Zajímavosti

Zde můžete volně pokecávat o všem možném.
Uživatelský avatar
Duke
Správce fora
Správce fora
Příspěvky: 2743
Registrován: čtv 20 črc, 2006 20:43
Kontaktovat uživatele:

Re: Život vojenský, život veselý (1)

Příspěvekod Duke » stř 17 bře, 2010 0:58

J. Knížek píše:(dostanu-li k tomu od Vás zelenou)


Zelená udělena. :wink: Zde se meze nekladou.

Uživatelský avatar
Col. Kadlik
Nadpraporčík
Nadpraporčík
Příspěvky: 730
Registrován: pát 5 říj, 2007 15:20
Bydliště: Hradištko

Příspěvekod Col. Kadlik » stř 17 bře, 2010 1:02

Za mě musim říct, že článek mě velmi zaujal (i když takový nemehlo jako já může bejt rádo že na vojnu už nemusí) a určitě bych si přečetl i jeho pokračování.
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
-------------------------------------------------------
Time waits for no one

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Život vojenský, život veselý (2).

Příspěvekod J. Knížek » stř 17 bře, 2010 3:34

Pokračování.
Když jsem chodil do truhlářské pokračovací školy v Pečkách, měli jsme odborného učitele - truhlářského mistra, vyučeného ještě za Rakousko-Uherska, pana Plaňanského. Měl různé průpovídky, např. : Kdo se nenaučí poslouchat, nebude umět velet (ani cokoliv řídit). Byl to takový všeuměl, míval vlastní podnik. Potřeboval dříví - koupil ho v lese nastojato a dal si ho na pile rozřezat, přišlo to laciněji. Ta jeho průpovídka mne provázela celou vojnu. I tam, když měl voják něco dokázat, musel umět naslouchat, kdo a jak co nejlépe zařídil a stále zdokonalovat své znalosti. Jen tak může ve svém oboru vyniknout a event. postoupit. Často třeba jen maličkost ze zkušeností jiných může přispět k úspěchu či naopak. Není maličkostí, jsou jen chybující, ale chybami se člověk učí. Jen tím lze něco dokázat.

Je třeba znát velkou šíři řemeslných a vojenských činností, znát i základy psychologie a pedagogiky, snažit se být ve všem osobním příkladem pro druhé. Nelze kázat vodu a pít víno, je třeba sebekázně, hájit své podřízené a vychovat je tak, aby mysleli, byli schopni kdykoliv a kohokoliv zastoupit a bylo na ně vždy spolehnutí. To jsem si uědomil již v poddůstojnické škole, kdy jsem byl např. pověřen velet při určité činnosti třeba jen družstvu. Ono to není snadné mít odpovědnost za splnění úkolu a zároveň za jednotku. Tradovalo se staré vojenské heslo: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Jako ženisté jsme se museli naučit budovat opevnění, vojenské cesty, stavět polní ubikace - zemljanky, zacházet s trhavinami a minami (zejména vypočítat sílu nálože a odminovávat terén), zvládnout vodní výcvik s jednoduchými i složitými přepravními prostředky - pontonové či příhradové nebo vysouvací mosty přes velké vodní překážky, hatě v močálech, zacházet s moderní zemní a stavební technikou včetně budování lesozávodu pro získání řeziva, nebo těžit kámen a štěrkopísky, betonovat, budovat zátarasy, zabezpečovat vojska elektřinou z elektrocentrál apod., budovat fugasy (výmetné nálože) a pasti, maskování a řešit hašení požárů, zvládat katastrofy a být nápomocni civilnímu sektoru při mimořádných událostech či kalamitách. Pochopitelně se nesměla zanedbat žádná z dalších běžných vojenských činností - teoretické školení o vlastních i cizích armádách, prostředcích a zásadách polní činnosti a velení, překážková dráha, střelecká, zdravotnická a chemická příprava, atp.

Na světnicích, v objektech a volných prostorech musel být úzkostlivý pořádek. Ale jak to už bývá, leccos se vojákům přihodilo. Voják si musel umět nejen přišít knoflík, ale třeba sešít roztržené prostěradlo či uniformu. Stalo se třeba, že voják dostal v terénu náhle břichabol a řešil to třeba zakopáním podvlékaček, z čeho mu vznikly problémy při výměně prádla; musel škodu nahradit. Přitom bral denně jen několik málo korun - na holiče, zubní pastu, mýdlo - to dostal zdarma jen při nástupu na vojnu. Když jsem nastoupil v r. 1950, byly v kasárnách jen malé kuchyňské objekty s kruhovou varnou a několika skladišti potravin. Uprostřed varny bylo přiklopené otočné kruhové ohniště s otvory pro velké várnice s rychloupínacímí víky. Kruh s várnicemi se mohl pootáčet na větší či menší oheň. K tomu příslušela pevná tyč s háky na řetízku na vyzvednutí a přenesení várnic do místa výdeje stravy. Denně bylo třeba vyčlenit několik vojáků např. ke škrabání brambor, na manipulaci s dováženými potravinami ve skladu, aj. Např. celá velká stěna měla tyčové police na velké bochníky chleba, tam dozrávaly měkké ještě teplé bochníky chleba, jinde zase byl sklad brambor, pytlů mouky, atd. Jako kuchař byl vybrán podle velikosti útvaru jeden či více kuchařů z nastoupivších nováčků, pokud nebyl vyučený kuchař, mohl vařit třeba kominík, což byl případ našeho útvaru. Ten měl stabilní jídelníček, každý týden se opakoval. V sobotu byla navíc buchta (s něčím - obyčejně s neurčitou marmeládou) asi jako půlka cihly velká, v pátek zas byl velký prázdný kynutý knedlík (zvaný blboun) politý jahodovou marmeládou, a pod. V neděli byla studená mísa - nějaké maso, sýr, salám a máslo, někdy i vejce natvrdo a chleba kolik kdo chtěl. Od každého vydaného jídla musel být odebrán vzorek a vystaven nejméně 24 hodin na viditelném místě. Množství a kvalitu stravy kontroloval lékař a dodávku potravin vojenský veterinář. Menáž se vydávala na dvoře kasáren, kde byla stříška, pod ní stály na zemi v řadě donesené várnice a u každé kuchař. Vojáci přicházeli po jednotkách s otevřenými šálky a každý kuchař mu jedním pohybem nandal do šálku stanovenou porci. Pokud voják nedával pozor, mohla porce spadnout na zem, ale jinou nedostal - leda až po výdeji ostatním.
J.Knížek
Pokračování příště.
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne sob 8 kvě, 2010 22:27, celkem upraveno 1 x.

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Život vojenský, život veselý (3)

Příspěvekod J. Knížek » stř 17 bře, 2010 3:49

Pokračování
Jak probíhal den na vojně. Ráno v 6:00 byl vytrouben v kasárnech budíček a všichni dozorčí jej píšťalkou a hlasem vyhlásili pro všechny světnice-ubikace svého rajonu a musela být otevřena okna k vyvětrání. Během několika minut museli všichni nastoupit na dvoře - obuti a v kalhotech do půli těla - na rozcvičku. Vše se dělo za dozoru velitelů družstev. Rozcvička začala klusem a pak v tvaru na rozpažení byla zahájena naučená sestava rozcvičky. Počítalo se od jedné do 16 a na každé číslo byl stanoven určitý cvik. Sestava se opakovala nejméně 4x. Tím se procvičily všechny tělesné funkce. Následovala toaleta a mytí v umývárně s několika řadami žlabů s kohoutky studené vody. Pak rychlá úprava lůžek tak aby všechno bylo stejně vyrovnáno, dostrojení a dozorčí už vyhlašoval nástup na snídani (po slovensku na raňajky). Každý musel sebou mít plátěný sáček s jídelním příborem a esšálek, venku dostal od kuchařů svou porci a mohl se posadit kamkoli k jídlu. Potom umýt šálek a připravit se na zaměstnání. Mohlo být teoretické nebo s odchodem na příslušné cvičiště. Tam se použitý materiál a nářadí musely před návratem řádně očistit a uložit. Po návratu na ubikaci rychle si upravit a vyčistit uniformu i boty (ty utrpěly zejména po plížení blátivým terénem - při cvičném odminování), provést hygienu a opět na písknutí dozorčího spořádaně odejít na oběd.

Po obědě byly 2 hodiny osobního odpočinku (mohli jsme ležet na kavalci) a pak odpolední zaměstnání někde na cvičišti do 18 hodin. Následovala večeře a po ní možnost vycházky až do večerky (ve 22 hodin), kterou vytruboval trubač. Každý musel mít ssebou vycházkovou knížku. Jakmile trubač přestal troubit, museli být všichni z vycházky v kasárnách. Vchod do kasáren byl střežen dozorčími a každý voják se při průchodu ven i zpět musel prokázat. Bylo dobré kamarádit se s trubačem, on mohl troubení večerky protáhnout, aby se všichni z vycházky stačili vrátit. Kdo přišel pozdě, byl zapsán k raportu (dennímu rozkazu). Ten se konal ihned po večeři. Kotrolovala se přítomnost, nemocnost, určovaly se služby dozorčích, pomocníci dozorčího vojskového tělesa (ti procházeli městem a kontrolovali všem vojákům doklady), služby k úklidu rajonu a v kuchyni, četly se výpisy z rozkazů nadřízených, včetně vyhlášení odměn a trestů, vydávala se došlá pošta a každý měl právo přednést svou stížnost nebo žádost. Za vzorné chování mohl voják dostat prodloužení vycházky až o 2 hodiny nebo mimořádnou dovolenku - vše se zapisovalo do knížky, jindy mohl být potrestán službou mimo střídu či vězením na strážnici (po skončení zaměstnání až do snídaně, ale když voják dostal třeba 21 dní ostrého vězení, musel je nasluhovat). Nepříjemným trestem bylo zaražení vycházek, ale za nejnepříjemnější trest byl považován zákaz opuštění posádky - voják nemohl např. navštívit rodiče ap.).

