Zajímavosti

Zde můžete volně pokecávat o všem možném.
J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Začátky naší televize

Příspěvekod J. Knížek » stř 17 bře, 2010 21:13

Chtěl bych naznači něco o začátcích naší TV. Televize v některých zemích existovala už před válkou.

Tehdejší televizory byly velké asi jako dnešní ledničky, obrazovku měly trychtýřovitou, nahoře ukončenou vypouklým stínítkem. Horní deska skříně, opatřená zespodu zrcadlem, se musela zpředu zvednout do úhlu 45 stupňů a odražený černobílý obraz se sledoval z povzdálí. U nás se první zmenšené TVP (ruské výroby) objevily r. 1952 - zmenšilo se hlavně stínítko a tak zase koumáci vymysleli zvětšování obrazu mohutnou lupou, ale jakou: bylo to jakési skleněné akvárium s vypuklou přední a rovnou zadní stěnou, upevněné na držáku před obrazovkou a do toho se musela nalít čirá voda. Kupodivu si to lidé chválili. Televizor byl kombinován s rádiem a měl tvar široké bedýnky, kde vlevo byla obrazovka a vpravo skleněná stupnice s názvy rozhlasových stanic. Vpředu byl šoupací kryt, zakrývající momentálně neužívanou část přístroje a ovládací knoflíky.

Vysílalo se z Petřínské věže a na obyčenou směrovou dipólovou anténu jsme obraz zachytili až v jihočeském Písku. Leckde se jako anténa použila třeba jen rozdvojená dvoulinka upevněná na prkénko. Později se postavilo někoilik vysílacích věží, první byla na Cukráku poblíž Dobříše. Signál se k dalším vysílačům přenášel translačními stanicemi na kopcích z počátku jednosměrně - když bylo potřeba přenášet signál v opačném směru, musely všechny retranslační stanice své antény otočit. Protože se televizní spojitý signál vysílal v nižším frekvenčním pásmu, snadněji se v terénu ohýbal a byl zachytitelný i na velkou vzdálenost. Uplynulo mnoho vody, než se začly vyrábět TV přístroje u nás. Do té doby jsme je dováželi ze SSSR. Snad první naše TVP z Tesly Strašnice (kolem r. 1957) byly typy Mánes a Aleš, později byl na TVP postaven závod Tesla Orava.
Současná digitalizace přinesla zase jiné problémy, ale pokrok se zastavit nedá, jenže také něco stojí.
J.Knížek

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Něco o sdělovací technice

Příspěvekod J. Knížek » stř 17 bře, 2010 21:45

Už od mládí se o sdělovací techniku zajímám. Můj tatínek býval v Čs. armádě po první světové válce dělostřeleckým spojařem, měl odtud doma tlustý sešit, kde měl zapsáno všechno podstatné, počínaje bleskosvodem, popisem tehdy užívaných spojovacích zařízení – včetně zemní rádiové stanice, měl tam jednoduché el. obvody počínaje zvonkem, telefony a jejich součásti, druhy el. článků, popisy tranformací proudu, dynama, elektromotoru, aj., také morseovku – měl tam vysvědčení – sluchočtení 130 znaků za minutu. Vzal mě na Českobrodský okruh (automobilové závody před válkou), kde vojáci z Milovic měli kolem závodní tratě telefon na jednodrátovém vedení + zem. To byla taková deska asi jedenapůl krát jedenapůl m zavěšená na stromě, na které byly připevněny díly telefonu – několik velkých cívek, barevné propojovací dráty a ohromný induktor s klikou; u toho dva vojáci se sluchátky na uších a blokem zapisovali zprávy.

Taky tam na dřevěném stativu měli otočně upevněnou reportážní filmovací kameru – hranatá skříňka asi jako kafemlejnek ze světlého dřeva s úzkým objektivem a dlouhou ručkou k otáčení, přitom kameraman musel ještě rovnoměrně točit kličkou. Doma jsme měli na špaletě okna černou skříňku krystalky s několika zdířkami pro banánky a krystalem ve skleněném pouzdře s ručkou a pérkem. Anténa vedla od vysokého sloupu k oknu a měřila nejmíň 20 m, tam byl bezpečnostní přepínač – přepínal se při bouřce. U krystalky byly dvoje sluchátka. Otec někde sehnal mohutné sluchátko od poštovního telefonu, mezi elmagn. cívky upevnil jakousi jehlu a na ni šroubkem připevnil papírový trychtýř jako amplion, takže se rádio dalo slabě poslouchat celý den. Byl tam rádiosignál dost silný, bydleli jsme asi 12 km o vysílačů Liblice – Přistoupim. Např. strážní domky na dráze neměly odkud přivést elektřinu, tak měly k domku staženo několik rádiových antén a ty dodávaly tolik proudu, že malou žárovičkou mohli doma svítit (místo petrolejkou).

Později, když nám někdy r. 1936 zavedli elektřinu, otec sehnal dvoulampové rádio, ze kterého čněly 2 velké stříbřité lampy a jedna menší žlutá. Vpředu byl vypínač, dva knoflíky – jeden ladicí a druhý zpětnovazební a osvětlené okénko s ryskou, kde se otáčela segmentová stupnice s čárkami a čísly. K tomu patřil ještě amplion, což byl nízký široký válec a z jeho středu se tyčila vzhůru černá rozšiřující se a zahnutá trumpeta, vyzařující zvuk do místnosti. Ale že byl otec koumák, z překližky si vyrobil úhlednou skříňku s brokátem zakrytou dírou pro plochý reproduktor, který někde objevil a zamontoval ho dovnitř i s tou dvoulampovkou se stupnicí.

Na začátku války někde otec koupil třílampovku Telefunken, která měla i krátké vlny; každý večer lovil v éteru domácí i cizí stanice a pečlivě si zapisoval jejich frekvence (resp. čísla ze stupnice). Zachytil dokonce nějaká námořní plavidla a na KV také Londýn. Jenže jsme dostali od p. poštmistra při registraci rádia příkaz k vymontování krátkých vln a hnědou kartičku na knoflík rádia s textem “Pamatuj, že poslech zahraničního rozhlasu se trestá dlouholetou káznicí, anebo i smrtí !“. Dali jsme rádio k vykuchání KV a potvrzení předložili p. poštmistrovi; sousedův zeť nám rád ty krátké vlny zase přidělal. Tehdy bylo povinné zatemnění, takže do baráku vidět nebylo, ale stejně muselo hrát rádio slabě, když jsme poslouchali Londýn.

Otec si také vyrobil zařízení na hledání vody (byl uznávaný proutkař). Při hledání vody stál otec proti někomu jinému a oba drželi v rukou pevné dráty (vyrobené z deštníku) se zakončením do sebe zapadajícím a ty otcovy dráty byly omotány odporovým drátkem. Kde se nacházel pramen, dráty se překřížily a připojený aparát (pouhý bateriový bzučák) zabzučel. Otec uměl podle terénu odhadnout i hloubku pramene, často na parcele žádný pramen nenašel, ale co našel, bylo 100% spolehlivé.
V Třebohosticích Na plachtě (v nadmoř. výšce cca 400 m) východně Prahy stál letecký světelný maják někdy od dvacátých let min. století; od setmění do rozednění se pomalu otáčel a letadlům bez rádiospojení pomáhal v orientaci. Za války v provozu nebyl a po válce byl zrušen.

Po mém vyučení klavírníkem r. 1945 jsem 4 roky pacoval v Teplicích-Šanově a po večerech jsem jako laik experimentoval s telefony. Zaujalo mne zapojení aut. ústředen a zejména využití translátorů, kterými se daly znásobit linky na galvanických vedeních (fantom). V té době se začaly objevovat obchůdky s radiotechným zbožím, zejména trofejními díly, kde se dalo levně nakoupit, takže jsem si z nich vyráběl bateriové zesilovače a s využitím servomotorků i různé hračky. Vycházely i různé časopisy s návody a schématy, tak jsem si vymyslel schéma, koupil díly včetně elektronek RV a udělal si přenosné bateriové rádio. O rok později jsem si koupil stavebnici superhetu Minibat, udělal jsem si vlastní šasí a skříňku tvaru polního telefonu a užíval jsem ho léta i jako zesilovač telef. hovorů. Už v základní voj. službě v roce 1950 jsem něco ze svých zkušeností mohl využít u ženistů – k dálkovému odpalování minových polí a zaminovaných objektů či k odminování průchodů. Po aspirantské škole jsem byl aktován za důstojníka a dostal jsem se k šifrantům.

