Mí rodiče nebyli studovaní, ale pracovití a mnohokrát jsem si kladl otázku, kde na venkově získali tolik vědomostí. Se vším si vždy věděli rady a dílo se jim vedlo. Ač se moc nenacestovali, věděli o naší zemi i o světě ze všech konců opravdu mnoho detailů. Tatínek - vyučený lakýrník ve Vídni, hravě řešil své matematické a fyzikální problémy využitím antických metod a zákonitostí, doplněných z knih obecní knihovny a rád řešil křížovky. Byl i proutkařem a kdysi vojenským spojařem. Nabyté vědomosti užíval při navrhování našich budoucích domů a zahrad. Maminka jako vyučená švadlena si sama s fantazií tvořila střihy nejen pro sebe. Byla dcerou kováře a otec synem chalupníka a zároveň kapelníka. Oba znali snad tisíce písniček, ale i obsah mnoha divadelních i klasických děl i příběhů z dávné historie. Byli velmi sečtělí a dovedli zaujatě debatovat i o cizích zemích, dokonce o antice, objevech a zvláštnostech ze světa. Znalosti venkovské problematiky jim pomáhaly v domácím hospodaření. Uměli nám vyprávět pohádky s citem tak napínavě, že jsme se dokázali ponořit do děje, radovat se i poplakat si nad úspěchy či neúspěchy pohádkových hrdinů. Oni k tomu dokázali každé osobě či tvoru dát typický hlasový i mimický projev, že nás ten vyprávěný případ zcela pohltil a my jej v duchu prožívali. Měli zkušenosti z ochotnického divadla a svým příkladem je přenášeli na nás (staršího bráchu a mně). Zřejmě tím v nás vychovali citové chápaní dění kolem nás spolu s dobrými mravy, vycházejícími z náboženské výchovy, zejména desatera božích přikázání. Bezpečně jsme znali co je hřích a varovali se je páchat, což se bohužel dnes málo nosí. .
Asi jsem měl dobrou paměť, neboť jsem si zapamatoval nápěvy i texty písní či básně už po jednom či dvou násleších. Neuměl jsem vyslovit "Ř", ale i to jsem časem dokázal. Doma jsme se s rodiči při černé hodince opravdu hodně nazpívali, tatínek dokonce zpívával druhý hlas a někdy hrál i na heligonku či citeru. Samozřejmě jsem to zúročil v hodině školního zpěvu. Už v první třídě jsme nacvičovali různé pohybové hry se zpěvy a předvedli je veřejnosti při každoročně organizovaném Dětském dnu na hřišti u místní sokolovny. Po příchodu ze školy, jsme často v prostoru U křížku hrávali hry se zpěvy a tanečními prvky. V důsledku toho jsme pak netrpěli trémou. Zpívával jsem si často i sám. Zůstalo mi to i po nástupu do učení a spoludělníkům to nevadilo. Po vyučení (už po válce) jsem se dostal do Teplic Šanova a do dělnického ochotnického spolku Severák, kde ty zpěvy, tanečky, rytmodeklamace a jednoaktovky tvořily program, který podle situace mohl být různě pozmněňován. Jezdili jsme účinkovat nákladním autem, zapůjčeným Stalinovými chemickými závody v Záluží u Mostu. Manželka našeho režiséra Míly Krovozy jezdila po narození dcerky s naloženým kočárkem na nákladní korbě s námi, dělala nápovědu. Byla to nezapomenutelná doba, Často jsme vystupovali v úvodu nějaké podnikové schůze a tak nám trnovanský podnik Dittmar-Urbach, vyrábějící stolní a sanitární keramiku, nabídl zastřešení, že všechny naše členy zaměstná, byť každý byl z jiného oboru. Bohužel, ne každému (ani mně) druh práce neseděl a mnozí se vrátili zpět. Za tu dobu jsem ale poznal celou šíři a způsob keramické výroby. Zajímavé je, že téměř všechny tehdy naučené texty si i po 60-ti letech doslova pamatuji. .
V Teplicích jsem vstoupil ještě do městského cca 60 členného smíšeného pěveckého sboru Josef Slavík, který tehdy řídil pro věc zapálený místní evangelický farář. Zpívali jsme tam převážně Smetanovy a Försterovy sbory a často jsme spolu s lázeňskou filharmonií vystupovali buď ve velkém sále nebo na ochozu Teplickéo divadelního areálu. Tehdy jsem také vstoupil do Společnosti přátel demokratického Španělska, do Svazu brannosti a také do Svazu české mládeže v Trnovanech, kde jsem měl pronajaté bydlení. Svaz brannosti tehdy řídili četníci, co měli služebnu na Školním náměstí (četnictvo se až za pár let přeměnilo na Veřejnou bezpečnost). Ve Svazu brannosti jsme hlavně udržovali zbrojní sklad – čistili a konzervovali pušky a osvojovali si cviky s puškou, dál jsme se nedostali. Politický systém ještě nebyl konsolidovaný, existovaly jen 4 politické strany – Národně socialistická, Komunistická, Sociálně demokratická a Lidová strana, každá z nich usilovala o největší přízeň občanů. SD se pak spojila s KSČ, která získala ve volbách nejvíce poslanců.
Po válce nám byl západními spojenci nabídnut Marshallův plán obnovy a byly k nám dodávány konzervy ze skladů cizích armád, ale s podmínkou politické závislosti. To bylo odmítnuto. Vznikla Národní fronta s účastí všech politických stran a desítek různých spolků a organizací, s převahou levicově smýšlejících občanů. Na roky 1947-8 byl přijat dvouletý plán obnovy nár. hospodářství, který ale pravicové síly nepodporovaly, naopak brzdily. V r. 1947 po neúrodě nám vypomohl SSSR dodávkami obilí. V roce 1948 prezident Beneš přijal demisi několika pravicových ministrů a postupně se vyvíjela studená válka. Podobně jako byl Svaz české mládeže (SČM), existoval také Svaz slovenské mládeže (SSM), protože v rámci osídlování pohraničí sem přijelo hodně mladých Slováků. Za pár let se oba svazy spojily do Československého svazu mládeže (ČSM) a po více létech se název změnil na Svaz socialistické mládeže (SSM). Když jsem se po čtyřech letech vrátil do rodného městečka, protože se blížil čas nástupu do povinné 2-leté vojenské služby, vstoupil jsem zde do mládežnického kulturního souboru a stal se jeho vedoucím, kde jsem uplatnil dřívější zkušenosti. Po nástupu na vojnu v Písku jsem u ženijního praporu opět založil kulturní soubor a vystupovali jsme i v místním divadle a dále jsem vedl kult. soubor v Seredi nad Váhom v době studia ve Škole na důstojníky v záloze, pak ještě v zámku Tloskov u Neveklova ve Škole na důstojníky šifrové služby. Po aktivování za důstojníka z povolání jsem již aktivně v kultuře nepracoval a stal se spíše jejím spotřebitelem. Od té doby až do odchodu do penze jsem se zabýval zabezpečováním ochrany státního tajemství.
J. Knížek
Zajímavosti
Dřívější kulturní zájmy
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne sob 8 kvě, 2010 21:56, celkem upraveno 1 x.