Je třeba se také zmínít o náhodném složení jednotky. Byli tu vojáci snad ze všech koutů republiky, s různým vzděláním, nářečím a zvyky a z počátku si třeba ani vzájemně všechno nerozuměli - Slovák druhému třeba řekl: Ic do kelu (jdi do zelí), stratil som kéfku (kartáček) a pod. Byl u nás i Maďar Lázslo - neuměl slovo česky a slovensky velmi málo. Počítal: eť , kete, három ... (raz, dva, tři...) a dostával denně při raportu několik dopisů od svých milých. Za krátký čas si všichni dobře rozuměli a byli dobrými kamarády. Ono totiž se při výcviku švindlovat nedá, když máte ve čtyřech přemístit na ramenou těžkou kládu, všichni musí napnout síly, jinak to nejde. V Písku byl malý ostrůvek v ohbí Otavy a vedla přes něj kovová lávka. Na tom ostrůvku byla plovárna s rozlehlými šatnami a na jižním břehu vedla cesta až na vojenskou střelnici. Továrna Jitex tam ještě nestála.

Na střelnici bydlel správce s rodinou a udržoval zařízení. Terče se mohly umístit na 5 vzdáleností. Tam byl vždy hluboký příkop pro cílného a stojany s terči. Cílný měl k dispozici šipku k ukazování zásahů a kruhový terčík který přikládal na skupinu zásahů. Pokud terč zasažen nebyl, zakýval šipkou do stran (hodiny). Chodil s námi na střelnici frontový bojovník kpt. Majerčák, ten z pistole dokázal nastřílet všechny střely do středu terče na vzdálenost 100 m, kdežto nám z pušek se to leckdy nepodařilo. Před střelbou musel být v okolních obcích vyhlášen zákaz vstupu a musely být okolo lesa se střelnicí postaveny stráže. Jindy jsme třeba cvičili rozmístění náloží v tamním železničním mostu přes Otavu. Bylo to zároveň jakési akrobatické cvičení, při kterém jsme museli do mostu dopravit (cvičné) těžké nálože a propojit je bleskovicí s rozbuškami.

U Otavských kasáren jsme měli vodní cvičiště - přímo na břehu Otavy. Několikrát jsme tam cvičili stavbu útočných lávek a mostů. Takový dřevěný most s příhradovými podpěrami, mostovkou a zábradlím v délce kolem 80 metrů jsme postavili z připravených dílů za pouhé 2 hodiny a mohl po něm jezdit i těžký tank. Tudy si pak pěší zkracovali cestu přes Otavu. Jindy to byl třeba most pontonový (na spojených zakotvených soulodích z velkých pontonů) nebo výsuvný anglický ocelový most Bailey bridge (stejný donedávna posloužil v Praze Troji jako tramvajový). Před vánoci posílali žáčci škol vojákům blahopřejné dopisy se zpáteční adresou, na kterou pak vojáci odpovídali. Kromě toho čas od času vojáci zvali děti a veřejnost do kasáren nebo jim předváděli techniku a ukázky cvičení. Také pomáhali školám v branné výchově. Jindy zase vojáci jezdili pomáhat občanům - při žních, kalamitách, apod., čím se upevňovala vzájemná družba; občané nedali na své vojáky dopustit.
J. Knížek
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne sob 8 kvě, 2010 22:31, celkem upraveno 1 x.

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Jaké je stáří ?

Příspěvekod J. Knížek » stř 17 bře, 2010 18:50

Jaké je stáří

Milý příteli,
konečně ses v poměrně slušném stavu dokodrcal k významnému věku
a vstupuješ nyní do super období života:

1. Budeš mít moře času, ale žádný nápad co s ním.
2. Posadíš-li se někde na lavičku, aby ses kochal přírodou, usneš.
3. Budou se ti čím dál víc líbit mladé holky, ale oslovovat tě budou staré báby.
4. Když si budeš chtít pořídit něco na sebe, budeš poslouchat řeči, že už to neunosíš a do rakve se to nehodí.
5. Pán Bůh ti síly vezme, ale chuť nechá.
6. Začnou ti říkat pamětník právě v době, kdy začneš zapomínat.
7. Budeš víc číst, ale na konci stránky nebudeš vědět. O co na ní šlo.
8. Budou ti říkat, jak krásně vypadáš, jakoby nevěděli, že máš doma zrcadlo
9. Všechny boty tě budou tlačit nebo se ti budou zouvat.
10. Obouvací lžíci budeš potřebovat metr dlouhou.
11. Čím budeš mít míň zubů, tím budeš kousavější.
12. Ať ti uvaří cokoliv, dostaneš po tom pálení žáhy, zácpu nebo sračku.
13. Vlasů budeš mít dost, ale čím dál na menší hlavu.
14. Do vany polezeš po hlavě, protože neohneš nohy v koleně. -
15. Budeš mít moře zkušeností, ale žádné posluchače.
16. Když si budeš chtít u stánku koupit tisk a upadne ti peněženka,
budeš dělat, že si oprašuješ koleno, pak lýtko, pak ti rupne v zádech, čímž tvé ohýbání skončí a peněženku vzteky kopneš do kanálu.
17. Budeš čůrat tak často a tak dlouho, že se skoro nebudeš mít čas napít.
18. Budeš mít brejle na blízko, na dálku, na šířku, bifokální a pak jedny s jednou nožičkou, kterými budeš vidět.
19. Strávíš hodně času v posteli nikoliv k vůli odpočinku nebo radovánkám, ale protože se nebudeš moci zvednout.
20. Až ti někdo přijde přát, aby ses dožil stovky, pošleš ho do prdele.


Staženo z Internetu r. 2007, autor neznámý
Vložil plk. Knížek, 17.3.2010

Uživatelský avatar
Duke
Správce fora
Správce fora
Příspěvky: 2743
Registrován: čtv 20 črc, 2006 20:43
Kontaktovat uživatele:

Příspěvekod Duke » stř 17 bře, 2010 18:53

:goodpost:

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

V pohraničí 1945 a dále

Příspěvekod J. Knížek » stř 17 bře, 2010 18:58

Jaké to bylo po válce v pohraničí? Jako vyučený klavírník jsem po válce (září 1945) odešel z domova na zkušenou a pracoval jsem u bývalého spoluzaměstnance z továrny, p. Helwiga, který se stal národním správcem dílny na oprav pian v Teplicích-Šanově - to mi bylo 17 let. P. Helwig byl svobodný a bydlel v penzionu Kamenný dům naproti Císařským lázním. Vzal mne k sobě i na pokoj a po večerech jsme chodili hrát k p. správci penzionu žolíky. Pak přijal za zaměstnance Pepíka Juppu - hudebního nástrojaře (uměl hrát na všechno, nejlépe na chromatickou harmoniku a protože hrál v mládežnickém divadelním souboru, vzal mne tam a já se stal členem). Pak ještě přijal Frantu Švarcbacha, který jako Čech v dílně pracoval za Říše (pocházel ze smíš. manželství a rodiče se při záboru pohraničí r.1938 nevystěhovali).

Protože u naší dílny v Mlýnské ulici pod Císařskými lázněmi byla i prodejna, přijal jako prodavačku dívku - Hedu Čechovou, která se také ubytovala v našem penzionu. Někdy jsem musel zaskočit za ni do krámu. Dobře jsme se jako kolektiv snášeli. Za panem Helwigem se jednou přijela podívat jeho maminka, ale rozstonala se a převezli ji do Císařských lázní, které tehdy ještě fungovaly jako běžná nemocnice k doléčování vojáků z 1. čs. armádního sboru, ale tam bohužel zemřela. Je třeba si uvědomit, že město bylo donedávna v Německu, že tu tedy žili ještě Němci a museli na rukávě nosit bílou pásku. Během dalších let byli odsunuti do Německa. Odbylo se to bez větších problémů.

Nové úřady a instituce se teprve utvářely, místo Národních výborů všude fungovaly Správní komise. Jejich hlavním úkolem bylo znovu roztočit kola závodů a oživit celé mikrorajony. Umísťovaly přistěhovalce z vnitrozemí, sepisovaly majetky, hospodařily s fondem opuštěného majetku. Každý si mohl levně nakoupit od fondu cokoli měl v evidenci, většinou se vybíralo z haldy někde na dvoře. Byty byly v nepořádku - jako když tudy prošla fronta, často všechno vysypané na podlaze i kolem, mnoho věcí rozbitých - třeba i vybombardované piano a další, dveře vypáčené od pobertů, rozsypané peří a v tom třeba rudoarmějská čepice.