V kurzu r. 1952 jsem měl možnost se seznámit s voj. sdělovacími zařízeními, jako např. něměckými dálnopisy Lorencz a Siemens a také Hell, který byl užíván k dálkovému spojení přes rádiostanice. Tam se muselo psát v rytmu, nestačila-li obsluha stisknout klávesu, vyslal se prázdný impuls. Seznámili jsme se s předválečnou i novější spojovací a šifrovací technikou různé provenience a už tehdy nám ukazovali v Podbabě experimentování s počítačem. Např. nám ukazovali programy na tisk obrázků z písmen. Každý program byl vytvořen drátěnými spoji na kovové desce cca 60x60 cm a tím se ovládal tisk. Trochu se to blížilo nastavování prvků na šifr. stroji ENIGMA. Také jsme se tehdy ve vojenském ústavu v Ruzyni seznámili se zkušební prvovýrobou tranzistorů a magnetických pamětí. Tehdy začala naše televize se zkušebním vysíláním z Petřínské rozhledny a kdo mohl, nějaký TV přijímač si opatřil. Na domech i třeba jen sloupech se objevovaly jednoduché dipólové antény – dva kovové úhelníky s prodlouženými kovovými rameny a dvoulinkovým svodem k přijímači.

Z Petřínské věže jsme obraz zachytili až v jihočeském Písku. Leckde se jako anténa použila třeba jen rozříznutá dvoulinka upevněná na prkénko. Později se postavilo někoilik vysílacích věží, první byla na Cukráku poblíž Dobříše. Signál se k dalším vysílačům přenášel translačními stanicemi. Protože se televizní spojitý signál vysílal v nižším frekvenčním pásmu, snadněji se v terénu ohýbal a byl zachytitelný i na velkou vzdálenost. V r. 1958 jsme používali TVP Mánes a vynikající signál z Petřína jsme chytali až v Liberci. Dnes využíváme kabelový rozvod UPC (DTV, internet a telefon), co pokládám za nejvhodnější.

Mohl bych pokračovat dál, třeba o starých a novějších gramofonech, podobně i o magnetofonech. Když jsem sloužil v Sušici, pomáhali jsme si s šifranty tamní brigády PS. Oni měli k dispozici rádiostanici Lambda a cívkový magnetofon Tesla, kde jako záznamové médium sloužil magnetický drát (navinutý na cívkách). Já si koupil někdy r. 1954 přenosný bateriový magnetofon z Tesly Liberec zn. Start, s malými cívkami feritového pásku, ještě ho někde mám i s instrukční knížkou. Někdy kolem r. 1965 nám k divizi ve Slaném byl dodán k vyzkoušení diktafon Tesla s nožním pedálem kvůli přepisu, ten měl zvláštní dvoucívkové výměnné moduly feritovým páskem; byl to takový předchůdce japonských kazetových magnetofonů. Jeden z nich – National ještě občas používám.

Kolem r. 1955 se objevily kapesní a kabelkové přijímače, zprvu tranzistorové, později s integr. čipy, vyráběly se např. v Bratislavě a r. 1971 se objevil i náš In-70. Po čase se přestaly užívat střední vlny a většina přístrojů se nedala použít;. i takové ještě někde mám. Televizory mi sloužívaly vždy kolem 10 let, pak jsem e likvidoval. Rádi jsme v Praze v min. režimu sledovali i vysílání sovětské televize z jejich velvyslanectví, byly to převážně divadelní hry a balety. Podobně jako TVP jsem likvidoval i velká rádia – např. Tábor, Copélia, aj. U Copélie jsem objevil zajímavost: po připojení výstupu z magnetofonu Start do mohutného výstupního trafa se magnetofon dal poslouchat všemi pěti reproduktory i bez zapnutí sítě. Ještě pamatuji, jak jsme v r. 1968 přes Copélii sledovali mnohé nové TV a VKV vysílače. Tehdy prý byl TV signál šířen i prostřednictvím trolejového vedení, za přispění techniků Tesly Karlín.

Zajímavé zkušenosti mám i s počítači a kalkulátory. Od r. 1975 jsem po mnoha školách a kurzech včetně VA dělal jako plukovník programátora-analytika u GŠ ČSLA a ještě v r. 1976 jsem musel počítat na log. pravítku, neboť kalkulačky ještě nebyly a počítače byly jen sálové, kde bylo nutno předem si vyžádat strojový čas. O svých zkušenostech bych mohl vyprávět celé hodiny, ale myslím, že jsem toho zde uvedl až příliš. Nechť pokračují druzí.
J. Knížek (*1928)
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne ned 16 kvě, 2010 14:53, celkem upraveno 2 x.

Uživatelský avatar
Duke
Správce fora
Správce fora
Příspěvky: 2743
Registrován: čtv 20 črc, 2006 20:43
Kontaktovat uživatele:

Příspěvekod Duke » stř 17 bře, 2010 23:25

Wow tak to je dlouhý. 8) Nechcete to zveřejnit v celku třeba na Vojsko.net? :wink:

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Z historie motorů a dopravy

Příspěvekod J. Knížek » ned 21 bře, 2010 3:19

Kolem r. 1930 bylo ještě událostí, když se někde na vsi objevilo auto. Historie naší moto a automobilové výroby je zajímavá, a proto o ní aspoň v kostce povyprávím. Máme se skutečně světu čím pochlubit a být na to hrdi.
Náš vynálezce Josef Božek představil r. 1815 na Slovanském ostrově v Praze svůj parovůz a později i parník. Časem vznikly i sentinely - nákladní auta na parní pohon a udržely se až do poloviny 20. století.

V r. 1859 byl Francouzem Etienem Lenoirem předveden v Paříži první spalovací motor na plyn a první tzv. petrolejový motor postavil r. 1873 Julius Hock ve Vídni.

Převrat v pohonu silničních vozidel nastal vynálezem benzinového motoru r. 1876 Němcem Augustem Ottou, který pak zdokonalil německý vynálezce Gottlieb Daimler spolu s W. Maybachem a představili jej v roce 1883 jako první rychloběžný benzinový motor.

Počátkem dvacátého století způsobil vynález benzinového motoru revoluci v dopravě.

V r. 1886 začal nezávisle s tím vyrábět motorovou tříkolku Němec Karl Benz.

Vozidla s benzinovými motory brzy ze silnic vytlačila vozidla na parní či plynový pohon. Ve vzduchu létala letadla rovněž poháněná benzinovými motory. Motory se objevovaly i v lodní dopravě.

V r. 1898 Němec Rudolf Diesel způsobil další revoluci svým vysokotlakým spalovacím motorem na těžký olej - naftu, který si podržel prvenství v těžké silniční a lodní dopravě dodnes.

Ještě je třeba se zmínit o motokolech a motocyklech. Např. již koncem 19. století začal konstruktér Laurin výrobu motokol ve Slaném a v zápětí s knihařem Klementem založil automobilku Laurin a Klement v Mladé Boleslavi, kterou dnes známe jako Auto Škoda.

V Praze na Pankráci (v tzv. Janečkárně - Janeček-Wanderer - Ja-Wa) se vyráběla od r. 1929 zprvu jen motokola Ja-Wa Robot, potom i motocykly a automobily Minor, které držely několikaletý primát v cestě Afrikou. Naše motocykly měly mnohaletý primát v mezinárodní Šestidenní soutěži n a ostrove Man.

Téměř nezničitelné motocykly ČZ (třeba s postranní lodičkou) se tehdy vyráběly ve strakonické České zbrojovce.

Dílnu na dlouhé motocykly Čechie (německy Böhmerland) založil v roce 1925 v Krásné Lípě mechanik Leibisch.

V r. 1933 v Praze-Strašnicích vznikla továrna na těžší motocykly značky Ogar.

Všechny tyto značky značně rozšířily výrobu po 2. světové válce, kdy byl o ně největší zájem.

Jednou z nejstarších našich automobilek byla kopřivnická Tatra (její smíchovský jmenovec vyráběl trolejbusy a vagony), která se zabývala jak výrobou osobních vozů vyšší třídy, tak zejména těžkých terénních nákladních aut - převážně se vduchem chlazenými motory. Jejím nejznámějším výrobkem byl osobní automobil NW Präsident od konstruktéra Svitáka z r. 1897, který byl jedním z prvních automobilů na světě vůbec. Za zmínku stojí, že populární automobil BROUK, vyráběný na několika místech v cizině a který dobyl celý svět, byl vyvinutý Tatrou Kopřivnice. Tatru proslavili také cestovatelé Hanzelka a Zikmund a účast na saharské soutěži do Dakaru.

V Praze vznikla r. 1907 u strojíren ČKD automobilka Praga, která rovněž vyráběla jak osobní, tak i nákladní, zejména užitková vozidla. Tím není výčet výrobců u konce. V r. 1913 byla zahájena výroba aut Walter v Praze-Jinonicích, ale pak vyráběla jen letecké motory, které dodávala asi do 13 států.