Názory na poválečný venkov a stát
Pocházím z venkova - malého městečka ve Středních Čechách. Škola tam existuje od 19. století, postupně rozšiřovaná od jednotřídní na více tříd, až r. 1890 byla postavena nová 6-třídní školní budova obecné a měšťanské školy. Za mých školních let (1934-1942) měla první třída 2 oddělení - první a druhý ročník a byla umístěna v sousedním zámku, druhá třída 3 oddělení - třetí, čvtrtý a pátý ročník obecné školy, do které chodili jen domácí žáci z městečka. Zbývající třídy patřily již měšťanské škole - jedna z nich byla vybavena jako kreslírna, kde byly spec. lavice se vzhůru vytahovanými nástavci se sklopnou základnou na postavení trojrozměrných kreslených předmětů apod. Měšťanka měla 3 ročníky a jednoroční učební kurs (JUK, neboli čtvrtou měšťanku), do které se zapisovaly kromě místních i děti z okolních deseti vsí, kde byly většinou jednotřídky o pěti postupných ročnících obecné školy. Všude u škol bývala školní zahrada a u měšťanek školní kuchyně pro budoucí hospodyňky. Školství prodělalo více změn, než bylo zdrávo. Ani dnešní režim na tom není lépe. O nějakých mateřských školách (MŠ) se dříve na venkově ani nemluvilo, neexistovaly a málokde existovaly ve městech, místy spíše církevní. Většinou MŠ vznikaly až kolem r. 1950 - podle sovětského vzoru (tam se nazývaly Dětský sad), ale nebyly ještě jako ty dnešní. Náš MNV (místní národní výbor, který obec spravoval) spolu s nově vytvořeným JZD zřídily MŠ v nevyužité vile býv. předsedy zemského soudu dr. Pantůčka, kde již bydlela jen sama jeho vdova. Šlo o to, aby zaměstnané členky družstva měly kam umístit své předškolní děti a mohly chodit do práce. Až do té doby si matky nosily své děti ssebou na pole třeba jen v ranci na zádech a přitom i pracovaly, nebo je nechaly někde pod stromem ležet na dece s košíkem jídla a pití, jako to dělávaly venkovské ženy po staletí; místo dnešního dudlíku těm maličkým někde do pusy dávaly cumel, ty větší si hrály a pásly třeba husy, protože doma by děti neměl kdo hlídat.
Rudá armáda a západní spojenci za pomoci domácího odboje nám vybojovali svobodu a ničeho jiného než té SVOBODY si občané tolik nevážili. O svobodě se skládaly a pěly písně a s radostným úsilím jsme se pouštěli do obnovy státu na všech úsecích, nelitujíce námahy. Bylo tomu tak nejen v civilním životě, ale musely být znovu vybudovány ozbrojené síly k obraně. Také v oblasti bezpečnosti docházelo ke změnám, byli nabíráni a školeni dobrovolníci z řad spolehlivých pracujících; kádry čs vojska a četnictva doplnili bývalí bojovníci z 1.čs. armádního sboru. Výchova kádrů všeho zaměření byla prioritou a stát často zdarma vydával spoustu odborné literatury, převážně péčí odborů. Tisíce občanů tak postupně zdarma vystudovalo a získalo akademické tituly - opravdu zdarma. Tyto vklady násobily úspěchy našeho státu a tehdy stát nabyté vědomosti jejich tvořivou činností získával zpět. Nebylo žádných státních dluhů. Kam se to z dnešního pohledu všechno podělo? Možná by někteří lidé měli tehdejší dary od státu vracet a ne z nich jen soukromě profitovat na úkor těch poctivých. Kdopak asi na to státu vydělal? Hlavně ti neznámí obyčejní lidé práce, kterým se dnes upírá i zasloužený důchod. Přispělo k tomu plánované hospodářství, bez soukromých zisků. Nebylo proč závidět druhému, všichni dostávali dostatečnou odměnu, nebylo nezaměstnaných ani bezdomovců
O situaci v našem městečku v prvých letech po válce mám jen kusé zprávy od rodičů a známých, neboť v té době jsem žil a pracoval až do r. 1949 v pohraničních Teplicích-Šanově a další rok jsem odešel na vojnu. Pamatuji jednu z předsedkyň/-dů národního výboru paní Pavlínkovou, jejíž manžel sloužil u OSŽ. Začátky byly těžké, všeho se po válce nedostávalo a nejprve se muselo jak se říká, oddělit zrno od plev - byla vydávána Osvědčení o státním občanství (podle rodiště rodičů) a ještě další Osvědčení o státní spolehlivosti, vydávané národními výbory; kdo spolupracoval s německými okupanty, osvědčení nedostal a bez osvědčení nebylo možné se ucházet o dpovědné místo, zejména v pohraničí a ve státní správě. Za správné považuji, že stát vyhlásil ochranu půdního fondu za jednu ze svých priorit a propagoval intenzivní hospodaření s půdou a přírodními zdroji. To bylo přísně kontrolováno. Kdeže loňské sněhy jsou - dnes na půdě našich předků najdeme ledacos, ale málo slouží obživě, stala se zajímavým obchodním artiklem, zejména pro cizince.
Po válce existovaly jen 4 politické strany (mezi nimiž se sváděly politické boje o tom, jakou cestu nastoupit) a několik zájmových organizací či spolků, z čehož se utvořila Národní fronta na všech úrovních řízení státu; největší podporu získávala KSČ. I mnozí živnostníci do ní vstoupili a tak jako zemědělci i oni zakládali družstva různých služeb. Centrum jim opatřovalo materiální zdroje a tak se postupně rozvíjely různé služby občanům. Všude si občané volili Akční výbor Národní fronty, který prověřoval, kdo si zaslouží důvěru spoluobčanů; kdo ji nedostal, byla mu omezována možnost dosavadní činnosti; říkalo se o něm, že "byl vyakčněn". Místy se vyskytli i studovaní a vysocepostavení jedinci, kteří byli rovněž vyakčněni a zapojeni do manuální výroby. Byl to tedy jakýsi cílený nátlak, aby nebyla narušována nezbytná obnova národního hodpodářství. Z počátku bylo též hlásáno heslo "kdo nepracuje, ať nejí", takže vlastně existovala povinná zaměstnanost a šlo to tak daleko, že vyakčnění či nespolupracující spoluobčané byli veřejně na shromážděních a obecním rozhlasem pranýřovaní, pokud neodpracovali doporučenou práci, třeba i na poli či úpravě obce/města, dokonce jim národní výbor nevydal všechny potravinové lístky, což ale nebyla vina úřadu, ale jednotlivých zapšklých úředníků. To se stalo např. v dané době ovdovělé matce mé budoucí manželky, ačkoli v době vyhlašování právě shazovala na poli řepu. Ty informace byly často záměrně skreslovány lidmi, kteří bránili zavádění změn. Těžko říci, zda spravedlnost byla všude správně chápána, byla to revoluční doba, kdy staré zákony byly odmítány a nové se teprve začaly tvořit a uplatňovat. Do všech oborů lidské činnosti přinesla mnoho novot a až fanatických představ co by bylo pro národ nejlepší. Objevovaly se i představy znovupřipojení Horní a Dolní Lužice, jakož i o obnovení českého krá-lovství, apod. Ani dnešní občané nedokážou sjednotit své představy a ideje o naší budoucnosti.
