl s lodičkou. Cestou ze Sněžky jsme šli přes polské území zpět a zastavili jsme se v jedné jejich chatě, kde nám prodali kusy domácí slaniny - ta se vůbec u nás neprodávala. V roce 1946-7 byla u nás neúroda, tehdy nám dodávkami obilí pomohl Sovětský svaz.
Také jsme se zúčastnili celostátní soutěže souborů, kdy jsme splnili všechna kritéria a proto jsme na závěr vystupovali ve Slovanském domě v Praze; obsadili jsme 3. místo. Za to jsme byli odměněni pobytem v odborové zotavovně v Pyskočelích na Sázavě. První byl soubor ČKD, druhý pražský soubor SNB, my tedy byli až třetí. Tam jsme se rekreovali společně a natáčel s námi program i Český rozhlas (Ing. Cincibus).
Pak jsem byl ještě vedoucím kulturního souboru v mém rodném městečku a také v poddůstojnické škole na vojně. Vystupovali jsme v píseckém divadle. I později ve VVP jsme navštěvovali vojenské amfiteátry. Vystupovaly tam převážně velká vojenská umělecká tělesa - také z ciziny, např. z Číny, Alexandrovci ze SSSR, náš Armádní soubor Víta Nejedlého, kde vojančili i někteří naši známí herci, Umělecká tělesa různých druhů vojsk, např. letců a také soubory civilní. Z posádek, kde jsem bydlel, jsem nejvýš navštěvoval místní divadla, ale měli jsme i předplatné do Národního divadla v Praze; párkrát jsem byl i na Pražském jaru a různých koncertech a pak jsme měli také televizi a bohatou knihovnu. Jinak času bylo málo k vůli šifrantské pohotovostní službě.
Sám jsem se jako voják z povolání už vystupování neúčastnil a byl jsem v kultuře jen spotřebitelem, dnes spíše televizním. Na drahou kulturu nám z důchodu už nezbývá, nejvýš na pěknou knihu. Přál bych dnešní mládeži větší dostupnost kulturních akcí; kdysi se chodilo do ND za pár šupů nahoru na bidýlko a mládež znala daleko více her, než ta dnešní; častější návštěvy by jistě měly vliv na chápání estetiky a kulturní tvorby, mohly by vymizet nevhodné grafiti a nekulturní projevy (nejen) fanoušků a různých politických provokatérů.
J. Knížek
Po škole jsem se stal členem místního pěveckého spolku v n ašem městečku; zpívali jsme Smetanovy a Foersterovy sbory, nebo při slavnostech, ale také s ochotníky směs pijáckých písní. Když jsem byl v učení, zpíval jsem si při práci do rytmu u ponku, spoludělníkům to vůbec nevadilo.
Po válce jsem v Teplicích-Šanově byl členem velkého smíšeného pěveckého spolku Josef Slavík a často jsme zpívali s lázeňským filharmonickým orchestrem, zejména Smetanovu Píseň českou. Tehdy ještě jižně pod Krupskou ulicí stálo gheto, kde se dalo procházet dvory a obytnými domy snad všemi směry; tenkrát ho pomalu bourali a vzniknul tam park. Účast v pěveckém souboru mi byla málo, tak jsem se stal členem mládežnického dělnického ochotnického spolku, se kterým jsme měli nacvičeno spoustu recitací, písní a tanců a také několik scének Voskovce a Wericha.
Když jsme byli s ochotnickým souborem v Městském divadle na představení DRDS (Dismanova rozhlasového a divadelníhosouboru z Prahy), zjistil jsem mezi našimi soubory velkou podobnost; tehdy s nimi byl i mladý Pavel Kohout, který přednesl svou revoluční báseň o popravě dívek. Dlouho zahálející zánovní divadelní komplex nad Císařskými a Městskými lázněmi při místním ghetu oživili herci z Českých Budějovic, mezi nimi Ota Sklenčka s manželkou a jiní; vznikla tu i operetní scéna s baletem; uměleckým ředitelem divadla byl p. Tadeáš Šeřínský. Vstupné bylo levné - asi jako do lázně - kolem 8-12 korun; některé divadelní představení a filmy jsem viděl několikrát.
V divadle jsem chodil pomáhat panu osvětlovači do jeho rampové kabiny. Jednou tam hostovali herci z ND - dávali Průchovy Hrdiny okamžiku; byl tam p. Pešek jako Harpagon, p. Filipovský, aj. Svítil jsem na ně bodovým reflektorem ze štaflí a oni mne odměňovali hrstí bankovek - ty jsem odevzdal panu osvětlovači, nedělal jsem to pro výdělek. Náš mládežnický soubor měl s herci dobré styky a tak pro nás uspořádali dvouměsíční divadelní rychlokurs - 2x týdně večer.