Těžká nákladní a kamionová vozidla se vyráběla v Mnichově Hradišti a v Liberci (začka LIAZ), autobusy ve Vysokém Mýtě (KAROSA), lehčí nákladní a speciální vozidla v Avii Čakovice a Ivančice.

Musím také vzpomenout populárních sportovních vozů zn. Aero, vyráběných od r. 1934 v bývalém vysočanském pivovaru leteckou továrnou Aero (pro zvonivý start dostal první typ Aero-30 HP přezdívku Cililink). Také jsem vídával tříkolové nákladní auto značky Tempo, nevím ani odkud.

Pokud vím, letadla se u nás vyráběla v Aeru Vodochody (od r. 1919), v Letňaském Letově (od r. 1919) a v LETu Kunovice na Moravě (od r. 1936).

Také se u nás zejména po válce vyráběly traktory značky Zetor a Škoda, autojeřáby v ČKD Slaný, v Ostrově n. Ohří trolejbusy a ve Vysokém Mýtě autobusy Karosa. Neměli bychom zapomenout na vojenské prostředky, včetně obrněné techniky. Vyrábělo se mnoho typů pohonných pojízdných, nebo přívěsných motorů benzinových, či naftových k pohonu skladových, hospodářských, důlních a stavebních strojů, nebo kompresorů a čerpadel. Vyráběly se i přenosné strojky se spalovacím motorem - trávní sekačky, řetězové pily, motorvesla člunů a mnoho dalších typů. Jako děti jsme obdivovali mohutné setrvačníky u velkých pojízdných poháněcích motorů, např. k pohonu mlátičky obilí, čerpadel, nebo katru k rozřezání klád na pile.

Největší podíl na dopravě patřil železnici, zejména u nákladů. Auta se užívala hlavně k místní dopravě na a z nádraží. Dnes gró dopravy je silniční, zejména užíváním kamionů, vodní doprava poněkud zaostává.

Vzpomenu ještě poválečnou výrobu aut u nás. Pro lidovou potřebu byl rychle uveden na trh vůz Jawa - Minor, později Škoda - Tudor, pak Spartak, sportovní Felicie, Škoda 1200 a Škoda 1000 MB, následovaná dalšími typy - Škoda 110/120/130, až typ Forman. Po válce se muselo na auto léta čekat v pořadníku. Zažádal jsem v roce 1958 a dočkal se v roce 1965, právě když bylo přidělování poukazů na auta zrušeno.

Nová etapa automobilizmu u nás nastala převzetím výroby škodovek Němci po roce 1990 a výstavbou dalších autozávodů cizích značek.

Automotokluby pořádaly časté místní moto a automobilové závody, na které zvaly známé i zahraniční závodníky. S otcem jsme jako děti už před válkou chodívali na Českobrodský okruh, kde se sešla elita závodníků a veliká návštěva diváků. Tyto tradice jsou nadále udržovány.

Přidám pár kuriozit:
- Tatínek v r. 1933 pracoval v cihelně. Cihly se odtud vozily těžkým nákladním autem s přívěsem na nádraží k vagonování. Dělal na přívěsu brzdaře a seděl na otevřeném sedátku bez boudy, drže se brzdové kliky. Tažné auto mělo zadní kola poháněná širokým řetězem, což jsem jinde neviděl.
- Za 2. světové války pro nedostatek benzinu přišli koumáci na možnost pohánět auta dřevoplynem. Za řidičskou kabinu umístli kotel, ve kterém spalovali naštípané tvrdé dřeví, z něhož se při vhánění vzduchu a nedokonalém hoření vyvíjel čpavý, ale hořlavý plyn. Po jeho přefiltrování jej spalovali v upraveném benzinovém motoru. Stačilo tedy jen vozit sebou dříví nebo aspoň pilu a sekyrku namísto kanystru s benzínem. Na dřevoplyn se upravovala i osobní auta.
- Dříve se místo dnešních směrových blinkrů užívaly buď velké světelné šipky, nebo vysouvací či mávající světelná křidélka po stranách řidičské kabiny.
- V začátcích automobilismu podle platné vyhlášky musel před autem běžet zřízenec s praporkem (v noci se světlem) a upozorňovat lidi ve směru jízdy na příjezd auta (auto tedy muselo jet velmi pomalu).
- První auta většinou neměla střechu a podobala se kočáru. Všechny auta či traktory se startovaly roztáčecí klikou pevně zastrčenou ve spodní části předku vozu do esíčka v ose motoru. Protože docházelo k mnoha úrazům (napíchnutí nepozorných dětí na vyčnívající kliku), byla později roztáčecí klika vyndavací a ukládala se vedle motoru. Kromě roztáčení motoru se užívala také k utahování matek kol.
- Téměř všechny spalovací motory byly opatřeny vodním chladičem, který v parném létě a při větší námaze motoru chladit nestačil a voda se rychle vypařovala. K vůli tomu mnoho aut do cíle nedojelo.
- Dosti často docházelo k tomu, že řidič při krátké zastávce nechal běžet motor a zajistil auto jen ruční brzdou; otřesy motoru se brzda uvolnila a auto se samovolně s kopce rozjelo. Bohužel, to se stalo jednou i mně; najednou bylo auto pryč a nevěděl jsem co se stalo; jenže auto skončlo jen v křoví a nic se nepoškodilo.
- Sudové pivo Kozel už před válkou rozvážela těžká auta Ringhofer -Tatra; skoro všechny silnice byly jen štěto-vané a prašné. Kvůli odtoku dešťové vody musely být udržovány škarpy a mostové propustky, aby nedošlo k podmáčení silnice. To se však nedaleko našeho domu stalo a pivovarské auto se tam zabořilo do měkké silnice až po nápravy. Přivolanému traktoru z panského dvora značky Mac Cormick se při pokusu o vytažení auta jen protáčela kola s ocelovými klíny a tak se jen zahrabával do silnice. Nakonec museli přivolat dvě další stejná pivovarská auta až z pivovaru Velké Popovice k vyproštění a cestář byl za to propuštěn. Holt, všechno se má dělat pořádně. Dnes už k rozbřednutí vozovek nedochází, máme i dálnice.
- za 2. světové války byl benzín vyráběn především pro Wehrmacht a stále se ho nedostávalo. V Záluží u Mostu vyráběli benzín z uhlí. Tehdy vymysleli a začli v autech i u nás používat vyvíječ dřevoplynu. Stačilo s sebou vozit pytel dřeva. Dřevoplyn měl asi o 25 - 30 % menší účinnost než benzín, ale byl snadněji dosažitelný. Užíval se nejen v nákladních autech, ale dokonce i v osobních. Místo zásoby benzínu v kanystrech stačila řidiči pouhá sekyrka. Ten podnik v Záluží připadl po válce v rámci válečných reparací Sovětskému svazu, ale ten jej přenechal ČSR.
J.Knížek
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne sob 8 kvě, 2010 22:17, celkem upraveno 1 x.

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Život venkova.

Příspěvekod J. Knížek » ned 21 bře, 2010 23:21

Za minulého režimu docházelo k přeměně vesnice. Trochu to rozeberu, žil jsem tam už před válkou. Tehdy v našem městečku nedaleko Prahy pulsoval čilý život, lidé se vzájemně stýkali i v širokém okolí - chodívali do stejné měšťanské školy v našem městečku, kde také bylo mnoho malých žívnostníků, se kterými přicházeli do styku. Celé party pracovaly spolu na polích, různých stavbách či v lesích a místních závodech v okolí. Chodívalo se na vesnické zábavy, na poutě, trhy, a na místně pořádané kulturní a sportovní akce přes několik vesnic daleko. Asi třetina námezdně pracujících občanů byla trvale zaměstnána mimo svou obec, dojížděla za prací do měst, i hodně daleko, třeba jako mladí se učili ve Zlíně, nebo ve vzdálených učilištích, někteří vystudovaní tu měli rodiče, vzájemně se navštěvovali i ve vzdálených místech, odkud se přivdali či přiženili. Městští lidé mnohde ohrnovali nos nad venkovem, což se poznalo na jejich vyjadřování a přezírání. Třeba městská slova "kydat hnůj" nikde na vsi neuslyšíte. Tam má každá věc i slovo své vžité místo.