V JZD našeho městečka se pracovalo na dvě směny a vařilo se pro všechny v závodní kuchyni, kde se mohli stravovat i nečlenové a odkud se vozidlo jídlo i do MŠ. V MŠ děti vedly dvě z vybraných matek (bez pedagog. vzdělání), měly k dispozici i velkou ohrazenou zahradu a dodanou výbavu. Za takových podmínek členové družstva se odborově organizovali, jezdili do divadel, na poznávací zájezdy i na rekreaci (JZD si k tomu pořídilo a upravilo objekt v podkrkonoší). Na pole se vozili v kry-tém přívěsu za traktorem od Strojně traktorové stanice. JZD měla své vedoucí skupin a denně jim byla upřesňována činnost podle celkového plánu a počasí. Měly svého agronoma, zoologa, mechanizátora a další specialisty a také účetního; vše řídil volený předseda. Ačkoli jinde byli někteří pánovití sedláci proti JZD a odmítali plnit předepsané dodávky za což se jim dostalo označení kulak a museli ze statku odejít; v našem městečku se tak nikomu nestalo. Ne všichni rolníci hned do JZD vstupovali, byl to hlavně bývalý Dvůr (zbytkový statek), kde vzniklo centrum. Za členy se hlásili převážně nájemní bezzemci a malozemědělci s kousíčkem pole a kravkou, větší zemědělci se nechali dlouho přesvědčovat o výhodách společného hospodaření, ale nakonec přece do družstva vstoupili a nelitovali toho.
Pokud pamatuji, byla JZD několika typů - s jinou organizací, některý typ neměl společně ustájený dobytek a rozorané meze, vývoj stále pokračoval, místy se malá družstva spojovala. První rozorávání mezí u úzkých políček nebylo lehké, ale bývalí vlastníci to přežili. Část odměny dostávali členové v naturáliích a sami si stanovili odměnu za pracovní jednotku - podle výsledků hospodaření. Pro zájemce byly k dispozici okrajová pole jako záhumenky pro ty, kteří si dál vedli malé hospodář-ství, třeba pro drobný chov apod. Poprvé rolníci konečně získali volný čas a mohli se věnovat i něčemu jinému, než od slunka do slunka neustále pracovat na svém hospodářství, bez odpočinku.
Družstva navázala družbu s okolními podniky a městy, vzájemně si pomáhaly. Do vsí jezdily dobrovolné brigády na sezónní práce, JZD zase pomáhaly zásobovat města svými produkty a v zimě udržovat sjízdné komunikace. Pokud někde docházelo ke kalamitám, stačilo si vzájemně zavolat a hned byly organizovány dobrovolné výpomoci, včetně třeba krmivem či materiálem, při povodních či požárech. Všude byly shromažďovány zásoby pro případ neúrody a pod., takže běžné zásobování nevázlo, nebo jen tam, kde to někdo záměrně brzdil. Snad je třeba i připomenout, že jsme pomáhali vzkřísit válkou více zničené Slovensko a účastnili jsme se také mezinárodní spolupráce. V Praze tehdy bývalo sídlo Mezinárodní rady družstev, vypovězené po sametové revoluci. Snad je třeba též připomenout, že náš národ zaujímal ve spotřebě potravin na osobu přední místa ve světě a že přitom potraviny včetně masa a ovoce patřily k těm levným, ceny byly jednotné na všech místech a lépe se doma plánovalo. Tehdejší plánované hospodářství za dovozního embarga zajišťovalo tolik, kolik si státní kasa mohla dovolit; dnes mnoho rodin žije v nuzotě, co vnáší novou vlnu revolučnosti a touhu po nové svobodě.
Od celodenní práce osvobození členové JZD se pustili do restaurování svých domů a příbytků, mnozí si po čase pořídili motorové vozidlo, zavedli ústřední topení a začli žít stejně, jako lidé ve měs-tě. Téměř všude si občané zřizovali kulturní dům, nákupní střediska a kryté čekárny autobusů, do menších vsí zajížděla pojízdná prodejna a také knihovna, občané si budovali parkové úpravy, vodovody, čističky, zdravotní střediska, a také mezi sebou organizovali soutěžení. Mnozí byli oceňováni za své výkony a uznáváni za zavádění pokrokových metod, což tehdy znamenalo víc, než peněžní ocenění. Málo platné, kde se napřou společné síly, tak jako v družstvech a znárodněných podnicích, lépe se dílu daří. Vždy ale záleží na vedení, jaký směr a cíl zvolí a naplánuje. Stát šel neprobádanou cestou a udělal řadu chyb. Ne vše se dá z jiných podmínek automaticky přesadit jinam a v tom se vedení státu mnohdy mýlilo, až se mu řízení vymknulo z rukou. Jak se lidem žilo v minulém režimu, to nechť zhodnotí politicky nezatížení historici, dnes v době rostoucí nezaměstnanosti a vysokého zadlužení mnozí začínají přehodnocovat své ideje a činy. V USA se už veřejně mluví o možném zániku kapitalismu, který se přežívá, stačí sledovat zprávy. Co bude dál? Lidstvo patrně musí najít společná východiska a vytvořit nový řád, kde nebude nespokojených. Dnes po létech zastávám jiné názory na všechno co se u nás dělo a děje, ale řešení bude spočívat nejspíš až na budoucích generacích.
J. Knížek
Rudá armáda a západní spojenci za pomoci domácího odboje nám vybojovali svobodu a ničeho jiného než té SVOBODY si občané tolik nevážili. O svobodě se skládaly a pěly písně a s radostným úsilím jsme se pouštěli do obnovy státu na všech úsecích, nelitujíce námahy. Bylo tomu tak nejen v civilním životě, ale musely být znovu vybudovány ozbrojené síly k obraně. Také v oblasti bezpečnosti docházelo ke změnám, byli nabíráni a školeni dobrovolníci z řad spolehlivých pracujících; kádry čs vojska a četnictva doplnili bývalí bojovníci z 1.čs. armádního sboru. Výchova kádrů všeho zaměření byla prioritou a stát často zdarma vydával spoustu odborné literatury, převážně péčí odborů. Tisíce občanů tak postupně zdarma vystudovalo a získalo akademické tituly - opravdu zdarma. Tyto vklady násobily úspěchy našeho státu a tehdy stát nabyté vědomosti jejich tvořivou činností získával zpět. Nebylo žádných státních dluhů. Kam se to z dnešního pohledu všechno podělo? Možná by někteří lidé měli tehdejší dary od státu vracet a ne z nich jen soukromě profitovat na úkor těch poctivých. Kdopak asi na to státu vydělal? Hlavně ti neznámí obyčejní lidé práce, kterým se dnes upírá i zasloužený důchod. Přispělo k tomu plánované hospodářství, bez soukromých zisků. Nebylo proč závidět druhému, všichni dostávali dostatečnou odměnu, nebylo nezaměstnaných ani bezdomovců
O situaci v našem městečku v prvých letech po válce mám jen kusé zprávy od rodičů a známých, neboť v té době jsem žil a pracoval až do r. 1949 v pohraničních Teplicích-Šanově a další rok jsem odešel na vojnu. Pamatuji jednu z předsedkyň/-dů národního výboru paní Pavlínkovou, jejíž manžel sloužil u OSŽ. Začátky byly těžké, všeho se po válce nedostávalo a nejprve se muselo jak se říká, oddělit zrno od plev - byla vydávána Osvědčení o státním občanství (podle rodiště rodičů) a ještě další Osvědčení o státní spolehlivosti, vydávané národními výbory; kdo spolupracoval s německými okupanty, osvědčení nedostal a bez osvědčení nebylo možné se ucházet o dpovědné místo, zejména v pohraničí a ve státní správě. Za správné považuji, že stát vyhlásil ochranu půdního fondu za jednu ze svých priorit a propagoval intenzivní hospodaření s půdou a přírodními zdroji. To bylo přísně kontrolováno. Kdeže loňské sněhy jsou - dnes na půdě našich předků najdeme ledacos, ale málo slouží obživě, stala se zajímavým obchodním artiklem, zejména pro cizince.