Sovětská jednotka byla ve městě ještě další měsíce posádkou. Často pochodovala se zpěvem po městě. Měla zabrané i kino Oko a promítala i pro veřejnost - např. film Zoja, nebo Ona brání vlast a podobné o hrdinství svého lidu za války. Všichni občané si našich osvoboditelů vážili. V pohraničních hvozdech se ještě občas objevily zbytky fašistů a republice škodily. Teprve za několik měsíců mohla od Rudé armády převzít ochranu hraničního pásma a města nová čs. armáda. Totiž ty válečné ročníky mužů neprošly vojenským výcvikem, takže po osvobození byly postupně povolávány na vojnu a než se jich dost vycvičilo, trvalo to dlouho. Stejně tomu bylo u dalších bezpečnostních sborů, pošťáků, nádražáků - všude se museli noví lidé teprve vyškolit.

Z vnitrozemí sem byli vysíláni dobrovolníci, aby pomohli rozjet všechny instituce a nezbytné služby, bohužel ne všichni sem přijížděli jen pomáhat, někteří se spíš přišli napakovat. Ale poctivé jádro pracujících to bralo vážně a jim patří dík, že se podařilo pohraničí znovu osídlit a všechno potřebné zprovoznit. Převážně sem přicházeli poctiví lidé, kteří ve vnitrozemí žili velice chudě; ti si vážili všeho, co jim stát poskytnul a umožnil, byli za to vedení státu vděčni a hrdi, že mohou stát budovat. Místy se našly z části bojem zničené objekty a dokonce i zbraně a nevybuchlá munice. Němci některé své továrny stavěli i v členitém terénu a barevně je maskovali - např. ve Velvětech měli muniční továrnu, jiná byla ve Vrchoslavi, apod. Ve městě byly textilky, keramické a sklářské závody, zinková huť, pivovar a provozovny snad všeho druhu, také podnik Somet (optika a jemná mechanika).

Stále se žilo na lístky, ty byly skoro na všechno, jenom koňský salám s cibulí byl bez lístků. To nevadilo rozvoji města, lidé se dokázali vždycky po práci zabavit. Divadla i kina byla stále vyprodána, tančilo se např. v Národní kavárně (v budově Concordie), kde hrával k tanci třeba slavný Habartův orchestr. Každoročně pod patronací Textilany se konala ve všech místnostech městského divadelního komplexu TTR (Teplická Textilní Reduta). Alkohol byl nedostatkovým zbožím, přesto zde fungovalo několik tabarinů.

Chodili jsme do přírody na horu Doubravku, do zámecké (tehdy ještě oplocené) zahrady a po schodech nahoru Na střelnici. Ve městě jezdila úzkokolejná tramvaj z Řetenic přes Trnovany až do Dubí s odbočkou do Šanova. Kolem lázní v Dubí byly denně zameteny promenádové lesní chodníky. Hlavní silnice vedla z Prahy přes Terezín (jezdilo se tu ještě skrz bránu býv. opevnění), přes hospodu Paška a Pola, serpentýnami přes Bořislav a Velvěty, kolem Císařských lázní a přes Dubí na přechod v Cínovci. Tehdy byl hlavním prostředkem přepravy nákladů vlak a silnicemi jezdily hlavně autobusy. Kamiony byly tehdy neznámé. Rychlík z Prahy do Teplic jel přes Kralupy, Klobuky a Duchcov, cesta trvala asi 4 hodiny; cesta přes Ústí byla kratší, ale s přesedáním. Střed Ústí byl úplně vybombardovaný, zbylý kostel byl nakloněn a podepřen mohutnými kládami. Autobusem se jelo z Prahy až na Školní náměstí něco přes hodinu, ale tam se většinou muselo stát - přednost měli staří a nemocní a to se dodržovalo všude.

Ale to jsem odbočil. Po čase dostal p. Helwig k dočasnému bydlení nějakou prodejnu s velkými výlohami pod poštou s nouzovým nábytkem - dvě nenatřené postele s lůžkovinami a hřebíky sbité noční stolky. Měl podanou žádost o byt po bývalém majiteli dílny a za nějakou dobu ten byt 2+1 v Moravské ulici dostal. Přesně jak jsem prve popsal - kuchyň úplně rozházená, jeden pokoj s vysokými kachlovými stáložárnými kamny - prázdný a druhý pokoj s malovanou skříní, příborníkem a šatní skříní, ve dveřích díra po vyříznutém zámku. Tam jsme se tedy nastěhovali, byl tam zaveden i plyn. Sem si nechal p. Helwig přivézt nábytek po mamince od Kolína.

Protože býval za mlada u skautů kuchařem, tak podle potřeby vařil, já uměl z domova od maminky jen polévky a houskové knedlíky. Jednou na plotně dělal maso a před doděláním si na chvilku lehnul. Co čert nechtěl, já byl unaven a usnul jsem také. Maso se zatím spálilo, takže p. Helwig praštil s kastrolem o zem.

Dílna prosperovala a tak přijal ještě dva truhláře, ale pak byla dílna pro všechny malá. Proto si pronajal v Šanově bývalou hospodu naproti Novým lázním a vybavil ji pro větší opravy i truhlářskými poky (dřevěnými lisy) na dýhování dílů. V té době ale nebyl o větší opravy pian zájem; proto někde domluvil, že bude vyrábět nástěnné desky pro elektrické hodiny. Potom začal vyrábět velké gramoskříně pod rádia - byl podnikavý, ale stejně sotva vydělal na výplatu, tak jsem u něho skončil. Našel jsem si práci u konkurence v Českobratrské ulici a nocleh v bývalé vile uhlobarona Grohmana, ze které se stal Kulturní dům poštovních zaměstnanců - bylo to proti nádraží a hotelu de Sax. Tam v sále měl zkušebnu i náš mládežnický soubor a v přízemí byla závodní kuchyně, kde jsem se stravoval. Přímo vedle nás bylo ještě sídlo Okresní správní komise.

Z nového místa jsem jezdil opravovat a ladit piana po širokém okolí. Jednou jsem přijel do vesnice u Duchcova do rodiny nějakého horníka. Odněkud z hospody získali pneumatické pianino s výměnnými válci písní. Že bylo moc těžké, rozhodli se jej před stěhováním trochu rozebrat. Co šlo sejmout sejmuli, ale oni chtěli sejmout i litinový rám s napjatými ocelovými strunami a začali jej odšroubovávat. Pochopitelně že napjaté struny rám prohnuly až k prasknutí; tak to naložili v tom stavu a na mně chtěli, abych to uvedl u nich do provozu bez pneumatiky, kterou potřebovat nebudou. Dělal jsem na tom celý den, ale víckrát bych to dělat nechtěl. Bylo to pro všechny kolem nebezpečné. Jindy jsem v Dubí měl naladit klavír, jenže ho měli předtím ve vlhku a úplně se mu odklížily postranice skříně a bez přiklížení se s tím nedalo nic dělat. Musel jsem si do dílny dojet pro dlouhé ocelové stahováky, od místního truhláře si půjčit kotlík s klihem, přiklížit stěny a další díly a teprve potom seřídit mechaniku a ladit. Opět práce na více dní, protože klih musí před nějakým zatížením nejprve zatvrdnout.

Nový pan šéf pak přijal učedníka, ale toho musel poslat do učňovské školy až v Rudolfově u Liberce, takže jsem stejně pracoval v dílně sám. Pan šéf jen chodil ladit a já opravoval, až jsem dospěl do let, kdy jsem měl být odveden na vojnu. Proto jsem dal výpověď a vrátil se do továrny a domů. Po roce jsem nastoupil vojenskou základní službu. Po absolvování několika vojenských škol a kurzů jsem už na vojně zůstal.
J. Knížek
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne sob 8 kvě, 2010 22:36, celkem upraveno 3 x.

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Jak jsme žili po r. 1960

Příspěvekod J. Knížek » stř 17 bře, 2010 19:41

V posádce Slaný jsem sloužil od r. 1960 do r. 1974, ale mnoho času jsem služebně strávil mimo domov na cvičeních, kontrolách, prověrkách vojsk,na odvelení k posílení vyšších štábů a v kurzech. Přistěhovali jsme se z Liberce a hned mi byl přidělen v novostavbě byt 1. kat. 2 +1 s příslušenstvím Za nádražím, v sídlišti ČKD. Měsíční inkaso z bytu včetně ÚT, plynu, vody, telefonu a TV mě přišlo na 450 Kčs a bral jsem necelé 2 tisíce. Manželka byla na mateřeské doma. Kuchyň byla vybavena stejným kombinovaným sporákem na plyn a uhlí, jako předtím v Liberci. V koupelně byla plynová karma s rozvodem ohřáté vody po koupelně a kuchyni. Denně jsme tam museli radiátory ÚT odvzdušňovat, jinak zůstávaly studené. Sídliště mělo asi 18 třípodlažních domů o 2 - 3 vchodech, malé obchodní centrum a v jednom z domů společnou lokální kotelnu. Kasárna byla asi 300 m západně od bytu pěšinou přes pole. Byla postavena krátce před válkou a u ní i vojenské sídliště, kde jsem si později postavil montovanou garáž. Východně našeho bytu za cestou bylo tehdy pole a vybagrovaný prostor po bývalé cihelně. Tam ČKD postupně vybudovalo fotbalový stadion, kde se konaly také okrskové spartakiády a vedle něj zimní stadion, kam z ČKD podél žel. trati přivedli parovod. Tam i na ploché dráze Svazarmu, na polích a ve městě jsem odpracoval mnoho brigádnických hodin. Náš kluk se po zabydlení skamarádil s místními rošťáky, takže občas něco z bytu tajně vynesl, napřiklad sekyrku, pilku, apod. Jak jsem později zjistil, vyhrabali si ve břehu úvozu kavernu coby klubovnu s maskovaným vchodem a musel jsem zakročit, aby ji zaházeli; bylo to nebezpečné. V okolí Slaného zůstaly ruiny šachet a děti o dolování často slýchaly, takže fantazírovaly o havířích a podle toho si hliněný strop podpíraly prkénky a sloupky.