Také musíme vzpomenout na nositele kultury i do těch nejvzdálenějších míst a samot. Byli to hlavně vesničtí učitelé, faráři, lékaři, řemeslníci, podnikatelé, stavitelé i zaměstnanci závodů a služeb ve městech či jen na dráze a poště. Byli to lidé velice vážení, rozšafní, kteří kromě svých odborných znalostí byli činní v mnoha různých spolcích a vychovali v nich nové funkcionáře a ušlechtilé zájmy. Obrátil-li se někdo o radu, hned se našlo několik občanů ochotných přispět k řešení, nebo doporučili někoho fundovanějšího. Mám zkušenost, ještě z války, že na venkově se hodně četly knihy, nejen romány, ale také o historii a vědecko-technická literatura. Našlo se tam mnoho místních vypravěčů. Scházeli se lidé v podvečer na táčkách u sousedů i jen na návsi včetně mládeže a sdělovali své zážitky a zkušenosti. Byla to jakási lidová univerzita, ze které každý odcházel něčím poučen. Také se tu semlely místní drby, takže si lidé dávali pozor, aby se sami do drbů nedostali a tím se upevňovala morálka. Velkou pomocí bylo zavedení telefonu, zprvu šlo o veřejné telefonní stanice zpravidla u hospody na návsi, rádio ve dvacátých letech na sluchátka a v padesátých letech televize. Každá novota přinesla zvýšený zájem, každý ji chtěl vyzkoušet a tak se nejprve u rádia a později u televize třeba v soukromých bytech scházeli sousedé. Hostitelka jim uchystala občerstvení a často hosté vydrželi i přes půlnoc, kdy hostitelé odešli na kutě. Jindy něco přinesli zase hosté. Znal jsem starého pana Filingra, co kdysi vozil lidi omnibusem na nádraží, kterého ve třicátých letech vnuk vzal do místního kina v sokolovně. Když uviděl na plátně přjíždět zvětšující se vlak, začal se uhýbat v lavici - byla to pro něho nevídaná novota. Ale zato dovedl vyprávět místní historii, že nikdo ani nedutal.

Na vsi byly spolky - baráčníků v krojích s různými tradicemi, kynologů, rybářů, včelařů, ovocnářů, myslivců i různých sportů. Všude se aspoň pokoušeli o pěvecký sbor a ochotnické divadlo, byli tu různí chovatelé a progresivní hospodáři zavádějící nové metody v zemědělství, aj. Aktivní byly i církve - nevynechaly tradiční procesí a pěší poutě třeba na Svatou horu u Příbrami, apod. Večer se z kostelních věží do ticha neslo klekání a občas zvon-umíráček, místy i troubení ponocných. Život na vsi měl svůj řád, na takovém pohřbu se sešly stovky lidí s hudbou a plačky u hrobu, za asistence uniformovaných hasičů apod. Místní kapela vyhrávala třeba Aničkám u domů k svátku, a pod. Zajímavé i pro měšťáky bylo, jak se všichni navzájem dokázali mile pozdravit a to se naučili už jako děti. Málokdy došlo k rozepřím, spíš jen o meze a vyjímečně o polní pych. Na vsích byli obecní strážníci, co chodili vybubnovávat vyhlášky po určených postech. Četníci měli své trasy obchůzek po několika vsích, ale většinou nebylo co řešit. Stavení se většinou ani nezamykala, lidé se navzájem znali a nic jim neuniklo. Cizí člověk byl ostražitě všemi sledován, takže se musel přizpůsobit. Ještě víc se občané semkli za války proti společnému nepříteli - německým okupantům.

Oproti městům, na vsích lidé srpnový vpád r. 1968 jako nepřátelský akt nebrali, panovala družba. V šedesátých letech už byly všude na vsích MŠ a zdravotnická střediska, zajížděly do nich pojízdné prodejny a knihovny, každá samota měla při silnici vlastní autobusovou zastávku a dalo se návazně cestovat autobusem podle jízdního řádu kamkoliv. Řemeslníci byli sdruženi v komunálních podnicích a družstvech, většina zemědělců vstoupila do družstev a pracovala na směny s možností společných výletů a rekreace, což předtím bývalo nemyslitelné. Vím jen o jednom statkáři, který byl povolán do jednotek PTP - p. Bejšovec. Mnozí občané měst v těch letech lacino přišli k chalupám. Mně ji nabízeli za 10 tisíc, ale neměl jsem na chalupaření čas.

Na vesnici se tehdy žilo na úrovni města, včetně vybavení domků, obecné péče o občany a možností využívání volného času ke sportu a kultuře. Leckde si občané upravili kulturní a obchodní domy, svépomocné objekty a služby, zorganizovali investiční akce (kanalizace, vodovod, zavedení plynu, sportoviště a místa oddechu). K tomu měly obce podporu státu, půjčky se daly snadno splácet, protože byly pravidelné dotace a příjmy a většinou bez dnešních poplatků.

A jak to vypadá na venkově dnes? Bohužel nevábně. Mnoho obcí je zadluženo, protože nebyly připraveny na nynější změny. Většina vesnických škol slouží jiným účelům. Restituce zkomplikovaly život a tím mnoho dříve vynaložené práce přišlo v niveč. Restituenti rozprodávají úrodná pole a staví se na nich cizí objekty. Zemědělci jsou umořeni novými podmínkami, skládkami městských odpadků, akcemi teknařů, hlukem a smogem z nebývale houstnoucí dopravy včetně letecké. Ztrácejí se z přírody ptáci, množí se hmyz a škodná, mnohde je nedostatek pitné vody. Dopravní spoje a účelná zařízení se ruší, mnohde leží půda ladem. Mnohé akce zůstaly rozestavěny - nedokončeny. Vznikají satelitní městečka lidí, kteří vztah k půdě, venkovským lidem a zvykům ani nemají a straní se jich, myslí úplně jinak než venkované. Mnohde zase chybí signál TV či mobilu a vázne zásobování.

Dříve venkov zabezpečoval města a zpětně města venkov. Dnes se ve městě kvalitních potravin nedostává, často se nabizejí náhražky z dovozu a vsím chybí podpora státu. Občané nemají důvěru k zastupitelům měst, pod které jejich obce spadají. Není již přirozené rovnováhy. Mělo by se to změnit, aby opět lidé z venkova neutíkali, nebo se z nás stanou exulanti, jako už několikrát v naší historii.
J. Knížek
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne sob 8 kvě, 2010 22:19, celkem upraveno 1 x.

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Kybernetika

Příspěvekod J. Knížek » ned 21 bře, 2010 23:46

Kybernetika dnes hýbe světem; není oboru, kde by se nevyužívaly stále novější poznatky digitalizace. Chtěl bych zde - dnes už jako pamětník - vzpomenout na počátky a rozvoj kybernetiky také u nás. Počátky sahají do dávné historie, kdy se někteří jednotlivci pokoušeli sestavit různé počítačky/kalkulačky. Nejjednodušší byl dodnes užívaný sčot - druh počitadla, kde se šoupaly vlevo-vpravo po drátech kolečka, znamenající jednotky, desítky, stovky, atd. Již před několika sty léty se dokonce podařilo sestavit z dřevěných dílků točicí strojek na kliku, který násobil a dělil. Když se začaly užívat skleněné zesilovací elektronky (při vzniku rádia), již tehdy se dělaly úspěšné digitální pokusy a v USA se už na začátku 2. světové války dokonce podařilo sestavit funkční počítač. Ten měl několik tisíc přímožhavených elektronek (v několika místnostech) a principiálně se podobal dnešnímu počítači.

Nedlouho po válce jsem si postavil několik rádiopřijímačů, dokonce třírozsahový superhet a byl jsem tedy zdatným radioamatérem. Další skok kybernetiky nastartovalo zavedení miniaturních diod a poté i tranzistorů. Laborovalo se s umělou pamětí, kde se bludištěm pohybovala umělá myš a zaznamenávala si úspěšné pokusy, takže po několika neúspěšných blouděních zvládla průchod celým bludištěm bez zaváhání. Nastal problém vytvořit dostatečně rychlé a kapacitou vyhovující paměťové prvky, např. cívky s magnetovými jádry. Měl jsem to štěstí, už začátkem padesátých let min. století jsem se mohl seznámit v našem vojenském výzkumném ústavu s prvotní, ještě ruční výrobou paměťových prvků, ale také s vývojem tranzistorů - leptáním destiček s natištěnými elektrodami, téměř shodně s dnešními schem. značkami tranzistorů s tlustou bází, emitorem a kolektorem s vývody, uzavřenými do kovového pouzdra. Tehdy jsme byli třetím státem na světě, který výrobu polovodičových prvků plně zvládnul. Také jsme tehdy vyvinuli zajímavou součástku, která dostala zkratkové jméno TANDEL.