Po válce existovaly jen 4 politické strany (mezi nimiž se sváděly politické boje o tom, jakou cestu nastoupit) a několik zájmových organizací či spolků, z čehož se utvořila Národní fronta na všech úrovních řízení státu; největší podporu získávala KSČ. I mnozí živnostníci do ní vstoupili a tak jako zemědělci i oni zakládali družstva různých služeb. Centrum jim opatřovalo materiální zdroje a tak se postupně rozvíjely různé služby občanům. Všude si občané volili Akční výbor Národní fronty, který prověřoval, kdo si zaslouží důvěru spoluobčanů; kdo ji nedostal, byla mu omezována možnost dosavadní činnosti; říkalo se o něm, že "byl vyakčněn". Místy se vyskytli i studovaní a vysocepostavení jedinci, kteří byli rovněž vyakčněni a zapojeni do manuální výroby. Byl to tedy jakýsi cílený nátlak, aby nebyla narušována nezbytná obnova národního hodpodářství. Z počátku bylo též hlásáno heslo "kdo nepracuje, ať nejí", takže vlastně existovala povinná zaměstnanost a šlo to tak daleko, že vyakčnění či nespolupracující spoluobčané byli veřejně na shromážděních a obecním rozhlasem pranýřovaní, pokud neodpracovali doporučenou práci, třeba i na poli či úpravě obce/města, dokonce jim národní výbor nevydal všechny potravinové lístky, což ale nebyla vina úřadu, ale jednotlivých zapšklých úředníků. To se stalo např. v dané době ovdovělé matce mé budoucí manželky, ačkoli v době vyhlašování právě shazovala na poli řepu. Ty informace byly často záměrně skreslovány lidmi, kteří bránili zavádění změn. Těžko říci, zda spravedlnost byla všude správně chápána, byla to revoluční doba, kdy staré zákony byly odmítány a nové se teprve začaly tvořit a uplatňovat. Do všech oborů lidské činnosti přinesla mnoho novot a až fanatických představ co by bylo pro národ nejlepší. Objevovaly se i představy znovupřipojení Horní a Dolní Lužice, jakož i o obnovení českého krá-lovství, apod. Ani dnešní občané nedokážou sjednotit své představy a ideje o naší budoucnosti.
V JZD našeho městečka se pracovalo na dvě směny a vařilo se pro všechny v závodní kuchyni, kde se mohli stravovat i nečlenové a odkud se vozidlo jídlo i do MŠ. V MŠ děti vedly dvě z vybraných matek (bez pedagog. vzdělání), měly k dispozici i velkou ohrazenou zahradu a dodanou výbavu. Za takových podmínek členové družstva se odborově organizovali, jezdili do divadel, na poznávací zájezdy i na rekreaci (JZD si k tomu pořídilo a upravilo objekt v podkrkonoší). Na pole se vozili v kry-tém přívěsu za traktorem od Strojně traktorové stanice. JZD měla své vedoucí skupin a denně jim byla upřesňována činnost podle celkového plánu a počasí. Měly svého agronoma, zoologa, mechanizátora a další specialisty a také účetního; vše řídil volený předseda. Ačkoli jinde byli někteří pánovití sedláci proti JZD a odmítali plnit předepsané dodávky za což se jim dostalo označení kulak a museli ze statku odejít; v našem městečku se tak nikomu nestalo. Ne všichni rolníci hned do JZD vstupovali, byl to hlavně bývalý Dvůr (zbytkový statek), kde vzniklo centrum. Za členy se hlásili převážně nájemní bezzemci a malozemědělci s kousíčkem pole a kravkou, větší zemědělci se nechali dlouho přesvědčovat o výhodách společného hospodaření, ale nakonec přece do družstva vstoupili a nelitovali toho.
Pokud pamatuji, byla JZD několika typů - s jinou organizací, některý typ neměl společně ustájený dobytek a rozorané meze, vývoj stále pokračoval, místy se malá družstva spojovala. První rozorávání mezí u úzkých políček nebylo lehké, ale bývalí vlastníci to přežili. Část odměny dostávali členové v naturáliích a sami si stanovili odměnu za pracovní jednotku - podle výsledků hospodaření. Pro zájemce byly k dispozici okrajová pole jako záhumenky pro ty, kteří si dál vedli malé hospodář-ství, třeba pro drobný chov apod. Poprvé rolníci konečně získali volný čas a mohli se věnovat i něčemu jinému, než od slunka do slunka neustále pracovat na svém hospodářství, bez odpočinku.
Družstva navázala družbu s okolními podniky a městy, vzájemně si pomáhaly. Do vsí jezdily dobrovolné brigády na sezónní práce, JZD zase pomáhaly zásobovat města svými produkty a v zimě udržovat sjízdné komunikace. Pokud někde docházelo ke kalamitám, stačilo si vzájemně zavolat a hned byly organizovány dobrovolné výpomoci, včetně třeba krmivem či materiálem, při povodních či požárech. Všude byly shromažďovány zásoby pro případ neúrody a pod., takže běžné zásobování nevázlo, nebo jen tam, kde to někdo záměrně brzdil. Snad je třeba i připomenout, že jsme pomáhali vzkřísit válkou více zničené Slovensko a účastnili jsme se také mezinárodní spolupráce. V Praze tehdy bývalo sídlo Mezinárodní rady družstev, vypovězené po sametové revoluci. Snad je třeba též připomenout, že náš národ zaujímal ve spotřebě potravin na osobu přední místa ve světě a že přitom potraviny včetně masa a ovoce patřily k těm levným, ceny byly jednotné na všech místech a lépe se doma plánovalo. Tehdejší plánované hospodářství za dovozního embarga zajišťovalo tolik, kolik si státní kasa mohla dovolit; dnes mnoho rodin žije v nuzotě, co vnáší novou vlnu revolučnosti a touhu po nové svobodě.
Od celodenní práce osvobození členové JZD se pustili do restaurování svých domů a příbytků, mnozí si po čase pořídili motorové vozidlo, zavedli ústřední topení a začli žít stejně, jako lidé ve měs-tě. Téměř všude si občané zřizovali kulturní dům, nákupní střediska a kryté čekárny autobusů, do menších vsí zajížděla pojízdná prodejna a také knihovna, občané si budovali parkové úpravy, vodovody, čističky, zdravotní střediska, a také mezi sebou organizovali soutěžení. Mnozí byli oceňováni za své výkony a uznáváni za zavádění pokrokových metod, což tehdy znamenalo víc, než peněžní ocenění. Málo platné, kde se napřou společné síly, tak jako v družstvech a znárodněných podnicích, lépe se dílu daří. Vždy ale záleží na vedení, jaký směr a cíl zvolí a naplánuje. Stát šel neprobádanou cestou a udělal řadu chyb. Ne vše se dá z jiných podmínek automaticky přesadit jinam a v tom se vedení státu mnohdy mýlilo, až se mu řízení vymknulo z rukou. Jak se lidem žilo v minulém režimu, to nechť zhodnotí politicky nezatížení historici, dnes v době rostoucí nezaměstnanosti a vysokého zadlužení mnozí začínají přehodnocovat své ideje a činy. V USA se už veřejně mluví o možném zániku kapitalismu, který se přežívá, stačí sledovat zprávy. Co bude dál? Lidstvo patrně musí najít společná východiska a vytvořit nový řád, kde nebude nespokojených. Dnes po létech zastávám jiné názory na všechno co se u nás dělo a děje, ale řešení bude spočívat nejspíš až na budoucích generacích.