S naším ochotnickým souborem jsme jezdili nákladním autem po celém Severočeském kraji - až do Mostu, Terezína, Podmokel, Úštěka a dokonce do Slaného s prohlídkou Lidic (tam byl tehdy v r. 1947 jenom vysoký kříž s trnovou korunou, jinak jen louka, kde byly znát základy Horákova statku).
V té době již existovalo ÚRO (Ústřední rada odborů) a odtud nám zprostředkovali letní turné po zotavovnách ROH v Krkonoších (v době naší dovolené). Ubytovali nás v tehdy malé Žižkově chatě v Peci a odtud nás vozil malý najatý autobus po zotavovnách. Lanovky se teprve plánovaly. Někde jsme hráli uvnitř, někde před chatou a sklízeli jsme ovace hlavně s nacvičenou Českou besedou a Nerudovou Polka jede. Tu Besedu s námi tenkrát natočili na gramodesky pro skupinu amerických Čechů, kteří tehdy navštívili ČSR.
Vzpomínám, jak jsme pěšky šlapali cik-cak pěšinou z Obřího dolu až na Sněžku (lanovka ještě nebyla), kde nám nějaká dívka - Polka - nabízela čokoládu, která u nás byla jen na lístky. Tehdy na Sněžku do staré České boudy dopravovaly potraviny a vodu v dřevěných sudech právě jen tou pěšinou; s nákladem po ní jezdil kořistní housenkový motocykl s lodičkou. Cestou ze Sněžky jsme šli přes polské území zpět a zastavili jsme se v jedné jejich chatě, kde nám prodali kusy domácí slaniny - ta se vůbec u nás neprodávala. V roce 1946-7 byla u nás neúroda, tehdy nám dodávkami obilí pomohl Sovětský svaz.
Také jsme se zúčastnili celostátní soutěže souborů, kdy jsme splnili všechna kritéria a proto jsme na závěr vystupovali ve Slovanském domě v Praze; obsadili jsme 3. místo. Za to jsme byli odměněni pobytem v odborové zotavovně v Pyskočelích na Sázavě. První byl soubor ČKD, druhý pražský soubor SNB, my tedy byli až třetí. Tam jsme se rekreovali společně a natáčel s námi program i Český rozhlas (Ing. Cincibus).
Pak jsem byl ještě vedoucím kulturního souboru v mém rodném městečku a také v poddůstojnické škole na vojně. Vystupovali jsme v píseckém divadle. I později ve VVP jsme navštěvovali vojenské amfiteátry. Vystupovaly tam převážně velká vojenská umělecká tělesa - také z ciziny, např. z Číny, Alexandrovci ze SSSR, náš Armádní soubor Víta Nejedlého, kde vojančili i někteří naši známí herci, Umělecká tělesa různých druhů vojsk, např. letců a také soubory civilní. Z posádek, kde jsem bydlel, jsem nejvýš navštěvoval místní divadla, ale měli jsme i předplatné do Národního divadla v Praze; párkrát jsem byl i na Pražském jaru a různých koncertech a pak jsme měli také televizi a bohatou knihovnu. Jinak času bylo málo k vůli šifrantské pohotovostní službě.
Sám jsem se jako voják z povolání už vystupování neúčastnil a byl jsem v kultuře jen spotřebitelem, dnes spíše televizním. Na drahou kulturu nám z důchodu už nezbývá, nejvýš na pěknou knihu. Přál bych dnešní mládeži větší dostupnost kulturních akcí; kdysi se chodilo do ND za pár šupů nahoru na bidýlko a mládež znala daleko více her, než ta dnešní; častější návštěvy by jistě měly vliv na chápání estetiky a kulturní tvorby, mohly by vymizet nevhodné grafiti a nekulturní projevy (nejen) fanoušků a různých politických provokatérů.
J. Knížek
Užívání zkratek - Nato/NATO
Dobrý den.
Protože se mi nelíbilo nejen u představitelů Armády ČR jak používají zkratku NATO, obrátil jsem se na Ústav pro jazyk český.
Na můj dotaz jak správně užívat zkratku NATO jsem obdržel následující odpověď, kterou by všichni měli respektovat:
Obecně platí, že názvy v podobě iniciálových zkratek zůstávají nesklonné:
jednání s NATO (obchodování s ČEZ (i ČEZem, viz níže), politika ODS, zpráva ČTK, zákazníci O2, doporučení SÚKL (i SÚKLu, zpráva UNESCO apod.). Někdy se může stát z iniciálové zkratky zkratkové slovo, které lze skloňovat. Tato změna je signalizována pravopisem - pouze první písmeno se píše velké, ostatní jsou malá: Nato, Unesco - 2. p. Nata, Unesca i Uneska (tento způsob zápisu se však dnes již téměř nepoužívá). Je třeba rozlišovat, kdy je zkratkové slovo oficiálním názvem firmy (Čedok, Řempo) a kdy je z oficiálního názvu tvořeného iniciálovou zkratkou utvořeno pro potřeby mluveného jazyka. Např. zkratkové slovo Čedok jako oficiální název společnosti můžeme bez obav použít v jakémkoli textu, zkratkové slovo Nato oficiálním názvem není (tím je iniciálová zkratka NATO), je to pouze neoficiální varianta, proto bychom tuto podobu neměli užívat v oficiálních textech.