V sousedním domě byl vybudován podzemní protiradiační úkryt CO s nouzovým vybavením a zvláštním zděným výlezem dál od domu. Občas se tu konal cvičný poplach a kryt byl zpřístupněn. Podobné kryty se tehdy budovaly všude. Také v kasárnách slánské tankové divize byly vybudovány podobné úkryty, spíše jako dočasné velitelské stanoviště, které se okamžitě zaujímalo při úhroze leteckého napadení či cvičném poplachu. Asi 2 km jižně posádky jsme měli ve staré pískovně vybudováno větší polní velitelské stanoviště, kam se štáb vyváděl k zachování své bojeschopnosti a k počátečnímu řízení vojsk, než bude znám směr nasazení. Byly sem zavedeny spojovací kabely a prostředky k velení. Podobná opatření byla tehdy připravena ve všech voj. posádkách. Patřily nám posádky: Slaný, Strašice u Rokycan, Rakovník, Postoloprty, Žatec, Louny a Terezín, kde byla i voj. nemocnice. Civilní obrana a znalost chování občanů v případech ohrožení měly tehdy všude jednu z nejvyšších priorit - v podnicích, na školách i obcích.

Pro výchovu CO měly školy osnovy. Děti si při hodinách i nácvicích poplachu užily dost legrace - každý měl ve skladu masku (někdy ještě s vrapovanou hadicí) se svým jménem, z domova nosil igelitovou pláštěnku, vybrané žačky dostaly zdravotní brašnu, prováděly vzájemně cvičné resuiscitace, první pomoc, aj. Všude byla určena shromaždiště za poplachu - vše podle zvl. plánu, koordinovaného v rámci teritoria pro všechny možné případy, i třeba požár, zamoření, nebo potopu. Péčí státu byla zřízena trvalá výdejní místa, kde byly pro každého občana k dispozici individuální protichemické a zdravotní potřeby a ke všemu byly připraveny vycvičené kádry. Pro případ přesunu z ohrožených míst bylo pamatováno i na dopravní prostředky. Byly připraveny nouzově vybavené evakuační prostory včetně záložních i záložní mosty a stavební materiál. Pamatuji, že každý autobus a většina žel. vagonů měly tovární vybavení pro evakuaci včetně ležících pacientů. Teritoriální štáby měly pro všechny možné případy zpracované plány a uskladněné prostředky a zásoby, včetně obměňovaných potravin, ochranných a asanačních prostředků. Podobná opatření byla později zajišťována v pražském metru, které mělo sloužit k ukrytí živé síly. Místy byly připraveny i podzemní nemocnice s operačními sály a lůžkovou částí. Tehdy byla v provozu i zvláštní celostátní telefonní síť (ZTS) pro vybrané funkcionáře s centrálou v budově MZV. V trvalém provozu byly i rádiové dálkové spoje, zejména vojenské a MV. Pošta na signál "OP2A" aktualizovala plánované spoje včetně dálnopisných (mobily ještě dlouho neexistovaly). Po sametové revoluci prý byly prostředky ze skladů CO darovány Izraeli a většina krytů a plánů byla zrušena.

Pamatuji na srpnové události r. 1968. Tehdy jsem byl v domácím léčení. Nedlouho před vpádem vojsk VS na naše území byla naše divize počtu cca 10 tisíc vojáků s veškerým vybavením včetně ostré munice vyvedena do podkrušnohoří na předem plánované cvičení, včetně brodění tanků přes Labe. K tomu byly tanky vybaveny gyroskopy pro udržování správného směru pod vodou a spolehlivým těsněním. Ráno 21. 8. 1968 jsem z bytu pohlédl na kasárna a nevěřil svým očím. Kasárna byla se všech stran hustě obklíčena tanky, které na ně mířily svými kanóny. Zavolal jsem na ústřednu a dověděl se, že v kasárnech je normální provoz, ale štáb i vojska že se dosud ze cvičení nevrátily. Dobelhal jsem se dovnitř, tam byla jen hrstka vojáků a malá skupina zbytku štábu divize. Vojska VS hlídkovala vozidly po městě a na západních svazích měla houfnice v palebném postavení, zamířená na důležité objekty. Ptal jsem se rusky důstojníka u spojovacího vozidla naproti vchodu do kasáren, co tady dělají a ten odpověděl, že je třeba se ptát našich nejvyšších představitelů v Praze. Měli úkol zabránit u nás kontrarevoluci a krýt naši západní hranici; naši armádu měli za nespolehlivou, ale o vnitřní situaci nevěděli nic a protože naši občané mnohde obrátili směrové tabule, často bloudili. Na vsích ale s nimi občané udržovali družbu. Musel přijet bývalý velitel, který r. 1945 Slaný osvobozoval a vše se v krátkosti urovnalo. V Praze na sídlišti Bohnice jsem viděl jednotku SA z Milovic brigádničit na výkopu pro pouliční osvětlení. Jinak se, pokud vím, vojska SA nikde neangažovala, byla jen protiváhou vojsk USA, rozmístěných v SRN.

Také vzpomínám na televizi, která podle nouzového plánu aktivovala při srpnových událostech 1968 všechny plánované vysílače a stejně i vysílání VKV z utajovaných míst. Tehdy byl před spuštěním nový vysílač Krašov, kterému vojáci VS rozstříleli zařízení v domnění, že přestane televize vysílat, ale ta byla nezničitelná a dál zprostředkovávala aktuální zprávy o situaci v místech i soukromé vzkazy občanů mezi kraji, i za cenu složité manipulace s přesměrováním vysílačů. Bratislava se hlásila jako "Vysílač na Dunaji". Zajímavý byl třeba přenos útoku přískoky na vysílač Cukrák, který komentoval pan Škutina. TV tehdy vysílala signál také prostřednictvím trolejového vedení pražských tramvají, co realizovala Tesla Karlín. Jistě by bylo zajímavé o tom napsat více, ale pro ilustraci tehdejší situace to myslím stačí. Ne všechno ale bylo tak, jak nám dnešní média popisují. Člověk měl větší oporu v zákonech a o nějakých poplatcích a exekutorech jsme ani neslýchali. Stačí, že neexistovali bezdomovci ani nezaměstnaní.
J. Knížek

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Protektorátní letní tábor

Příspěvekod J. Knížek » stř 17 bře, 2010 19:51

V létě 1943 za Protektorátu jsem jako učedník v továrně na piana Brož ve Velimi dostal poukaz Kuratoria na letní tábor v Kamenici na Lipou (bylo mi 15let). Prý z odkazu Reinhardta Heydricha (!?). O Kuratorium jsem se nikdy nezajímal, ale poukaz přišel asi proto, že pan Brož dohodl s Němci kompromis - místo uzavření podniku a nasazení zaměstnanců na práci do Říše, se Němcům zavázal omezit výrobu pian a vyrábět bedýnky na granáty. Dělníci to rádi přijali, zůstali doma a ještě se nabírali studenti/-tky ze zavřených škol. Stali jsme se dodavateli pro Wehrmacht a byli jsme tedy v ochranném režimu.

Maminka mi ssebou dala do kufru půlku vánočky kdybych měl hlad a vyjel jsem osobním vlakem přes Prahu a Tábor do Obrataně, kde začínala úzkokolejka do Kamenice. Celou cestu jsem si zapisoval stanice a cestovní zajímavosti viděné z okna a komentované spolucestujícími. V Obratani jsem viděl běžné nákladní vagóny naložené dřívím, upevněné na úzkokolejných podvozcích. Odtud s námi jel vláček samými serpentýnami, většinou lesem. Potkali jsme u přejezdu povoz a po chvíli tentýž povoz jen malý kousek dál. Říkalo se, že mašinfíra jedné babičce s válem dříví na zádech nabídnul aby si přisedla, ale ta ho odbyla že pospíchá a zkratkou bude doma dřív.