J. Knížek
originální znění smlouvy START
Kód: Vybrat vše
http://www.reflex.cz/clanek/politika/36727/plne-originalni-zneni-smlouvy-start.htmlZajímavosti Co se v mládí naučíš...
Chodil se mnou do první měšťanky Jarka Čáp, seděl v lavici přede mnou. Jeho tatínek byl architektem - lidem plánoval a rýsoval rodinné domky a také organizoval a kontroloval správnost výstavby. Nesl za své stavby trvalou odpovědnost. Jinak ale měl ještě hospodářství s poli a koňmi. Ale hlavně měl na okraji obce pilu s velkou ohradou, plnou tlustých klád a kolem velké štosy různého řeziva, některé bylo již na tzv. protahovačce či opracované (hoblované). Pracovalo tam asi 20 zaměstnanců. Od mala jsem miloval vůni čerstvého dřeva a proto jsem na pilu často chodíval - jen tak, abych se poučil, jak se co dělá. Předně se v hlavním průjezdném objektu nacházel katr (rámová pila), k němuž kolmo vedly úzké koleje na obě strany. Po nich se do katru valily zvláštní těžké vozíky s upevňenými kládami, určenými k rozřezání a na druhé straně rovněž upevněné již rozřezané. Vlastní katr byl mohutný svisle stojící stroj s vnitřím, svisle se pohybujícím rámem, který nesl přesně vycentrované listy masivních pil. Vnější pevný rám měl shora i zdola posuvné výškově nastavitelné drážkované válce, jimiž se klády skrz katr automaticky posouvaly. Po stranách katru byla velká setrvačníková kola s vačkami a celý mechanismus byl poháněn velkým elektromotorem. Piliny od katru a hoblovačky se musely odstraňovat a odvážet; v zimě se jimi v domech přitápělo ve zvláštních plechových kamnech.
Jarka nás často něčím překvapil. Někdy v r. 1940 si přinesl kapesní šoupací tenkou počítačku s ovládací tyčkou, svislými průzory s posuvnými jezdci a číslovanými zoubky. Dalo se na ní i násobit a dělit, ale bylo to pracné.
Tenkrát se na školách učilo také měřictví a rýsování. K tomu se užívala souprava rýsovacích per, včetně kružítka. Dnešní žáci třeba ani neví, čemu se říkalo nárys, bokorys a půdorys. Pracovali jsme s třírozměrnými různě vytvarovanými předměty, i podle vlastního návrhu a výpočtů. Nebylo jednoduché ten vypočítaný předmět ze všech tří pohledů narýsovat. K tomu se užívala kladívková (tvrdá) čtvrtka. Na ní se pečlivě odpichovátkem kružidla nanesly příslušné míry a ostrou tužkou se pravítkem, kružítkem, či různě tvarovanými pomůckami (křivítky a šablonami) vytvořil lehký náčrt a pak pomocí rýsovacích pomůcek tuší se výkres/rys dokončil - včetně okótování a popisů. K popisům se používaly rovněž různé pomůcky (šablony) papírové, dřevěné i kovové, aj., dokonce pro různé druhy a velikosti písma. Rýsovalo se tak, že hlavní čáry byly silnější, jiné a kótovací tenčí - vše černou tuší. Barevné tuše se téměř neužívaly. Někteří kluci si koupenou tuš ještě upravovali, např. několika kapkami sladkého čaje, čím se docílilo lesklé černé čáry.
Popisy se prováděly tzv. redisovými pery, nasazenými do násadky (stejné jako pro drobná pera k psaní inkoustem). Redispera měla místo špičky plochý kroužek, který byl jako normální pero uprostřed podélně s perem rozříznut a zakončen kulatým otvůrkem. Redispera se vyráběla s plochými kroužky, širokými od 0.1 mm až asi do 5 mm. Na redisperu byl ještě nasazen vrchní kryt k zadržení dostatku tuše. Před použitím se pomocí do tuše namočeného proužku z tvrdé čtvrtky (seříznutého do špičky) zaplnila kapkou tuše mezera mezi vrchním krytem a redisperem pod správným úhlem skloněným, se pomocí vybrané šablony posouvané po pravítku, psala jednotlivá písmenka či číslice. Stále bylo třeba mít po ruce hadřík k otření per či pomůcek, také nožík na ořez a úpravu špiček tužek, eventuelně i proužek jemného brusného papíru či pilníček.
Při práci s tuší a pravítky či křivítky docházelo neopatrností a spěchem (nedočkavostí zaschnutí) k rozmazání výkresu a k nutnému jeho přepracování. Často se doma rysy předělávaly do noci. Na vysvědčení bývala také známka z úhlednosti. Pamatuji, že ostrou tužkou jsem dovedl napsat do řádky o výšce jednoho milimetru až 10 řádků čitelného textu. Měl jsem zrak jako ostříž.
Podobným předmětem jako měřictví a rýsování bylo kreslení, kde se užíval ke skicování např. uhel a malířské potřeby, převážně vodovky. Běžným úkolem bylo nalepit uschlý list např. jasanu na půlku čtvrtky a na druhou půlku tužkou a vodovkami tento list vymalovat barevně, včetně žeber. Bavilo mne malovat barevně terénní i obytné scenérie z perspektivy. Museli jsme si nosit ssebou na kreslení a rýsování kreslicí prkno v deskách s příložníkem a kazetu s kreslicími potřebami. Škoda, že se tyto práce a také práce na pozemcích už na školách neučí. Mělo to velký vliv na tvůrčí myšlení, pracovní návyky a pečlivost. Tehdejší školní osnovy vedly žáky tak, aby získali znalosti použitelné v dalším životě. Dnes se žáci často zabývají detaily, které potřebovat nebudou, a na každé škole něco jiného.
J. Knížek
Jarka nás často něčím překvapil. Někdy v r. 1940 si přinesl kapesní šoupací tenkou počítačku s ovládací tyčkou, svislými průzory s posuvnými jezdci a číslovanými zoubky. Dalo se na ní i násobit a dělit, ale bylo to pracné.
Tenkrát se na školách učilo také měřictví a rýsování. K tomu se užívala souprava rýsovacích per, včetně kružítka. Dnešní žáci třeba ani neví, čemu se říkalo nárys, bokorys a půdorys. Pracovali jsme s třírozměrnými různě vytvarovanými předměty, i podle vlastního návrhu a výpočtů. Nebylo jednoduché ten vypočítaný předmět ze všech tří pohledů narýsovat. K tomu se užívala kladívková (tvrdá) čtvrtka. Na ní se pečlivě odpichovátkem kružidla nanesly příslušné míry a ostrou tužkou se pravítkem, kružítkem, či různě tvarovanými pomůckami (křivítky a šablonami) vytvořil lehký náčrt a pak pomocí rýsovacích pomůcek tuší se výkres/rys dokončil - včetně okótování a popisů. K popisům se používaly rovněž různé pomůcky (šablony) papírové, dřevěné i kovové, aj., dokonce pro různé druhy a velikosti písma. Rýsovalo se tak, že hlavní čáry byly silnější, jiné a kótovací tenčí - vše černou tuší. Barevné tuše se téměř neužívaly. Někteří kluci si koupenou tuš ještě upravovali, např. několika kapkami sladkého čaje, čím se docílilo lesklé černé čáry.