S pozdravem
Martin Beneš
Ústav pro jazyk český AV ČR
oddělení jazykové kultury - jazyková poradna
Doporučujeme:
- internetové stránky http://prirucka.ujc.cas.cz, na kterých najdete
Internetovou jazykovou příručku,
- internetové stránky www.jazykovaporadna.cz, na nichž najdete odpovědi na
často kladené dotazy, rubriku Dotaz týdne a bibliografii základních
jazykových příruček,
- zábavně-vzdělávací seriál O češtině, který vysílá ČT 2.
Varujeme:
- před různými internetovými stránkami, jež se prezentují jako Pravidla
českého pravopisu,
- před školeními a kurzy s tematikou českého jazyka v obchodní/úřední
korespondenci, které vedou lektoři bez odpovídajícího lingvistického
vzdělání.
----- Original Message -----
From: ÚJČ
To: Jazykova poradna UJC
Sent: Wednesday, March 11, 2009 8:33 AM
----
J. Knížek
Protože se mi nelíbilo nejen u představitelů Armády ČR jak používají zkratku NATO, obrátil jsem se na Ústav pro jazyk český.
Na můj dotaz jak správně užívat zkratku NATO jsem obdržel následující odpověď, kterou by všichni měli respektovat:
Obecně platí, že názvy v podobě iniciálových zkratek zůstávají nesklonné:
jednání s NATO (obchodování s ČEZ (i ČEZem, viz níže), politika ODS, zpráva ČTK, zákazníci O2, doporučení SÚKL (i SÚKLu, zpráva UNESCO apod.). Někdy se může stát z iniciálové zkratky zkratkové slovo, které lze skloňovat. Tato změna je signalizována pravopisem - pouze první písmeno se píše velké, ostatní jsou malá: Nato, Unesco - 2. p. Nata, Unesca i Uneska (tento způsob zápisu se však dnes již téměř nepoužívá). Je třeba rozlišovat, kdy je zkratkové slovo oficiálním názvem firmy (Čedok, Řempo) a kdy je z oficiálního názvu tvořeného iniciálovou zkratkou utvořeno pro potřeby mluveného jazyka. Např. zkratkové slovo Čedok jako oficiální název společnosti můžeme bez obav použít v jakémkoli textu, zkratkové slovo Nato oficiálním názvem není (tím je iniciálová zkratka NATO), je to pouze neoficiální varianta, proto bychom tuto podobu neměli užívat v oficiálních textech.
S pozdravem
Martin Beneš
Ústav pro jazyk český AV ČR
oddělení jazykové kultury - jazyková poradna
Doporučujeme:
- internetové stránky http://prirucka.ujc.cas.cz, na kterých najdete
Internetovou jazykovou příručku,
- internetové stránky www.jazykovaporadna.cz, na nichž najdete odpovědi na
často kladené dotazy, rubriku Dotaz týdne a bibliografii základních
jazykových příruček,
- zábavně-vzdělávací seriál O češtině, který vysílá ČT 2.
Varujeme:
- před různými internetovými stránkami, jež se prezentují jako Pravidla
českého pravopisu,
- před školeními a kurzy s tematikou českého jazyka v obchodní/úřední
korespondenci, které vedou lektoři bez odpovídajícího lingvistického
vzdělání.
----- Original Message -----
From: ÚJČ
To: Jazykova poradna UJC
Sent: Wednesday, March 11, 2009 8:33 AM
----
J. Knížek
Německá ves se vrátila do dob třetí říše, pod svastikami hajlují i děti
Kód: Vybrat vše
http://zpravy.idnes.cz/nemecka-ves-se-vratila-do-dob-treti-rise-pod-svastikami-hajluji-i-deti-1jw-/zahranicni.asp?c=A110105_165451_zahranicni_btwnašel sen na reflexu článek "Americký voják vyvinul aplikaci pro iPhone, která dokáže vystopovat a zabít příslušníky Talibanu"
k čemu všemu se ten i-phone nedá použít...
zajímalo by mě kolik hračiček s podobnou funkcí už se používá ja co všechno uměj
k čemu všemu se ten i-phone nedá použít...
Kód: Vybrat vše
http://www.reflex.cz/clanek/zivot-a-styl/40314/americky-vojak-vyvinul-aplikaci-pro-iphone-ktera-dokaze-vystopovat-a-zabit-prislusniky-talibanu.htmlzajímalo by mě kolik hračiček s podobnou funkcí už se používá ja co všechno uměj