Letní tábor představovaly tři dlouhé prkenné baráky na svahu u rybníka Kalich, s mezerami mezi prkny, kudy foukalo. Svítilo se petrolejovými lampami s punčoškou, elektřina tam nebyla. Dva baráky coby ložnice měly uprostřed dlouhanskou uličku a po obou stranách na laťových roštech neustlané slamníky s hromádkou lůžkovin (dvou prostěradel a jedné chlupaté deky), jinak nic. Na hřebík jsem si pověsil ramínko se svršky a kufr ke stěně za hlavu (občas tam i zmokl). V jednom baráku byla kuchyně se třemi výdejními okénky a jídelna se třemi dlouhatánskými stoly na zkřížených nohách s lavicemi. Jako koupelna sloužily prkenné prámy při okraji rybníka (sloužily i k čistění zubů); když si nás na prám stouplo více, začal se potápět, takže jsme sem chodili bosi a jenom v trenýrkách.

Měli jsme absolvovat jakousi polovojenskou výchovu a k tomu tam byli za instruktory 3 mladíci, kteří ale měli problémy chování sami a ještě nás nezkušené všelijak provokovali a strašili. Jednou za námi přijel jakýsi jejich potentát odněkud z Čeperky u Kladna na kontrolu a začal na nás s všelijakými vojenskými povely, ale ty nikdo nebral vážně. Naopak se ho zmocnily paže našich kamarádů. Kluci ho vyzvedli do výšky a roztočili jako kolotoč; chudák, odtud znovu začal velet, ale setkal se jen s huronským křikem všech přítomných. Kdyby to někam oznámil, tak by ho nejspíš potrestali, takže se to odbylo v tichosti. Zpívali jsme u táboráku třeba Johna Brauna, Niagaru a Tipperery; asi něvěděli, kde to je. Konali jsme vycházky do okolí, např. do Včelnice a také do města, kde jsem obdivoval letitou památnou lípu s jejími kruhovými platy, spojenými schůdky.

Nakonec jsem na všecko rád vzpomínal, bylo tam bezpečněji, než u nás ve středních Čechách, kde lítali spojenečtí hloubkaři, ničili kulomety vojenské transporty či lokomotivy a bombardovací svazy zase strategické objekty. Sám jsem to zažil. Z kopce vedle naší továrny jsem viděl bombardovat nedalekou kolínskou rafinérii olejů. Byly přitom rozrušeny i želeniční tratě a vznikala dlouhá zpoždění vlaků, ztěžovalo to už tak špatné zásobování. Kdo období nesvobody, německé totality a zcela vyčerpaného národního hospodářství s přídělovým systémem a popravami třeba jen za schvalování atentátu či poslech zahraničního rozhlasu nezažil, nemůže srovnávat. Nikdy později u nás nebylo hůř. Bylo třeba napravit všechny škody, ale byli jsme západními zeměmi postihováni hospodářskou blokádou, takže v lidech zůstala hořkost, kterou ani dnes nedokážou vymazat. Bohužel se fašistické manýry objevují znovu. Co přináší krize a války by si měli občané stále připomínat a podle toho jednat, aby všechny děti žily v přátelství a míru.
J. Knížek

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Telegraf, telefon a pohon strojů.

Příspěvekod J. Knížek » stř 17 bře, 2010 20:00

Ještě ve třicátých letech min. století nebyl v řadě obcí zaveden ani drátový telefon, elektřina se jen pomalu zaváděla. Ne každý si ji hned zavedl, bylo to drahé. I my jsme několik let bydleli bez elektřiny. Svítívalo se hlavně petrolejovými lampami se skleněným komínkem - cylindrem, zpravidla jenom v obytné kuchyni, kde se odbývala většina domácích prací a kde jsme také psali školní úkoly. Pro petrolej jsem chodil s konvičkou do konzumu. Lampa měla skleněnou nádobu s petrolejem, do které byl našroubován strojek s plochým širokým knotem, krytým kloboučkem s průřezem. Točítkem se knot mohl vysunout nebo stáhnout. Knot se zapaloval zápalkou a zhasínal stáhnutím knotu a sfouknutím. Lampy měly různé tvary - stropní ozdobný lustr, nástěnné s odrážecím zrcadlem, stolní se stínítkem z mléčného skla a také přenosné, zpravidla k zavěšení na povoz. Malé přenosné lampičky mívali průvodčí vlaků zavěšené na krku ještě za 2. světové války a dávali jimi také signál vlakvedoucímu. Podobné - až tříbarevné - mívali výpravčí vlaků k signalizaci strojvůdcům, závoráři, aj. Všechny návěstidla a výhybky a také předek a zadek vlaku byly vybaveny petrolejovými lampami až donedávna.

Podél železničních tratí a hlavních silnic do větších obcí vedly telegrafní dráty na dřevěných sloupech s izolátory k poštovnímu úřadu. Na dráze se automatickými telegrafními signály dávaly pokyny obsluhám tratí, např. - vlak vyjel - nebezpečí - zastavit vlak - obsazená kolej - ujely vozy; signálem se uváděly do činnosti mohutné zvonky u závor, apod. K předávání depeší se používal telegraf s morseovým klíčem, kterým se vysílaly ručně morseovou abecedou signály ve skupinách čárek a teček a na straně přijímací se tyto automaticky zapisovaly na papírovou pásku, odvíjenou z kotouče. Proto musela být obsluha stále přítomna a depeše písemně zaznamenávat (to je dobře vidět v českém filmu Přednosta stanice).

Telefon byl fakticky zaváděn současně s telegrafem. První telefony měly velkou dřevěnou skříň na stěně, na ní bylo zleva na pákovém háčku (který byl zároveň vypínačem) zavěšené velké sluchátko, kdežto mikrofon vyčníval na nůžkovitém držáku a po pravé straně byla velká klika induktoru k zazvonění. Byl to tehdy pokrok proti poslům na koni. S bratrem jsme tehdy obdivovali všechna technická zařízení a nelenili jsme hodinu pěšky chodit se dívat na nádražní shon, mašinky a práci pana výpravčího. Na nádraží měl pan výpravčí širokou a vysokou skříň s všelijakými hejblátky, světýlky, zvonečky a induktorovou klikou. Tam nastavoval vlakům kolejový průjezd nádražím a tím zároveň vyslání odpovídajících telegrafních signálů obsluhám na trati. Stejně se telegrafní signál po linkovém vedení přenášel mezi poštovními úřady (dodnes se užívá název Telegram a pošťák jej musí osobně doručovat - dříve na kole, dnes autem či na motorce.

Na velké vzdálenosti mezi městy a zaoceánskými loděmi se užíval jiskrový telegraf (využívající radiové vlny, tedy předchůdce rádia). Spojovací prostředky se nedaly nikdy zavést naráz, takže vždy někde dožívaly starší systémy. To platí vlastně dodnes. U tehdejšho telegramu se platilo každé slovo zvlášť a tak koumáci slova v podávaném telegramu spojovali. Jednou mě nemocný tatínek poslal na poštu zatelefonovat kamarádovi do Prahy a vzkaz mi napsal na papír s telefonním číslem. Do té doby jsem zblízka telefon ani neviděl; chodil jsem tenkrát do třetí obecné. Adresáta mi pan poštmistr zavolal a poslal mě do hovorny. Nevěděl jsem do čeho mám mluvit a co mám vlastně dělat; nakonec si pan poštmistr lístek ode mne vzal, a vzkaz vyřídil sám. Dnes je to jednoduché, často i předškolní děti umějí použít mobilní telefon. Jenže ...

Tenkrát byla jiná doba. Většina strojů byla na zvířecí nebo lidský pohon, často se šlapadlem. Takové byly např. šicí stroje pro švadleny, kolovraty k předení nití, ale i vrtačky pro zubaře, brusy na nože a soustruhy na dřevo. Z toho vzniklo šlapací kolo a dětské tříkolky. Mnoho strojků bývalo na ruční pohon - mlýnky v kuchyni, stolní i přenosné vrtačky, apod. V chalupách se uplatnil žentour, kde zvířecí potah točil kládou v kruhu a točivý moment se přanášel do stodoly, kde poháněl menší točivé stroje. Nejdříve ze všech druhů pohonu bylo využíváno točivé síly vodního kola, jímž se poháněly zvláště mlýny a kovářské hamry. Současně vznikaly i větrné mlýny. V předminulém století, kterému se říkalo století páry, vznikly parní stroje a udržely se místy dodnes; stačila jim voda a otop. Poháněly nejen mobilní stroje (silniční válce, orací lokomobily, dopravní sentinely, parníky, lokomotivy vlaků), a pomocí řemenicových transmisí i celé továrny s točivými stroji. To všechno usnadňovalo lidem práci a námahu. Tehdy ještě neexistovaly ani umělé hmoty.

Jsem rád, že všechna taková zařízení jsem mohl vidět v činnosti. Myslím, že dnešním dětem je třeba tehdejší dobu aspoň vyprávěním přiblížit.
J. Knížek
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne sob 8 kvě, 2010 22:41, celkem upraveno 1 x.

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Elektřina dobývá svět.