Popisy se prováděly tzv. redisovými pery, nasazenými do násadky (stejné jako pro drobná pera k psaní inkoustem). Redispera měla místo špičky plochý kroužek, který byl jako normální pero uprostřed podélně s perem rozříznut a zakončen kulatým otvůrkem. Redispera se vyráběla s plochými kroužky, širokými od 0.1 mm až asi do 5 mm. Na redisperu byl ještě nasazen vrchní kryt k zadržení dostatku tuše. Před použitím se pomocí do tuše namočeného proužku z tvrdé čtvrtky (seříznutého do špičky) zaplnila kapkou tuše mezera mezi vrchním krytem a redisperem pod správným úhlem skloněným, se pomocí vybrané šablony posouvané po pravítku, psala jednotlivá písmenka či číslice. Stále bylo třeba mít po ruce hadřík k otření per či pomůcek, také nožík na ořez a úpravu špiček tužek, eventuelně i proužek jemného brusného papíru či pilníček.
Při práci s tuší a pravítky či křivítky docházelo neopatrností a spěchem (nedočkavostí zaschnutí) k rozmazání výkresu a k nutnému jeho přepracování. Často se doma rysy předělávaly do noci. Na vysvědčení bývala také známka z úhlednosti. Pamatuji, že ostrou tužkou jsem dovedl napsat do řádky o výšce jednoho milimetru až 10 řádků čitelného textu. Měl jsem zrak jako ostříž.
Podobným předmětem jako měřictví a rýsování bylo kreslení, kde se užíval ke skicování např. uhel a malířské potřeby, převážně vodovky. Běžným úkolem bylo nalepit uschlý list např. jasanu na půlku čtvrtky a na druhou půlku tužkou a vodovkami tento list vymalovat barevně, včetně žeber. Bavilo mne malovat barevně terénní i obytné scenérie z perspektivy. Museli jsme si nosit ssebou na kreslení a rýsování kreslicí prkno v deskách s příložníkem a kazetu s kreslicími potřebami. Škoda, že se tyto práce a také práce na pozemcích už na školách neučí. Mělo to velký vliv na tvůrčí myšlení, pracovní návyky a pečlivost. Tehdejší školní osnovy vedly žáky tak, aby získali znalosti použitelné v dalším životě. Dnes se žáci často zabývají detaily, které potřebovat nebudou, a na každé škole něco jiného.
J. Knížek
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne stř 14 dub, 2010 3:12, celkem upraveno 1 x.
pro pana DC - Stará Paka
Máte pravdu pane "podporučíku", už by moje příspěvky vydaly na celou knihu. Je totiž potřeba uvádět nestranné informace o minulosti a ne ty ošizené, tedy jen z jedné kapsy. Považuji neúplné informace za lži. Moje informace jsou ověřitelné, jsou z mých vlastních očitých poznatků. Nejde o žádné kopírování. Možná byste v Pace našel mého kamaráda Jardu Lacinu, sloužil v Armádním uměleckém souboru, může Vám některé informace potvrdit.
Nic nikomu nebrání, aby zde prezentoval své názory, máme přece demokracii. Teď ale píšu do kapitoly o utajení a šifrování, byla to má vojenská specializace. Rád si přečtu něco podobného z Vašeho života. Mějte se pěkně.
J. Knížek
Nic nikomu nebrání, aby zde prezentoval své názory, máme přece demokracii. Teď ale píšu do kapitoly o utajení a šifrování, byla to má vojenská specializace. Rád si přečtu něco podobného z Vašeho života. Mějte se pěkně.
J. Knížek
Španělské fotovoltaické elektrárny dodávaly do sítě výkon 4,5 Gigawatt - v noci. Energetičtí gangsteři na ně svítili výkonnými reflektory, které odebíraly levný proud z dieselgenerátorů!!! Nápad, původně myšlený jako vtip, se ujal.Bodejť by ne!
"Solární energie byla finančním produktem, nikoli energetickým řešením." (Ignacio Galán, ředitel energetické skupiny Iberdrola.)
Potom, co to energetickým upírům Španělsko zatrhlo, přesunuli se ti hajzlové do Česka. Zde dosud na svoje elektrárny nesvítí. Snad!?
Kód: Vybrat vše
zdroj: MOBY DICK
(http://neviditelnypes.lidovky.cz/moby-dick-kasparek-versus-vecernicek-a-miko-kontra-mikes-pko-/p_doupe.asp?c=A100416_222130_p_doupe_wag)Život vojenský,život veselý. Pobyt ve VVP
V lednu 1951 jsem sloužil jako ucho v poddůstojnické škole 22. sborového ženijního praporu v Písku, ve starých Fučíkových kasárnách a naší četě velel poručík Hronek. Kasárna byla nově opravena; četa o 42 mužích měla jednu světnici mužstva s patrovým obložením postelí, kde každý měl pod postelí svůj dřevěný kufr a vedle boty. Byl tam i jeden skládací stůl a dvě skládací židle, ale kromě osvětlení nic jiného. Všechna osobní strůj se věšela na postel, plášť svinutý do komínku, šaty na ramínku, prádlo a osobní věci v kufru (na něm se sedalo); moje puška č. 6310 byla zamčená ve stojanu na chodbě u dozorčího. V čele chodby byla politicko-výchovná světnice, sloužící hlavně jako učebna a večer jako kulturní místnost s knihovnou. Televize ještě neexistovaly, tak jsme si tam psali dopisy, četli/studovali, zvali si hosty k besedám a naše skupina pilovala kulturní program (kamarád ing. Jirsa hrál na housle). Umývárna měla žlaby s kohoutky studené vody, záchody byly turecké s dveřmi. Užili jsme legraci i na světnici. Do spaní jsme měli dlouhé režné noční košile; uprostřed světnice visely stahovací lampy a Jirka Křivánek se vsadil, že nohu vykopne až k té lampě. Zkusil to, ale napjatým podolkem košile si podrazil druhou nohu a padnul na záda. Také jsme v noční košili za tmy s přílbou na hlavě stáli čestnou stráž u spícího kamaráda, na jehož čelech postele hořely svíčky, nebo jsme tak průvodem na napnuté dece vynášeli ze světnice spadlou sirku, apod. Jednou se kluci pokoušeli zapalovat u zadku pšouky a opravdu ten břišní metan hořel.
Tehdy už jsme měli svépomocí postavenou praporní jídelnu se stoly a užívali jsme talíře místo dosavadní výdejny jídla z várnic do ešusů na dvoře pod přístřeškem. Mezi námi byly různé civilní profese, každá se dala dobře v kolektivu využít. Prapor měl také technickou rotu s elektrocentrálou a osvětlovací soupravou, měl i buldozer a zákopový pluh, dokonce i katr na řezivo, spoustu zemního a dřevařského nářadí, včetně naftových beranidel k zaráření pilot, zeměměřičské výbavy a hlavně vodní výbavy ke stavbě mostů včetně výpomocných útočných lávek, mostních souprav, loděk s motorvesly a pontonů. Tehdy ještě neexistovaly skládací soulodí; mostovky se stavěly na pontony či předem postavené podpěry. Na vodním cvičišti byly dlouhé dřevěné sklady, štosy fošen a také kusy kolejí. Po ukončení výcviku s dvacetidekovými náložkami TNT se ke mně přitočil vojín Gogola a zval mne k těm kolejnicím, že tam chce něco vyzkoušet. Takže - vyndal z kapsy při výcviku uspořenou náložku s trubičkovou rozbuškou a kusem zápalnice, vložil ji mezi kolejnice, zapálil a pak mne vyzval k ulehnutí. Byla to taková ostrá rána, že se vysypaly i malé tabulky skla u všech skladů; kolejnici to jenom přerazilo. Od té doby jsem měl trhaviny ve větší úctě. Gogola měl celý týden co dělat, aby vše zasklil, ale nikomu kromě skladníka jsme to raději nehlásili.