Tím se rychle rozběhlo další využití takových součástek v jednoduchých i složitějších zařízeních, sloužících k ovládání strojů, testování, měření a automatizaci. Jako paměťový i přepravní sdělovací prostředek se užívala nejpve unifikovaná papírová děrná páska (z dovozu) s různým způsobem krokování a rychlosti čtení, kde místo počátečních čtecích kolíčků se později používal světelný paprsek za vysoké rychlosti, což usnadnilo rychlejší přenos informací na dálku; následovala i další média, prakticky na dnes užívaném principu - včetně velkokapacitních pamětí, jaké známe dnes a které se dále zdokonalují. Prakticky nyní se každoročně rychlost i miniaturizace a širší využitelnost snad nejméně zdvojnásobují.

Je zajímavé, jaké názory se v padesátých letech při zmínkách o prvním kybernetickém laborování i mezi vzdělanými kapacitami šířily. Slovo kybernetika bylo tehdy věřejně zesměšňováno a i hmatatelné kladné výsledky byly odkazovány mezi science fiction, asi jako UFO. Sám jsem měl postupně možnost takových zařízení prakticky užívat a za několik let se to stalo mou základní profesí. Prošel jsem řadou dalších školení a stal se ze mne postupně i programátor našeho oddělení na GŠ ČSLA. Program pro diskový operační systém jsem tehdy zapisoval na předtištěné listy s kolonkami pro formát příslušného programovacího jazyka, nejčastěji PL1, na kterém byly sloupce očíslovány a vyplňovány perem a celý eleborát podléhal schválení, zaevidování a přidělení čísla, než mohl být předán výpočetnímu středisku k naperforofání děrných štítků, ze kterých se program (štos štítků) do sálového počítače EC33 (apod.) načítal a ukládal před spuštěním úlohy na pevný magnetický disk.

Disk s příklopem vypadal asi jako veliký kulatý pecen chleba , měl asi 10 magnetických oboustranných ploten. Disky se ukládaly do přísně střeženého úložiště (trezorové místnosti) a při každé manipulaci se prováděl průvodní záznam s několika podpisy. Pak již stačilo vyžádat si podle časového plánu zpracování sestavy, dodat na děrné pásce příslušná předděrovaná data pořízená na dálnopisu s perforátorem a dodat sadu děrných štítků pro spuštění úlohy z disku. Odladěný program na tiskopisu i sada jeho děrných štítků včetně sady ke spouštění úlohy zůstávaly uložené na našem oddělení.

Před spuštěním úlohy se musel vložit do stolice (velikosti menší ledničky - byly tam čtyři) příslušný disk, do snímače děrné pásky založit kotouč pásky s první částí dat, do sacího snímače děrných štítků vložit štítky pro spuštění úlohy, do řetězové tiskárny založit dostatečnou zásobu skládaného papíru k tisku sestav (tzv. sjetin) a s operátorem si sjednat dorozumívací signály (v sále byl hluk). Totiž, jakmile je úloha spuštěna musí se sledovat správný průběh, reagovat na event. poruchu čtení či tisku a také na údaje na displeji počítači, kde se kromě postupu práce objevovaly i pokyny
operátorovi - např. kolik má čeho pomocí klávesnice nastavit pro další práci, kolik se má čeho vyrobit, apod.

Řetězová tiskárna byla asi jako člověk vysoká a tiskla vždy celý řádek naráz, kdežto snímač děrné pásky či děrných štítků byla jen malá zařízení. V sále bylo také několik dalších skříní s magnetickými pracovními cívkami a další s hejblátky a světýlky. Někdy se muselo na uvolněný čas výpočetního střediska i dva týdny čekat. Pochopitelně se musela plánovat a konat také technická údržba.

To jsem se ještě nezmínil o ladění nově zpracovávaných programů, kde se zkoušely různé varianty postupů. K úspěšné práci jsem se musel trochu zabývat i linquistikou. Leckdy to byly děsné nervy, když se mi nedařilo najít ten nejvhodnější algoritmus. Byl jsem z toho často zcela vyčerpaný, ale nakonec se mi vždy podařilo dílo úspěšně dokončit; prostě ten mus nade mnou zvítězil. Některé mé programy byly poskytnuty i NLA NDR. Ještě v r. 1975 nebyly ani kalkulačky a všechny náročné programové výpočty bylo nutné provádět logaritmickým pravítkem a ručním výpočtem. Byl jsem na veškeré speciální práce sám jediný a radit jsem se mohl jenom s experty. Všechna má práce měla totiž charakter Přísně tajné - zvláštní státní důležitosti. Přiznám se, že jsem rád odcházel na vlastní žádost do důchodu, bylo toho na mne moc. V penzi jsem už nechtěl o PC ani slyšet, jenže časem ... aspoň surfuji a přispívám do časopisů.
J.Knížek

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Z historie Olympijských her

Příspěvekod J. Knížek » ned 21 bře, 2010 23:58

Stará báje vypravuje, že v krajině Elis na západním pobřeží jižního Řecka, několik set let před narozením Krista, zápasil na nebi bůh Zeus o vládu se svým otcem Kronem. Zeus zvítězil a toto své vítězství oslavil tělocvičnými závody. V upomínku na tuto událost byly podobné závody opakovány, z počátku v obdobích nestejných, později pravidelně každý čtvrtý rok. Místo konání závodů se nazývalo Olympie. Doba od jedné slavnosti k druhé se nazývala Olympiádou. Psalo se, že nějaká událost se stala v páté olympiádě, to znamená v pátém čtyřletí od olympijských závodů. Na první olympiádě v r. 776 před naším letopočtem byl poprvé pořízen seznam závodníků. Všichni atleti zápasili nazí. Ženy se nemohly her ani účastnit, ani být mezi diváky. Vstup na hry byl zdarma. Existovalo pouze 1. místo pro vítěze. Vážnost vítězů se přenášela na celé rodiny a také na obce a kraje, z nichž vítězové pocházeli. Básníci a sochaři vytvářeli svá nesmrtelná díla k poctě bohů a vítězů.

Sportovní soutěže, z nichž nejstarší a nejznámější jsou Olympijské hry, patřily neodmyslitelně k duchovnímu a kulturnímu životu v antickém Řecku. Olympijských her se účastnili atleti z celého řecky mluvícího světa, k nimž patřila tehdy i jižní Itálie a Sicílie. Až do roku 393 našeho letopočtu, tedy více jak 1000 let, se tyto hry konaly vždy v červenci každým 4. rokem, a to téměř bez přerušení!

Římané a celá západní část tehdejší říše se věnovala spíše gladiátorským hrám a vozovým závodům. Z tohoto důvodu můžeme ještě dnes např. v Itálii, Francii. Německu a Španělsku nalézt římské amfiteátry, či jejich zříceniny. Naopak v Řecku a Malé Asii můžeme obdivovat dosud zachovalé stadiony. Hlediště nebylo prakticky žádné, diváci (jejich počet je odhadován na desítky tisíc) stáli na okolních zdech a stejně, jak je tomu i dnes, povzbuzovali závodníky svým křikem, pískáním a opovržlivým křikem. Pouze několik vyvolených a čestní hosté měli tu vymoženost pohodlně sedět v mramorových křeslech. Celý jeden měsíc před začátkem olympijských her museli atleti trénovat v Olympii pod vedením zkušených trenérů, čímž dokázali, že jsou schopni se těchto her zúčastnit.

V době konání her byly v Řecku přerušeny všechny války; žádné hry nebyly v důsledku válek přerušeny. Olympijské hry byly vyhlašovány vždy na jaře olympijského roku. Současně byl vyhlášen Olympijský boží mír, který platil vždy jeden měsíc před zahájením her a jeden měsíc po jejich skončení. Toto příměří zbraní umožňovalo účastníkům her dostat se v klidu a bez obav na místo konání her a zase zpět domů.
J.Knížek
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne sob 8 kvě, 2010 22:20, celkem upraveno 1 x.

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Jaká byla ČSR

Příspěvekod J. Knížek » pon 22 bře, 2010 1:19

Mnohde jsou dnes slyšet stesky, že není dost souhrnného materiálu o první Československé republice. Timto se snažím mezeru vyplnit.
Republika Česko-Slovenská (ČSR) vznikla 28. října 1918 na troskách feudálního Rakousko-Uherska po prohrané 1. světové válce. Tím vyvrcholil 300letý osvobozenecký boj českého a slovenského lidu za národní samostatnost. Vlády se chopili tehdejší vrcholní politici. Premiérem se stal dosavadní předseda Národního výboru Karel Kramář, potvrzený Národním shromážděním v listopadu 1918 a v prosinci byl zvolen za prezidenta ČSR bývalý člen Říšské rady ve Vídni prof. T. G. Masaryk, V platnosti byly ponechány Rakousko-Uherské zákony, včetně dvouleté povinné vojenské služby a byla přijata vlastní ústava.