Příspěvekod J. Knížek » stř 17 bře, 2010 20:06

Již kolem r. 1900 závodem Křižík bylo v Praze instalováno elektrické osvětlení a elektrická dráha (tramvaj), potom další elektrická dráha z Tábora do Bechyně a postupně docházelo k elektrifikaci dalších míst. Do roku 1925 již bylo elektrifikováno asi 30% území, zejména větších měst. Elektrárny vznikaly především v Praze, na Labi i Vltavě, v krušnohorské uhelné pánvi (Ervěnice) i jinde a zároveň byly budovány rozvodné sítě s přepínacími a transformačními stanicemi. Ty byly dobudovávány ještě po roce 1950. Elektřina umožnila rychlejší výstavbu továren a zavádění nových výrob, takže se již před 2. světovou válkou ČSR stala významným strojírenským vývozcem.

Elektřina pomohla rozvinout výrobu elektromotorů, speciálních strojů a výrob všech oborů, od jehly po lokomotivy, auta i letadla, ale také zbraně. Do domácností však pronikala jen zvolna, zato více do zemědělství a napomohla také rozvoji rozhlasového vysílání. Nejrozšířenějšími rozhlasovými přístroji byly tzv. krystalky s náhlavními sluchátky, kde se stanice "ladila" hledáním bodu na usměrńovacím krystalu pomocí drátěného pérka s ručkou. Také se však vyráběly rádiové přístroje na elektřinu ve tvaru krabice se 2-3 knoflíky zpředu a baňatými stříbřitými lampami (elektronkami) shora, propojené s amplionem tvaru stojaté černé trumpety. Záleželo přitom na kvalitě antény, která bývala až 20 m dlouhá. Také jsme měli krystalku a potom dvoulampové rádio na elektřinu, ale až když ji tatínek nechal do domu zavést (asi r. 1936). Měli jsme jen 4 zapojené žárovky - jednu ve stahovací lampě v obytné kuchyni, druhou v pokojovém lustru, třetí zvenku k osvětlení dvorku a čtvrtou na schodišti do podkroví. Pamatuji, že ty žárovky jsme ani po 20ti-letém užívání nemuseli měnit.

Můj tatínek byl bývalým vojenským spojařem, takže se v elektrice vyznal a proto ho místní mláticí družstvo (které se složilo na koupi mlátičky s elektromotorem) najalo za strojníka. Každoročně dostal plán výmlatu u jednotlivých hospodářů a u všech musel mlátičku znovu nainstalovat, zorganizovat výmlat obilí a postarat se o spolehlivý chod. V práci musel být první, aby nasadil hnací řemeny a odcházet poslední, aby techniku zkontroloval, promazal a připravil k dalšímu použití; podle druhu plodiny musel vybrat a nasadit správná síta. Elektromotor byl v krytém vozíku, z něhož koukala jen řemenice a připojovací kabel s navíjecím bubnem (ten vozík i mlátička musely být vyváženy vodováhou a upevněny proti pohybu). Od obecního úřadu musel otec vyzvednout elektroměr s krytem, upevnit ho na sloup místního elektrického rozvodu a od něho nasadit tyčové sběrače proudu na správné el. dráty na sloupu. K tomu pak připojil kabel elektromotoru.

Jako děti jsme chodili s bratrem za otcem a někdy jsme dělali kotrmelce na slámě ve stodole. Jednou jsem ale takhle propadnul dírou v patře stodoly až na tvrdý mlat. Nic se mi nestalo, jen mě strašně dlouho bolely otřesené nohy. O svačině každý pracovník dostával krajíc domácího chleba, jednoho vuřta a půl litru piva. Když jsme za otcem za války přišli, rozdělil vuřt na dva díly a chleba na tři. Nám oběma dal kus chleba a půlku vuřta, sám si nechal jen kus chleba s hnědou kůrkou a stočil jej, že vypadal jako vuřt. Vždycky jsme olízli vuřt a ukousli chleba a tak jsme všichni pojedli. Jednou tatínek dostal od zkratu na elektromotoru ránu, že zůstal ležet na zemi a těžce dýchal. Došel ještě domů, a lehl si. Maminka plakala a poslala mne k panu doktoru Šnajdrovi, aby se na něho přišel podívat. Běžel jsem, sotva jsem dechu popadal, zajíkal jsem se pláčem a ani jsem z počátku nemohl u pana doktora promluvit. On pak pěšky přišel k nám a na místě konstatoval, že to nic není, že se z toho probere. Večer už mu nic nebylo.

Postupně se dostalo i na strojky pro domácnost. Ty se ale rozmohly hlavně po 2. světové válce, protože za války Němci neumožnili žádnou takovou výrobu pro obyčejné spotřebitele. Nejdřív to byly vířivé pračky, luxy, vařiče, žehličky, pak i ledničky. Ale potom to šlo podle plánu. Velká péče byla věnována potřebám mládeže. Cestou zájmových organizací dostávala od státu zdarma různé materiály a součástky, z nichž se sestavovaly modely lodí, letadel, rádiopřístroje, aj. Tehdy byl například náš stát třetí na světě, kdo zvládnul výrobu tranzistorů. Stát zajistil bezplatné doškolování pracujících, bezplatné školství, včetně úhrady pomůcek a literatury studujících. Postupně byly odstraněny důsledky války, jeden lékař potom připadal asi na 200 obyvatel. Dobrovolnou prací pro stát s využitím elektřiny pak byly postaveny nové závody, obchody, běžné i elektrifikované železniční tratě, cesty, přehrady, elektrárny i rekreační objekty a pražské metro. Velká péče byla státem věnována učňovskému dorostu, sportu a kultuře, která byla každému dostupná. Vzniklo mnoho mládežnických souborů a nových kulturních i vědeckých děl i sídlišť pro pracující. Rodilo se tolik dětí, že nestačily školy. Žilo se spokojeně a bez starostí o zítřek také proto, že všem sloužila elektřina a ovládla svět.
J. Knížek
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne sob 8 kvě, 2010 22:44, celkem upraveno 1 x.

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

O médiích

Příspěvekod J. Knížek » stř 17 bře, 2010 20:11

Záznam (ukládání) a reprodukci zvuku vynalezl Američan Tomáš Alva Edison, jenž si nechal r. 1878 patentovat válečkový fonograf nejen k nahrávání (zvuk vcházející trubkou rozechvíval membránu a její chvění se přenášelo rydlem šroubovitě na otáčivý váleček), ale i k přehrávání (kdy se snímal z drážky zvuk jehlou a chvěním membrány se reprodukoval). Talířový gramofon vznikl o pár let později na stejném principu, kde místo válečku se používala šelaková deska se spirálovou drážkou (začátek záznamu byl u obvodu a konec u středu desky; jehla zvukovky se nasazovala proto na okraj).

Jeden gramofon jsme měli doma. Byla to asi 30cm vysoká čtvercová dýhovaná bedýnka s odklopným víkem; vpředu měla dvířka, kudy vycházel zvuk a ze strany otvor pro zasunutí kliky. Nahoře byl asi 30 cm široký otáčivý talíř s pupíkem uprostřed, na který se nasazovala gramodeska, dále tam byla odklopná páčková brzda talíře a vedle velká zvukovka - otočná trubice ukončená membránou a upnutou snímací jehlou. Jehla vydržela na přehrání až asi dvou desek, přičemž se drážka vymilala, až byla deska k nepotřebě. Pohon talíře obstarávalo asi 2cm široké spirálové ocelové pero, natahované klikou a k zajištění stejnoměrných otáček tam byl odstředivý regulátor. Před přehráváním muselo být pero nataženo až na doraz, jinak se celá strana desky nedohrála.

Gramofony se používaly od 19. století v různých typech - koncertní stojanové s velkou troubou, stolní a také cestovní kufříkové se zásobníkem desek (hrály třeba zamilovaným v parku nebo na lodičce v řece). Z prvu se užívala rychlost otáčení desky 78 otáček za minutu s dobou nahrávky asi 3-4 minuty. Počet otáček se postupně snižoval a tím se zvyšovala kapacita desek. U novodobých elektrických gramofonů se užívaly následující otáčky: u mikrodesek 45, u dlouhohrajících LP desek 33 a u desek k reprodukci řeči 16 ot/min. Od začátku války se při koupi nové desky musela odevzdat třeba i zničená stará deska. Pokud byla deska poškrábaná nebo drážka opotřebená, mohla jehla přeskakovat a pak býval slyšet opakovaný motiv z téže drážky, dokud se jehla nepostrčila do další drážky. Místo jehel se pak používaly diamantové hroty a desky byly trvanlivější. Dokonce se vyráběly reprověže s měniči desek, mikrodeskové automaty pro diskotéky (u kterých jste po vložení mince mohli zvolit pořadí přehrání několika mikrodesek), také existovaly otřesuvzdorné přehrávače mikrodesek do aurt.

Zaváděním nové zvukové (=audio-) techniky a celých paměťových systémů téměř staré gramodesky vymizely. Ale jen díky starým deskám zůstaly dodnes zachovány zvukové nahrávky bývalých předních politiků, umělců a pod., jako třeba prezidenta Masaryka, zpěvačky Emy Destinové, aj.