Jednou nám v noci za sněhu a mrazu vyhlásili poplach a vyrazili jsme kolonou na autech Praga RND do VVP Boletice, do vsi Kovářovice, která byla vystěhovaná, ale obyvatelná. První noc nás ubytovali v chalupách na podlaze. Ráno jsme promrzlí dostali horký čaj a chleba s kusem zmrzlé slaniny do kapsy. Auta a kuchyně zůstaly ve vsi a my jsme dostali nářadí a odpochodovali s plnou polní na zádech na zasněženou louku k lesu, stavět pro celou školní rotu zemljanky. Občerstvovali jsme se na kost promrzlým chlebem se slaninou, bez pití (zamrzlo by). Nikomu z nás tam zima nebyla. Skončili jsme až večer a zatopili v polních kamínkách, mohli jsme si na nich v šálku rozpustit sníh na vodu k umytí esšálku. Sníh na střeše tál a špína zatékala chvojím a hlínou dovnitř, museli jsme strop zevnitř zakrýt stanovými dílci; chytali jsme vodu do přileb a vynášely ji po schodech ven. Přivezli nám ve várnicích večeři do ešusů, tak jsme si sněhem omyly ruce a po jídle jsme se unavení hned odebrali oblečeni na kutě. Venku zůstal jen jeden strážný v okopu na střídačku. Po rozednění jsme mohli zhodnotit naše dílo. Opravdu se nám podařilo; uzřeli jsme jen rovnou zasněženou louku a že tam jsou zemljanky se poznalo jen podle kouře z komínků. Schody a vchod do velitelské zemljanky byly úplně zaváté a museli jsme sníh nejdříve odklidit. Mrzlo až praštělo a hrozilo, že zamrznou auta. Proto byl opět poplachem vyhlášen odjezd zpět do posádky. Nikdy na ten výjezd nezapomenu. Stmelil nás, nikdo se neulejval.
J. Knížek
Tehdy už jsme měli svépomocí postavenou praporní jídelnu se stoly a užívali jsme talíře místo dosavadní výdejny jídla z várnic do ešusů na dvoře pod přístřeškem. Mezi námi byly různé civilní profese, každá se dala dobře v kolektivu využít. Prapor měl také technickou rotu s elektrocentrálou a osvětlovací soupravou, měl i buldozer a zákopový pluh, dokonce i katr na řezivo, spoustu zemního a dřevařského nářadí, včetně naftových beranidel k zaráření pilot, zeměměřičské výbavy a hlavně vodní výbavy ke stavbě mostů včetně výpomocných útočných lávek, mostních souprav, loděk s motorvesly a pontonů. Tehdy ještě neexistovaly skládací soulodí; mostovky se stavěly na pontony či předem postavené podpěry. Na vodním cvičišti byly dlouhé dřevěné sklady, štosy fošen a také kusy kolejí. Po ukončení výcviku s dvacetidekovými náložkami TNT se ke mně přitočil vojín Gogola a zval mne k těm kolejnicím, že tam chce něco vyzkoušet. Takže - vyndal z kapsy při výcviku uspořenou náložku s trubičkovou rozbuškou a kusem zápalnice, vložil ji mezi kolejnice, zapálil a pak mne vyzval k ulehnutí. Byla to taková ostrá rána, že se vysypaly i malé tabulky skla u všech skladů; kolejnici to jenom přerazilo. Od té doby jsem měl trhaviny ve větší úctě. Gogola měl celý týden co dělat, aby vše zasklil, ale nikomu kromě skladníka jsme to raději nehlásili.
Jednou nám v noci za sněhu a mrazu vyhlásili poplach a vyrazili jsme kolonou na autech Praga RND do VVP Boletice, do vsi Kovářovice, která byla vystěhovaná, ale obyvatelná. První noc nás ubytovali v chalupách na podlaze. Ráno jsme promrzlí dostali horký čaj a chleba s kusem zmrzlé slaniny do kapsy. Auta a kuchyně zůstaly ve vsi a my jsme dostali nářadí a odpochodovali s plnou polní na zádech na zasněženou louku k lesu, stavět pro celou školní rotu zemljanky. Občerstvovali jsme se na kost promrzlým chlebem se slaninou, bez pití (zamrzlo by). Nikomu z nás tam zima nebyla. Skončili jsme až večer a zatopili v polních kamínkách, mohli jsme si na nich v šálku rozpustit sníh na vodu k umytí esšálku. Sníh na střeše tál a špína zatékala chvojím a hlínou dovnitř, museli jsme strop zevnitř zakrýt stanovými dílci; chytali jsme vodu do přileb a vynášely ji po schodech ven. Přivezli nám ve várnicích večeři do ešusů, tak jsme si sněhem omyly ruce a po jídle jsme se unavení hned odebrali oblečeni na kutě. Venku zůstal jen jeden strážný v okopu na střídačku. Po rozednění jsme mohli zhodnotit naše dílo. Opravdu se nám podařilo; uzřeli jsme jen rovnou zasněženou louku a že tam jsou zemljanky se poznalo jen podle kouře z komínků. Schody a vchod do velitelské zemljanky byly úplně zaváté a museli jsme sníh nejdříve odklidit. Mrzlo až praštělo a hrozilo, že zamrznou auta. Proto byl opět poplachem vyhlášen odjezd zpět do posádky. Nikdy na ten výjezd nezapomenu. Stmelil nás, nikdo se neulejval.
J. Knížek
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne sob 8 kvě, 2010 21:58, celkem upraveno 5 x.
-
Col. Kadlik
- Nadpraporčík
- Příspěvky: 730
- Registrován: pát 5 říj, 2007 15:20
- Bydliště: Hradištko
Trochu Sci-fi
Kód: Vybrat vše
http://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/198395-pentagon-schvalil-vyvoj-transformers-letajicich-bojovych-vozidel.html
-------------------------------------------------------
Time waits for no one
švícaři maj nůž, číňani maj lopatku 
aneb 1000 a 1 věc co můžete dělat s lopatkou
aneb 1000 a 1 věc co můžete dělat s lopatkou
Kód: Vybrat vše
http://www.youtube.com/watch?v=b60OZhrTB6o
Život vojenský, život veselý - V ženijní ŠDZ - Sereď n.V.
Z posádky v Seredi jsme v létě 1951 vycestovali vlakem do stanice Pliešovce-Sása, odkud jsme odpochodovali desítky km do VVP Lešť. Cesta to byla úmorná, ruksak s bandalírem na zádech, pušku na rameni, lopatku, chlebník a přílbu na opasku a na prsou za háčky popruhu zavěšený dřevěný kufr. Naše ŠDZ se utábořila ve stráni na Oremově Lazu. Nejdříve jsme si museli postavit konstrukce ubikací a pokrýt je stanovými dílci. Museli jsme k tomu roztrhat náložemi a odstranit velké balvany, upravit cestičky a panely s obrazy a hesly. Dostali jsme za úkol připravit pro ostatní ŠDZ ze Slovenska, rozmístěné v okolí, ukázky ženijní přípravy - o trhavinách, budování zemních objektů, minách a obraně před obrněnci. Nejprve jsem dělal tankoborníka - schovaný v díře do země, přejel nade mnou obrněnec a já musel vyskočit a hodit na něj zezadu válcovitou stogramovou náložku s rozbuškou a kouskem zapálené zápalnice. Výbuchem v blatníku vznikla 5 cm díra. Jinde jsem z úkrytu přetahoval před jedoucí obrněnec maskované prkno s přivázanými (cvičnými) PT minami. Jiní připravovali další ukázky.