Evropa procházela dělením na řadu nových států. ČSR byla složena z Čech, Moravy s částí Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Jeho mapová silueta připomínala jakéhosi dlouhého vlnitého dětského draka, jehož hlavu tvořily Čechy a ocas Podkarpatská Rus. Rozkládala se mezi 12 - 23 st. vých. délky (od Aše až k Jasině) a 48 - 51 st. sev. šířky. Z Rakousko-Uherska se kromě ČSR vydělily Rakousko, jižní část Polska, severozáp. část Rumunska, Maďarsko a severozápadní část Jugoslávie. ČSR tehdy měla nejdelší hranici s Německem (od Č. Krumlova po Hlučín), pak Polskem, Maďarskem a Rakouskem; nejkratší hranici měla s Rumunskem. Měla celkem 140 120 km2 a 13,550.065 obyvatel (sčítání z r. 1911) s jednotnou národností Čechoslovák (třebaže mezi nimi byli bývalí Němci, Slováci, Rusové, Rusíni, Poláci, Maďaři i Židé).

Národnostní třenice vznikaly zejména v českomoravském pohraničí s nespokojenými Němci a na Jižním Slovensku s Maďary, což si vyžádalo státní bezpečnostní zásahy. Četnictvo i vojsko ale zasahovaly i proti neozbrojeným stávkujícím dělníkům a někteří, dokonce i děti, přišli přitom o život. Nebylo vždy všechno tak, jak se mnohde vychvaluje. K dobru budiž přičteno, že stát zajistil povinnou školní docházku, ale místy zůstaly i německé školy, také v Praze. Těžilo se u nás uhlí, rudy i suroviny k výrobě skla a keramiky, na jižní Moravě i nafta, více rud i na Slovensku, hojně se pěstovaly len, chmel, víno a cukrová řepa, také konopí na provazy. Velkým bohatsvím zůstaly lázeňské prameny a hlavně lesy, z nichž se těžilo kvalitní dřevo na stavby i nábytek. Tím vznikalo mnoho menších provozů i velkých zpracovatelských továren; vlivem průmyslu se rozrůstala města a jeho strojírenské podniky; vyrábělo se u nás všechno na světě. Naši inženýři byli světoznámí svou erudicí a přizpůsobivostí, uplatnili se všude. Byli jsme známí i novátorstvím a zaváděním nových metod. Stát tím bohatnul, jenže také docházelo k exekucím majetku i těch nejchudších, kteří se tak ocitali na ulici. Ne všem válečným poškozencům z 1. světové války a nemocným se dostávalo potřebné péče a pomoci, mnozí museli žebrat a zemřít bez pomoci. Léky a operace si mnozí nemohli dovolit, mnoho občanů nebylo pojištěno.

Vesnice hospodařily postaru, takže vznikaly velké rozdíly v jednotlivých regionech. Nejchudší bylo jižní a východní Slovensko, Podkarpatská Rus, ale i jihovýchodní Čechy a Šumava. Naopak nejbohatšími regiony byly Plzeňsko, severní pohraničí Čech, Opavsko a Brněnsko (kde žilo více německy mluvících obyvatel). Také v Národním shromáždění (sídlilo v domě umělců, kdežto senát ve Sněmovní ulici) rostl německý vliv. Němci organizovali fašistické provokace proti českým orgánům a bylo třeba pomýšlet na obranu. Naše zbrojovky jely naplno a výzbroj naší armády patřila k nejlepší na světě. Ve třicátých letech vznikl státní plán na vybudování vojenských pevností, jež nás měly chránit před německým vpádem po vzoru Maginotovy linie ve Francii, která se stala vzorem tehdejší naší armádě. Na pomoc byly organizovány národní sbírky. V té době byl v Německu u moci Adolf Hitler, který chtěl mít z Němců nadlidi a vládnout Evropě, ostatní (ale pouze arijci) mu měli sloužit. K tomu zahájil zbrojení a výcvik k dobyvatelské válce, vojensky obsadil 12. 3. 1937 Rakousko a připojil ho k Německu.

V r. 1938 se německá válečná hrozba vystupňovala a náš stát vyhlásil 23. 9. 1938 mobilizaci, která trochu Němce zchladila. Do zbraně bylo ukázněně uvedeno 1,5 milionu vojáků. Všichni byli odhodláni k obraně a třeba i položit svůj život; byly obsazeny i nedokončené pevnosti. Prezident Beneš neunesl tíži odpovědnosti, abdikoval a vystřídal ho v úřadě právník Emil Hácha. Představitel Německa (Adolf Hitler) si 29. září 1938 na konferenci v Mnichově vymohl od představitelů Anglie (Neville Chamberlain), Francie (Edouard Daladier) a Itálie (Benito Musolini) souhlas k připojení našeho pohraničí k Německu a ti raději souhlasili, než by se mu vzepřeli, aby nemuseli vojensky zasahovat. Chtěli tím válku oddálit. Hitler, aniž prezidenta Háchu aspoň vyslechnul, záhy vydal příkaz k připojení našeho pohraničí k Německu. Bylo rozhodnuto o nás bez nás. Všechny naše předchozí smlouvy se ukázaly jako neúčinné. V té době se od nás distancovalo i Slovensko a nabídlo Hiitlerovi spojenectví. Tím byl náš osud zpečetěn; vojsko dostalo rozkaz se stáhnout a naši obyvatelé při záboru pohraničí byli donuceni své domovy opustit, což bylo vlastně vyhnání; neměli kam se uchýlit. Protože se tato akce Hitlerovi vydařila, neváhal l5. března 1939 vojensky obsadit zbytek Čech a Moravy a začlenit jej do Německé říše jako svůj protektorát, který po všech stránkách svým aparátem ovládal. Všude byly německé posádky, gestapo se svými pochopy a všechny zásoby zabrali. Nastala nenáviděná okupace a teror.

Před první světovou válkou se rozkládalo Německo od alpské řeky Adiže podél Baltu až k Němenu (v dnešní Litvě, kde kolem Královce [dnes Kaliningrad] se rozkládalo tzv. Malé Německo) a za spojence mělo Rakousko-Uhersko (středoevropské země s Haličem, Bukovinou, Besarabií a částí Balkánu, až k Benátkám). Protějškem těchto centrálních mocností byl Trojspolek - carské Rusko se Srbskem, Anglií a Francií. Při červnových manévrech r. 1914 v Bosně došlo k atentátu na Františka Ferdinanda (následníka R-U trůnu) srbským nacionalistou Principem a Rusko začalo Srby chránit. Toho využilo Německo k zahájení války s Ruskem 1. 8. 1914, do níž se postupně zapojilo mnoho zemí Euroasie i Afriky a bojovalo se současně na několika frontách. Válka byla ukončena příměřím - Versailskou mírovou smlouvou (která nově stanovila hranice evropských států a byla ratifikována Společností národů 10. ledna 1920 v Ženevě s následným Trianonským dodatkem o změnách hranic některých balkánských zemí ze 4. 6. 1920). Požadovala, aby Německo přijalo plnou odpovědnost za zahájení první světové války. Německo se nemínilo s tímto rozhodnutím smířit a získalo nazpět Porýní, Sársko a později Klajpedu. Dne 11. března 1938 proběhl v Rakousku ozbrojený převrat, který vedl nacista Arthur Seyß-Inquart, který povolal na pomoc Německé vojsko a to 12. 3. 1938 provedlo anexi Rakouska; Hitler na místě vyhlásil jeho připojení k Německu a zanedlouho mnichovským diktátem získal i území bývalé ČSR. Neukojené zájmy tak pomohly Hitlerovi připravit a rozpoutat přepadením Polska 1. 9. 1939 druhou světovou vál-ku.

Bez vyhlášení války 1. září 1939 nacisté přepadli Polsko a tím začala 2. světová válka, tehdy mi bylo necelých 11 roků. Činnost fašistů jsem osobně prožíval: viděl jsem, jak nás v březnu 1939 za sněhu fašističtí okupanti obsazovali, viděl jsem ty seznamy popravených, viděl jsem jak bombardovací svazy ničí kolínskou rafinerii olejů, jak vojáček zajatci bodlem propíchnul v Kolíně ruku, že si chtěl natočit do bandasky na peronu vodu, viděl jsem transporty hladovějících. Žil jsem s lidmi a dětmi, co musely snášet bezpráví, užil jsem si to i v učení - k nám do továrny byli nasazeni žáci ze zavřených škol; aby nemusela šestnáctiletá děvčata na práci do Říše tak se musela vdát; často jsem neměl co jíst (přídělové lístky nestačily) a načerno jsme jezdili za tmy k mlynáři semlít mouku, nebo bez lístků u pekaře loudit pecen chleba. Neměl jsem pořádné oblečení ani obuv, všude jsem měl záplaty, dostal jsem na poukaz šněrovací dřeváky a po vyzutí jsem měl krvavé nohy. Ani se mi nechce všechno vypisovat, ale nikdy na to nezapomenu, ani na osvobození r. 1945.