Teď přejdu na MEDIA. Jako kluk jsem chodíval na představení kouzelníka na pouti. Ten předváděl různé neuvěřitelné věci. Mimo jiné jako médium nazýval třeba dobrovolníka z diváků, kterého na jevišti zhypnotizoval, takže o sobě nevěděl a pak mu kladl různé otázky a on v transu na ně odpovídal, třeba i to, co by v bdělém stavu nikdy nepověděl. Jindy jako médium označil dívku, kterou po uspání nějakým trikem a pouhým náznakem ruky zvedal v leže do vzduchu. Jinak jsem slovo médium až někdy do roku 1970 nikde neslýchal. Najednou k nám proniklo z angličtiny a zcela v češtině zdomácnělo. Znamenalo však něco úplně jiného. a to: STŘED, PRŮMĚR, PROSTŘEDEK k něčemu, a v širším významu všechny INFORMAČNÍ PROSTŘEDKY, mezi které dnes počítáme rádio, televizi i tisk a různé audiovizuální systémy, reportážní prostředky včetně záznamových médií všeho druhu, tedy včetně disků, CD/DVD, disket, videokazet a magnetofonových pásků, paměťových karet, filmů, snímků a videosekvencí.

Nezapomenu, jak někdy v r. 1947 s naším mládežnickým souborem dělal magnetofonovou nahrávku pro ČS rozhlas ing. Cincibus, kdy svět ještě magnetofony ani neznal. Používal nějaký trofejní německý vojenský magnetofonový přístroj s kotoučem umělohmotné pásky s feritovým povrchem, tedy podobné médium, které později ve světě zdomácnělo. Kolem roku 1954 vyráběla naše Tesla magnetofony, kde jako záznamové médium byl používán kotouč magnetického drátu. Někdy kolem r. 1959 liberecká Tesla vyráběla přenosný magnetofon Start s malými vyměnitelnými cívkami mgf.pásku, jež se užívaly i k reportážím. Později Tesla vyráběla masivní typy páskových magnetofonů i pro export.

Kolem let 1963 vyráběla Tesla velmi pokrokové páskové diktafony i s nožním přepínačem pro přepis záznamu na psacím stroji; ty měly již dvoukotoučové vyměnitelné záznamové moduly, z nichž japonská firma National vyvinula kazetové magnetofony dnešního typu. Avšak donedávna se vyráběly i kapesní diktafony s magnetofonovými mikrokazetami. Stejné dvoukotoučové mikrokazety se užívaly v telefonech k záznamu vzkazů za nepřítomnosti abonenta. Všechny uvedené typy jsem osobně používal a některé mám ještě doma. Nová zařízení vznikala vlastně miniaturizací z předchozích zařízení. V nich se přešlo na používání mnoha typů čipů, jež se daly snadno připojovat jako jiné elektronické součástky. Zdokonalovaly se počítačové systémy; z bývalých počítačů zabírajících celé sály se miniaturizací přešlo až na počítače kapesní. Miniaturizace stále pokračuje, např. digitalizací dosavadních elektronických systémů, která umožňuje mimo jiné hospodárnější využití přenosových cest a zkrácení záznamů proti systémům analogovým.
J. Knížek
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne sob 8 kvě, 2010 22:48, celkem upraveno 1 x.

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Mé mládí

Příspěvekod J. Knížek » stř 17 bře, 2010 20:36

Naše škola byla postavena r. 1890 na místě, kde původně stával výstavný hrad, který byl zplundrován Švédy za třicetileté války, pak z části upraven, ale od poloviny 18. století chátral, takže byl zbourán. Zůstala jen jihovýchodní část s věžičkou a kamenným mostem. V této části byla smíšená třída 1. a 2. ročníku Obecné školy, kterou jsem tam od r. 1934 navštěvoval. Skrz bránu zámku dojížděli přespolní žáci na kolech do sousední měšťanky. Tenkrát se ve škole učilo jednou týdně i náboženství a to katolické i českobrartrské církve - každé místním farářem. Měli jsme v městečku kostely obou těchto církví.

Vzpomínám na kluky místního kovářského mistra p. Václavka. Oba dělali katolickému faráři ministranty a jejich maminka hrávala na varhany. Můj tatínek zase za války začal dělat v českobratrském kostele kostelníka, ale tuto práci nechal dělat mně a mému bratrovi, ale nebylo to pro nás těžké. Pokud dnes srovnávám, tehdejší děti byly mravnější. Vzpomínám jak bratr onemocněl záškrtem, což byla tehdy závažná infekční nemoc, na kterou se umíralo. Vyžádali jsme si obecní zdravotnický kočár a mladý pan Cháňa ho v něm koňským potahem dovezl do českobrodské nemocne, kde ho vyléčili. Já dostal jen injekci, byl jsem vůči záškrtu imunní.

Tehdy 14. září 1937 zemřel prezident osvoboditel Tomáš G. Masaryk a s naší třídou jsme se s ním byli na pražském hradě rozloučit. Když se na podzim r. 1938 schylovalo k válce, byla vyhlášena mobilizace a tatínek musel na vojnu. Všem bylo úzko, maminka plakala - Táto vrať se nám zdravý. Občané drželi pohromadě. Jednotka spolužákova otce střežila blízký železniční viadukt a já mu blízkost otce záviděl. Místní členové mysliveckého sdružení hlídali zdejší silniční mosty, byly obsazeny pohraniční obranné pevnosti. Za mobilizované muže nastoupily do práce ženy.

Zakrátko Němci obsadili naše pohraničí vyhnavše odtud naše občany a již 15. března 1939 okupovali zbytek republiky. Vyhlásili protektorátní okupační správu, zrušili naši armádu, ukradli výzbroj a státní rezervy. Zavedli přídělové hospodářství, povinné odvody z domácích zdrojů a zatemnění. Všechny nápisy musely být nejprve v němčině. Zakázali politickou činnost, Sokol i podobné organizace a pod hrozbou zastřelení poslouchání cizího rozhlasu. Také zavedli pracovní povinnost a pak totální nasazení. Ve školách jsme museli likvidovat na všech písemnostech státní znak ČSR i otisky českých razítek a přerazítkovat je dvojjazyčnými razítky.

Němci zrušili výuku dějepisu a zavedli povinnou němčinu - 5 hodin týdně. Zaštíťovali se Bohem, ale desatera přikázání nedbali. Reorganizovali školu, zavedli čtyřleté cykly podle německého vzoru, místo tří měšťanek byly 4 třídy Hlavní školy. Občané museli odevzdávat mosazné kliky a z katolického kostela Němci odvezli zvony (k výrobě nábojnic), podařilo se však ještě nahrát jejich zvonění na gramodesku. Radnice tehdy zrušila obecní strážníky (kteří mimo jiné vybubnovávali obecní vyhlášky) a zavedla pouliční rozhlas, z něhož kromě zpráv a písní pouštěla i kostelní zvonění. Ve školách se nedostávalo topení a proto byly vyhlašovány uhelné prázdniny, kdy jsme jen chodili 1x týdně pro úkoly. Řada občanů byla zatčena pro neplnění okupačních příkazů a někteří se nikdy domů nevrátili. Každý odpor Němci krutě trestali. Všeho byl velký nedostatek, zejména potravin a osobních svršků, nejvíce tím trpěli děti.

Všechno Němci podřídili potřebám války. Maminky přešívaly a kombinovaly různé kusy látek, aby měly do čeho nejen děti obléknout. Třeba i boty-dřeváky byly na poukaz, který každý nedostal. Kde to šlo, lidé si pomáhali, sháněli brambory a obilí u hospodářů a chleba u pekařů. Před Němci se museli často až do noci v polích schovávat, všude byly kontroly a zatýkaly chycené s proviantem. I my jsme obilí šrotovali doma načerno a pekli z něj chleba, protože lístkové příděly nestačily. Stejné to bylo u ostatních věcí, za peníze se daly koupit jen věci na příděl. Peníze ztratily svou hodnotu také tím, že Němci zavedli kurs 10 korun za 1 marku, čím všechno užitečné všude vykoupili.

Občané se scházeli v podvečer na návsi, besedovali o situaci a my děti poslouchali a občas zazpívali, třeba Chaloupky pod horami, co se stalo s Vámi, byly jste takové hezké, vy na še chaloupky české ... (to se vzpomínalo na uloupené pohraničí; jindy zas na mnichovskou zradu Francouzů a Angličanů), ale dělaly se i dobové vtipy na situaci, které pomáhaly přežít. Krátce před koncem války jsme plakali, když spojenecké letecké svazy rozbombardovaly vysočanskou továrnu ČKD a ptali jsme se Proč? Tam jezdilo za prací nejvíc dělníků z našeho městečka.

Už 3. května 1945 se začly objevovat červenomodrobílé prapory ČSR a přes naše městečko prchali německé jednotky a s nimi i němečtí utečenci z východu s naloženými vozy směrem na jihozápad. Za pár dní byl konečně konec války a všichni si oddechli. Bylo potřeba mnoho sil, než se zdecimovaná země začala za velkého nadšení zotavovat, jenže to už do tohoto článku nepatří. Ale rád jsem v dnešní televizi viděl, jak konečně začali opravovat starý zámek u školy v mém rodišti. Nestačím zde vypsat všechno, odpusťe.
J.Knížek
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne sob 8 kvě, 2010 22:52, celkem upraveno 1 x.