Nebyli jsme to my, kdo tehdy Němce ohrožoval a terorizoval. To oni nám způsobili nekonečné hoře terorizováním a likvidací nepohodlných osob, zmocňováním se našeho majetku a znemožněním žít normálním kulturním životem. Nikdo z nás je k nám nezval, bylo to jejich rozhodnutí i schvalování takových zásahů. Proto není na místě uplatňovat tolerance kromě mála jejich civilistů, kteří prokazatelně německé mašinérii škodili a poskytovali pomoc jejich nepřátelům. Jak má být postupováno, to po válce rozhodly vítězné mocnosti Postupimskou dohodou a to pak bylo zapracováno do prezidentských dekretů, jelikož nebyl, kdo jiný by vydával státní právní akty, nebyl parlament. Ani dnes by se Němci neměli divit, že jim naši občané často nedůvěřují a nevycházejí jim vstříc třeba k vybudování jejich válečných pomníků na našem území. Ti jejich padlí to byli, kteří nám působili za Protektorátu tolik ztrát a bolesti. Měli by si své mrtvé odvézt domů a tam je uctívat, dělat to u nás před jejich oběťmi by byl cynismus. Naopak je nezbytné uctívat ty padlé, kteří nás přišli osvobozovat a před fašisty chránit, bez ohledu na jejich národnost. Jejich tehdejší činnost nemá nic společného s událostmi v jiné době, za jiných podmínek a souvislostí. Dnes je úplně jiná situace; je třeba za minulostí konečně udělat čáru a již se k ní nevracet. Historii stejně nelze měnit, ale ze zkušeností bychm se měli poučit.
J. Knížek

Uživatelský avatar
Col. Kadlik
Nadpraporčík
Nadpraporčík
Příspěvky: 730
Registrován: pát 5 říj, 2007 15:20
Bydliště: Hradištko

Příspěvekod Col. Kadlik » pon 22 bře, 2010 11:06

Je mi skoro až líto přerušovat toto zajímavé vyprávění pana Knížka, ale myslím si, že tato zpráva do této rubriky patří.

Kód: Vybrat vše

http://www.novinky.cz/koktejl/195390-indie-uspesne-otestovala-nove-chilli-granaty-jejich-sila-je-neuveritelna.html
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
-------------------------------------------------------
Time waits for no one

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Kdysi a dnes

Příspěvekod J. Knížek » pon 22 bře, 2010 17:42

Tento článek věnuji mladší generaci, aby si opravila některé názory na nedávnou minulost. V roce 1934 postavili v našem podlipanském městečku Škvorci Kampeličku. Pan účetní mi předal kovovou kasičku a já do ní spořil drobné mince, málokdy koruny, ale o svém svátku i stříbrnou pětikorunu od tety a ještě papírovou desetikorunu od babičky. Tak velké peníze jsem ještě neměl. Pan Kafka mi dával padesátník od donášky piva. Houska tenkrát stála 20, vuřt 50, školní sešit nebo tužka 80 haléřů, učebnice kolem 5 až 10 Kčs. Pan účetní mi úspory spočítal a připsal do účetní knihy i do spořitelní knížky. Podobně jsem také spořil lepením dopisních známek na zvláštní kartičku, kterou mi pan poštmistr přerazítkoval, spočítal a hodnotu připsal do poštovní spořitelní knížky. Ročně mi připisovali asi 2-3 % úroků; nestrhávali si žádné poplatky, takže se spoření vyplácelo.

Děti většinou chodily bosky, botky nosily hlavně do školy a k nedělním šatům. Neděle byla vlastně svátkem, protože to byl jediný den v týdnu, kdy se nevyučovalo a nepracovalo. Všechno se vysmýčilo, okrášlilo a ve svátečním se chodilo do kostela. V sokolovně se v sobotu promítalo kino, vstupenky byly za 2, 3, nejdražší za 4 Kčs. Doma jsme poslouchali tichý rozhlas z ampliónu krystalky; hrála celý den bez napájení – energii dodávala dlouhá anténa. Někde na samotách měli natažené i několikanásobné antény a jimi zachycená energie stačila i na svícení malinkou žárovičkou; ne všude měli zavedenou elektřinu. Školáci se připravovali většinou sami, případně jim pomáhali spolužáci, náboženství učili faráři. Děti měly doma povinnosti – zalévání zahrádky, čištění bot, úklid dvorku, péči o králíky, aj.

V domácnosti nic nepřišlo nazmar. Voda z nádobí zasypaná otrubami se dávala jako pití dobytku, odpadky se pálily v kamnech a popel se sypal na dvorek – popelily se v něm slepice, aby se zbavily čmelíků. Všechno se dalo opravit či nějak zužitkovat, příp. spálit. Po vsích chodili drotári s pastičkami na myši, drátovali kameninové nádobí či letovali děravé plecháče a sklenáři s krosnou zasklívali rozbitá okna. Bosňáci s krámem na krku prodávali kudly, hřebínky, tkaničky, apod. Švec Ptáček roznášel na holi přes rameno opravené boty, pekař Novák rozvážel po domech chleba a mlékař Janák mléko. Pan Košík jezdil po vsích sbírat kožky a ochotně je i stahoval. Kovový odpad se použil na uzemnění hromosvodů, láhve se vracely, rum a střepy se sypaly do základů cest. Nikde nebyly potřeba skládky, nebylo nic k vyhození. V městečku o tisíci duší se uživilo na 100 drobných živnostníků, telefony měli jen 4 subjekty, auta také jen 4 a koupelny měly jen 3 rodiny. Vodovod ani kanalizace nebyly. Většina obyvatel jezdila za prací do Prahy, ostatní pracovali ponejvíce v zemědělství.

V lese otcové na přidělených dílcích dobývali pařezy a babičky vyřezávaly pilkou na bidýlku spodní větve na otop. V lesích bylo čistě uklizeno, i šišky byly vysbírané. Děti chodily s rodiči okopávat zabrané dílce okopanin a dobývat řepu – podle práce jim pak hospodáři rozdělovali cukr. Nebo chodily sbírat léčivé byliny, houby, borůvky či padané ovoce a po žních klásky. Vše se doma zužitkovalo, hodně se zavařovalo, nakládala se zelenina, atd. Večer se držela černá hodinka, vyprávělo se a zpívalo, někdy se chodilo k sousedům „na táčky“ (debatovat) a uspořilo se svícení elektrikou či petrolejem. Hodně se četly knihy z obecní knihovny. Půjčovali jsme si 3-4 knihy týdně.

Chodívalo se hodně zkratkami pěšky, třeba až 10 km – k příbuzným, na poutě či trhy, do okresní nemocnice nebo jen na výlety. Na cestách jezdily hlavně zemědělské povozy, málokdy se objevila auta, cesty byly prašné. Do práce si lidé nosili jídlo z domova, obyčejně v kastrůlku s pokličkou připevněnou zavařovací gumičkou. Když už bylo oblečení dětem malé, předávalo se mladším sourozencům, anebo dobrým známým. Ženy uměly vyrábět spoustu věcí takřka z ničeho a se vším si dovedly samy poradit; pečovaly nejen o děti a zahrádky, ale i o dům, drůbež a domácí zvířectvo, které se nedalo z denní péče vynechat, všechno musely včas nakrmit a ošetřit. Tatínkové chodili z práce pozdě večer, ale přesto stačili udělat doma hromadu hrubé práce, i hračky dětem, byli to všeumělci. Dodržovalo se desatero božích přikázání a lidé se proto varovali hříchu. O sexu se vůbec nemluvilo, první sexuální zkušenosti byly získávány ve věku kolem 17-18 let, bylo mnoho jiých starostí.

Mnohé domy se nezamykaly. Nic (ani lup) se nedalo utajit – rodiny se navzájem znaly i přes několik vesnic. Nalezené věci se odevzdávaly a mohly se najít ve Ztrátách a nálezech na radnici, protože se občané styděli si nalezenou věc přisvojit. K tomu byly vychovány i děti. Občané se k sobě chovali přátelsky a při setkání se vždy zdravili. Soudili se hlavně kvůli mezím. Nebyli bezdomovci. U radnice stála pastouška a tam se ocitali občané s domovským právem obce, pokud jim došly prostředky. Chudým obec dávala žebračenky a pověřovala je nějakou činností za odměnu, případně jim půjčovala flašinet. Je s podivem, že taková jednoduchá opatření dnešní systém není schopen svým občanům zajistit. Občas se objevily na okraji vsi cikánské vozy a zmizelo pár slepic; byli to většinou šlejfíři a brousili dům od domu nože.