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Na chmelu

Příspěvekod J. Knížek » stř 17 bře, 2010 20:42

Chmelové brigády byly vymožeností poválečné doby. Chmel se tehdy cenil devizami a ty stát potřeboval. Školám byla shora určena místa, kde mohou o hlavních prázdninách česat chmel a žáci či studenti se mohli na tuto placenou chmelovou brigádu dobrovolně přihlásit. Kolektivům přihlášených pak škola přidělila přihlášeného učitele, který tam musel být s nimi a vykonávat dozor.

Manželka mi vyprávěla své zážitky z první zatím dobrovolné chmelové brigády v r. 1950 ještě za povinné školní docházky, kdy navštěvovala 3. ročník Střední školy dívčí (tehdy jí bylo 14 let). Když přijeli na určené místo, přijal je největší místní sedlák, který měl v okolí několik chmelnic a hned je ubytoval. Žádné hotelové podmínky, ale vyklizený špejchar s přístupem po rozvrzaném schodišti, s vrstvou slámy na podlaze, přikryté dekami; žádná skříňka, polička na věci, ani lavice. Na dvoře u pumpy bylo několik plechových lavorů (umyvadel) a poblíž kadibudka.

Školáci měli jen běžné sportovní oblečení se zástěrou a trička bez rukávu. Žádné pracovní oblečení od sedláka však nedostali. Ráno už ve čtvrt na čtyři je paní učitelka budila. Následovala rychlá garderoba se snídaní beze stolů - jen hrnek čaje s namazaným krajícem chleba. Krátce nato dostal každý na záda košatinu (věrtel), do ní prázdné žoky na chmel a dřevěnou stoličku a vyrazili pochodem na chmelnici asi 45 minut pěšky za každého počasí. Tam si každý musel strhnout chmelový štok, sednout na stoličku a ručně z něj otrhávat šišky do věrtele. Stonky i listy chmele byly drsné, až se odírala kůže na rukou, přitom žlutý chmelový pel prášil, lepil se na oblečení i na tělo, svědil a dráždil i v nose; již vzniklé boláky se ještě víc rozbolavěly. Jenže nebylo kdy ani kde se vykoupat. Čeledín přijel na chmelnici koňským povozem, ke svačině jim dopoledne i odpoledne přivezl konev čaje k pití a nakrájenou vánočku. Pak naložil do té doby načesané chmelové šišky v žocích a tak se několikrát za den obrátil. Právě tak jim přivážel oběd.

Pracovali až do půl deváté, pak uložili stoličku do věrtele a opět pěšky se vraceli na statek. Tam je opět čekalo několik umyvadel, do kterého si každý vodu napumpoval a po umytí vylil. K večeři měli denně slepici na smetaně. Ulehli a hned usnuli včetně paní učitelky, která "ložnici" sdílela s nimi. To se opakovalo denně téměř 3 týdny. Nutno ještě dodat, že se každému počítal počet načesaných věrtelů a podle toho i finanční odměna po skončení brigády. Na nějaké hry tam nebylo ani pomyšlení, nanejvýš si mohli zazpívat. Jen něco málo podobného je možné spatřit ve filmu Starci na chmelu.

To byla doba, kdy bylo ještě skoro všechno na příděl (na lístky) jako za války, kdy záleželo na tom, zda zemědělci vyprodukují dost potravin, aby mohl být přídělový systém zrušen. Někteří sedláci ale stanovené dodávky neplnili, spíše ukrývali před ostatními zásoby různého zboží - potravin, textilu, aj., dokonce zakopáním do země. Kdysi byl o tomto problému natočen film Vzbouření na vsi (s Jiřím Dohnalem, aj.).

Po roce se manželka opět zúčastnila chmelové brigády (tentokrát již povinně) a to v sousedním JZD, a ejhle, v místním hostinci byly vystaveny zásoby nalezené právě u toho sedláka, kde byli před rokem na brigádě. O to vlastně ošidil své spoluobčany tím, že neplnil stanovené dodávky. Proto ho označili za kulaka a správy jeho chmelnic se ujalo nově vzniklé zemědělské družstvo, aby nemohl škodit. Chmelová brigáda u družstva byla tentokrát na úrovni. Byli ubytováni ve třídách místní školy, pracovali jen 8 hodin denně a měli plné zaopatření. Pamětníci vše mohou potvrdit.
J. Knížek
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne sob 8 kvě, 2010 22:55, celkem upraveno 1 x.

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

Vzdělávání po válce

Příspěvekod J. Knížek » stř 17 bře, 2010 20:52

Když skončila válka, najednou bylo levně k sehnání mnoho věcí po německé armádě - různé díly s elektronikou byly na kila k rozmontování. Dalo se z toho hodně vybrat, např. různé elektronky, relátka, servomotorky, přepínače, spousta různých odporů, kondenzátorů, cívek a také germaniové usměrňovače (tranzistory ještě nebyly vynalezeny).

Začaly vycházet různé elektrotechnické i jiné časopisy a rukověti o všem možném pro domácí kutily, řemeslníky, ale hlavně pro zájemce z řad mládeže, organizovavší se v zájmových kroužcích, např. ve Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou). Ten byl organizován v místních ale i podnikových a územnních organizacích.

Svazarm měl nejen klubovny, ale zejména svépomocné dílny podle oborů, vzájemně se doplňovaly a dostávaly z podniků a skladů levné součástky a materiály. Členové měli možnost výhodného nákupu. Organizace vlastnily letiště, letecký park, motopark a různé areály či cvičiště, např. modelářské, motoristické, apod. Všude byli pro věc zapálení instruktoři, pod jejichž vedením se vyškolili další a všichni to dělali po zaměstnání a zdarma. Stále v klubu něco nového dobrovolně a zdarma budovali a předváděli veřejnosti.

Instruktoři také spolupracovali se školami a tak už na prvním stupni se žáci zajímali o prvky techniky a modelářství a postupně se v kroužcích vypracovali. O technické vzdělání byl všude velký zájem a to se odráželo v podávání zlepšovacích návrhů a patentů, které se rychle po celé zemi šiřily a užívaly v praxi. Mnohé z nich byly oceňovány v cizině, např. brusičské metody a úplným bestsellerem se ve světě stal náš tryskový textilní stav, kterým se až 100-násobně zvyšovala produkce textilu.

Děti se naučily jak fungují jednoduché elektronické obvody, různá zapojení a postupně přešly až na stavbu rádiopřístrojů, složených zprvu z kořistních součástek po Němcích, ale pak přešly na nové součástky zdarma dodané kroužkům, příp. si některé i mohly koupit v obchodech, kterých bylo plno. Jen na Václavském náměstí byly nejméně 3 obchody s rádiosoučástkami.

Tehdy jsem si i já podle vlastního plánku zapojení zhotovil nejprve bateriový přijímač se dvěma elektronkami RV, později dokonce superhet se třemi vlnovými rozsahy a když se u nás začaly vyrábět tranzistory, tak i cestovní rádiopřijímač s malým reproduktorkem. Leč v těch žákovských kroužcích si i děti stavěly daleko náročnější přístroje, nejen rádia, ale i různá zabezpečovací zařízení a dokonce dálkové ovladače létajících modelů motorových letadel nebo parníků na vodě, podle vlastních plánků zapojení.

Nevím, zda se v té době už vyučovalo o elektřině, spíše ne, takže ve znalostech žáci často předběhli učební osnovy. Podobně tomu bylo třeba v motokárách, kde pro děti byly postaveny zvláštní dráhy s motorovými vozítky, atd. Ve školách byly i kroužky mladých zahrádkářů, rybářů, sportovců a hodně i kulturních souborů. Těch akcí bývalo nepočítaně a nutno ještě dodat, že tehdy byla péče o děti na předních místech zájmů všech institucí, takže jim byly levně dostupné nejen materály a divadla, ale i osobní výbava např. pro všechny sporty na úrovni internacionálních družstev i v docela malých obcích.

Rodilo se hodně dětí, školky nestačily a např. v jedné ze 4 našich sídlištních škol bylo až 11 prvních tříd, takže dokud se nepostavily další školy, muselo se učit na směny. Všichni školáci a studenti byli plně a zdarma státem vybaveni učebnicemi a pomůckami a školy audiovizuálními a ostatními prostředky. Každá větší škola měla i ordinaci s vlastním lékařem.

Absolventi škol byli plánovitě rozmísťováni pomocí umístěnek, aby všechna odvětví a regiony se mohly plně rozvíjet. Po naplnění potřeb byly umístěnky zrušeny. Kdyby tehdy se náš stát nepostaral o dorost a dostatek absolventů VŠ, určitě by se jich dnes nedostávalo.

V současné době se mnoho školních i zdravotnických zařízení i závodů zcela ruší, mnoho zemědělské půdy slouží jiným účelům a všude se nedostává prostředků. Žije se rychle a zabezpečení tempu nestačí. Očekává se, že noví absolventi tento stav zlepší. Dnešní mládež má více možností cestovat po světě a získávat tak nové zkušenosti. Přejme jí, aby pomohla pozvednout úroveň našeho státu v rámci spolupráce s ostatními zeměmi za využití pokrokových - vědeckých metod.
J.Knížek
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne sob 8 kvě, 2010 22:59, celkem upraveno 1 x.


Zpět na „Volný pokec“