Přišla německá okupace. Při záboru Češi opouštěli pohraničí a lidé se sblížili, pomáhali si, ale ne všichni. Dost bylo kolaborantů, kteří chtěli ze spojenectví s okupanty získat výhody. Němci rozšířili udavačství, mnoho lidí bylo pronásledováno, řada z nich přišla o život. Marka dostala kurs ke koruně 1:10, takže okupanti všecko snadno skupovali. Mnoho zboží se nedostávalo, výroba sloužila wehrmachtu, z věžních zvonů se dělaly nábojnice. Peníze ztratily svou hodnotu, což na druhou stranu umožnilo snadněji splatit prvorepublikové dluhy. Největší cenu měly potraviny a kuřivo, za cigaretu se platilo až 20 korun. Když četník či gestapák chytil někoho, jak veze načerno (bez lístků) potraviny, šel za to třeba do koncentráku a už se nikdy nevrátil. Byly zavírány vyšší školy. Zakládaly se odbojové skupiny a vedl se partyzánský boj, spojenci ničili Němcům lokomotivy, apod.; Němci se mstili, vzpomeňme Lidice. Obchodovalo se načerno se vším, kolaboranti a šmelináři z toho bohatli. Mnoho občanů bylo totálně nasazeno k práci v Říši a na vojenské výrobě.

Po 2. svět. válce byli zrádci potrestáni a nastolena skutečná svoboda. Došlo ale k rozvratu společenských vztahů – jedni chtěli návrat k prvorepublikovému kapitalismu, většina však prosadila nastolení cesty k socialismu. Došlo ke kolektivizaci a zavedení zemědělské velkovýroby, k znárodnění bank a průmyslu, čím se uvolnily prostředky k soustavnému snižování cen produktů za přispění plánovitého hospodářství (pětiletek). Města pomáhala venkovu. Drobné provozy a služby se spojily do družstev. Byly pevné ceny životních potřeb a nebyly starosti o zítřek. Nikdo nehladověl a nevykořisťoval druhé. Platilo heslo: kdo nepracuje, ať nejí. Stavěly se nové byty, továrny, přehrady, aj. Bylo přebudováno celé národní hospodářství, prioritu měli horníci. Došlo k vyrovnávání úrovně oblastí, mnoho prostředků bylo poskytnuto válkou zničenému Slovensku. Zdravotnictví a školství (i vysoké) byly bezplatné, jeden lékař připadal na 200 obyvatel. Ve školách práce a večerních školách si mnoho zájemců zdarma zvýšilo vzdělání. Do všech míst byla zavedena levná doprava. Byl podporován rozvoj kultury, sportu, kroužků a společenských organizací. Odbory řešily sociální otázky, zastřešovaly rekreaci, zájezdy za kulturou a uspokojování zájmů. Vzrostla životní úroveň, kultura a rozmohlo se novátorství. Na úřadech se poplatky neplatily, mnohde nebyli ani vrátní a přece nedocházelo k narušení pořádku. Obědy v záv. kuchyni byly za 4 koruny. Ne všechno se všude dařilo, ne všechno se dalo předpokládat. Jisté je, že se celý tento systém vlivem studené války zhroutil a octli jsme se opět v kapitalismu, tvrdším než za Masaryka.

Jak je tomu dnes? Panuje závist a hon za mamonem, běžné je podvádění, okrádání, tunelování, podplácení a pomlouvání, snaha o bezpracný zisk. Opět máme boháče a nezaměstnanost, roste zadlužení rodin i státu, který se zbavil lukrativního majetku a stal se závislým na cizině. Více než asi 60 % rodin má příjem nižšší než je vypočtený průměrný příjem. Ubývá půdní fond, potomci rolníků už nechtějí hospodařit, když je výroba dražší než produkce a proto hospodářství rozprodávají. Mění se zákony a jsou čím dál méně průhledné, mnozí se práva ani nedovolají, EU nám diktuje podmínky. Proletariát jako třída už neexistuje, odbory se rozdrobily a ztratily sílu, jsou tlačeny do kouta. Média jsou v cizích rukou. V politických stranách se leckde dostali k veslům přeběhlíci a dobrodruzi, členské základny jsou nepočetné a programy stran mnohdy nevěrohodné. V této džungli se daří podnikavcům a podvodníkům, snadno mezi ně spadne i poctivý podnikatel v důsledku druhotné platební neschopnosti a při nesolventnosti je proti němu postupováno často tvrději, než proti těm nepoctivým. Znám bývalou spořitelní pracovnici – samoživitelku s dítětem, která si nevydělala ani na splácení běžných půjček. Osamostatnila se, ale dřívějšími spolupracovníky jí není přáno si na provizích vydělat, dokonce přemlouvají její klienty, aby si přes ni žádné úvěry nezařizovali, takže si až zoufá. Nelze se divit, že státní systém dnes dohání k sebevraždám více občanů. Statistika to ani neregistruje. Jisté je, že se rodí méně dětí a národ spíše vymírá.

Bankovní podmínky jsou dnes nastaveny tak, že klient platí za každou maličkost či opomenutí nehorázné poplatky či penále, často celkově převyšující půjčenou částku. To si může každý sám vypočítat, jistě mi dá za pravdu. Leckdy odplývají poplatky z účtu i tehdy, když v daném období k žadné transakci nedošlo. Přitom banky čím dál více přecházejí na využití elektroniky a ta moderním hakerům umožňuje převádět takto vedené peníze na jejich účet, a to nejen zjišťováním dat u bankomatů. Horentní sumy si přitom nárokují jako odměny členové správních rad a managementu bank, které fakticky odplývají z účtů klientů. Další sumy odplývají k právníkům a exekutorům. Je na čase tyto praktiky odhalit, zdokumentovat a zákonem stanovit kolik max. procent a zač si banky či poradci smějí z účtu klienta srážet. Exekutorská institut by se měl úplně zrušit, stačí soudy. Když to šlo za první republiky bez poplatků, měly by dnes při mnohohonásobně vyšším využití automatizační techniky bankovní poplatky klesnout. Penále při zpoždění platby by se nemělo účtovat, nanejvýš porto za automatickou upomínku. Domnívám se, že jinak musí dojít ke kolapsu celé soustavy. Pak asi bude lépe si peníze ukládat doma do punčochy, obchodovat z ruky do ruky a banky či podobné instituce úplně vynechat. Vše by se mělo projevit v úpravě ústavy a zákonů, na jejichž znění by se měli noví politici domluvit jak u nás, tak s jinými zeměmi.
J.Knížek

DC
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 1138
Registrován: čtv 17 srp, 2006 18:22

Příspěvekod DC » úte 23 bře, 2010 15:36

Můžu se zeptat - to je co? Nějaké přiblížení doby? Ať čtu jak čtu, popisuje všechno možný, co se v tý době dělo a jak lidi žili :lol:

Livefire
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 259
Registrován: pon 1 říj, 2007 21:08
Bydliště: 127.0.0.1

Příspěvekod Livefire » čtv 25 bře, 2010 22:49

Slováci nás vyklepli ve fotbale 9:0

Kód: Vybrat vše

http://www.lidovky.cz/ln_veda.asp?c=A100325_205743_ln_veda_hev

Uživatelský avatar
Duke
Správce fora
Správce fora
Příspěvky: 2743
Registrován: čtv 20 črc, 2006 20:43
Kontaktovat uživatele:

Příspěvekod Duke » pát 26 bře, 2010 12:25

Livefire píše:Slováci nás vyklepli ve fotbale 9:0

Kód: Vybrat vše

http://www.lidovky.cz/ln_veda.asp?c=A100325_205743_ln_veda_hev


Sakra tak to je moc špatný.

Livefire
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 259
Registrován: pon 1 říj, 2007 21:08
Bydliště: 127.0.0.1

Příspěvekod Livefire » čtv 1 dub, 2010 11:30

příroda čarodějka... na Mimasu je Pac-Man

Kód: Vybrat vše

http://www.rozhlas.cz/leonardo/zpravy/_zprava/714163

Uživatelský avatar
Col. Kadlik
Nadpraporčík
Nadpraporčík
Příspěvky: 730
Registrován: pát 5 říj, 2007 15:20
Bydliště: Hradištko

Příspěvekod Col. Kadlik » čtv 1 dub, 2010 19:56

To s tim Pac-manam jsem taky včera četl fakt hustý
Jinak tu mám taky něco zajímavého

Kód: Vybrat vše

http://www.novinky.cz/veda-skoly/195932-umela-perlet-odlehci-letadla-a-chrani-pred-ohnem-i-kulkami.html

K dnešnímu aprílovému vzoru Peacka se radši vyjadřovat nebudu :lol:
Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

-------------------------------------------------------

Time waits for no one


Zpět na „Volný pokec“