Představte si ostrou mrňavou hliníkovou rozbušku s necelým gramem třaskaviny; když ji odpálíte ve kbelíku vody, bude kbelík jako rozkrájený nožem; nechtěl bych u toho být. Nebo taková bleskovice – jakási bužírka naplněná třaskavinou; ovinete ji dvakrát jako provázek kolem sloupku, opatříte rozbuškou a následný třesk sloupek přerazí. Také jsme tam vybudovali kompletní velitelské a pozorovací stanoviště s propojenými podzemní objekty pod vrcholem stráně. I tam jsme museli likvidovat roztroušené překážející balvany ve spojovacích a krytých zákopech trháním. Přivezli nám k tomu nákladní auto náložek z pancéřových pěstí. Přes náš kopec vedlo sloupové poštovní vedení a tím trháním jej létající kameny úplně potrhaly. Při trhání bylo nutno se vždycky dívat na nebe a vyhýbat se padajícím kamenům. Při pochodu zpět do tábora dostal Honza Koch horečku a proto jsme stopovali auta k jeho odvozu. Nezastavil nám aní místní lékař – myslel prý že je Honza opilý. Museli jsme ho donutit k odvozu pistolí, ale nakonec se všem omluvil.
Tenkrát v Seredi n.Váhom při cvičném minování na cvičišti u Váhu šlápnul velitel čety npor. Martínek na minu a utrhlo mu to nohu; minové pole bylo špatně zakresleno. Jindy jsme si vyráběli třaskavé láhve. Skleněnou láhev jsme naplnili hořlavinou a dovnitř opatrně vsunuli skleněný trubičkový iniciátor se dvěma chemikáliemi (amalgam a etylnitrát). Trubičky nárazem prasknou, chemikálie se smísí a dojde k výbuchu a rozlití hořící kapaliny. Kamarádovi při vkládání trubička praskla, jedna chemikálie se smísila s hořlavinou a vytrysklá směs mu nejen zničila uniformu, ale způsobila popáleniny rukou a obličeje. Ale všechno se nakonec zahojilo. Tak jsme všichni praxí získávali zkušenosti. Bdělost a pozornost se každému vyplatila.
S ŠDZ jsme se zúčastnili také delšího vodního výcviku v Bratislavě (Na Kryštofku). Tam na Dunaji jsme se seznámili s velkou vodou a výpomocnými mosty, stavěli jsme pontonová soulodí a z nich sestavovali most pro přepravu tanků. Na velké vodě to není stejné, jako kdesi na klidné vodě či na rybníku. Každé soulodí se sestavovalo ze šesti kovových pontonových prázdných dílů hlubokých asi 120 cm, mělo dvě kotvy, uvázané na cca 5 cm tlustých konopných lanech, bezvadně složených do kosočtverců a musela tam být sekera k přeseknutí lana v nouzi či k úpravě dílů. Na pontony se přivazovaly konopnými vazačkami nejprve masivní dřevěné příčníky, na ně podélníky a pak příčná mostovka z masivních fošen; nakonec ještě jakési obrubníky s nouzovým provazovým zábradlím. Každé soulodí mělo svou osádku o nejméně 5 mužích, každý měl k dispozici dlouhé veslo, které vkládal do havlenky na okraji pontonu, jeden z osádky činnost řídil. Na vodě musela osádka stačit plout stanoveným směrem, tedy i proti silnému proudu a dodržovat mezinárodní plavební pravidla, např. přestat veslovat, vztyčit vesla a vzdávat čest salutováním lodím se státní vlajkou (i cizím), musí dodržovat i správné míjení či označení nepravidelného vyhýbání se, aj. Každý člen osádky musel mít plovací vestu. Spojování soulodí do mostu, příslušné zakotvení a spojení soulodí bylo složitou operací. Pod stavební čárou mostu byly připraveny motorové čluny k případné záchraně a řešení problémů. Všichni museli sledovat pevnost úvazů a spojení dílů. Odměnou osádkám byla pochvala po bezproblémovém zatížení mostu přejezdem vozidel. Dokud nebyl most rozebrán, musely osádky v pontonech zůstat. Někdy však bylo třeba přepravit jednotlivá vozidla pomocí samostatného soulodí. A teď si představte, že most může být ostřelován, bombardován, že se staví za tmy/mlhy a v tichu. Vodní výcvik dělá z vojáků chlapy. Někdy bylo potřeba postavit pevnější most – příhradový, či pilotový, což bylo někdy těžší.
J. Knížek
Představte si ostrou mrňavou hliníkovou rozbušku s necelým gramem třaskaviny; když ji odpálíte ve kbelíku vody, bude kbelík jako rozkrájený nožem; nechtěl bych u toho být. Nebo taková bleskovice – jakási bužírka naplněná třaskavinou; ovinete ji dvakrát jako provázek kolem sloupku, opatříte rozbuškou a následný třesk sloupek přerazí. Také jsme tam vybudovali kompletní velitelské a pozorovací stanoviště s propojenými podzemní objekty pod vrcholem stráně. I tam jsme museli likvidovat roztroušené překážející balvany ve spojovacích a krytých zákopech trháním. Přivezli nám k tomu nákladní auto náložek z pancéřových pěstí. Přes náš kopec vedlo sloupové poštovní vedení a tím trháním jej létající kameny úplně potrhaly. Při trhání bylo nutno se vždycky dívat na nebe a vyhýbat se padajícím kamenům. Při pochodu zpět do tábora dostal Honza Koch horečku a proto jsme stopovali auta k jeho odvozu. Nezastavil nám aní místní lékař – myslel prý že je Honza opilý. Museli jsme ho donutit k odvozu pistolí, ale nakonec se všem omluvil.
Tenkrát v Seredi n.Váhom při cvičném minování na cvičišti u Váhu šlápnul velitel čety npor. Martínek na minu a utrhlo mu to nohu; minové pole bylo špatně zakresleno. Jindy jsme si vyráběli třaskavé láhve. Skleněnou láhev jsme naplnili hořlavinou a dovnitř opatrně vsunuli skleněný trubičkový iniciátor se dvěma chemikáliemi (amalgam a etylnitrát). Trubičky nárazem prasknou, chemikálie se smísí a dojde k výbuchu a rozlití hořící kapaliny. Kamarádovi při vkládání trubička praskla, jedna chemikálie se smísila s hořlavinou a vytrysklá směs mu nejen zničila uniformu, ale způsobila popáleniny rukou a obličeje. Ale všechno se nakonec zahojilo. Tak jsme všichni praxí získávali zkušenosti. Bdělost a pozornost se každému vyplatila.
S ŠDZ jsme se zúčastnili také delšího vodního výcviku v Bratislavě (Na Kryštofku). Tam na Dunaji jsme se seznámili s velkou vodou a výpomocnými mosty, stavěli jsme pontonová soulodí a z nich sestavovali most pro přepravu tanků. Na velké vodě to není stejné, jako kdesi na klidné vodě či na rybníku. Každé soulodí se sestavovalo ze šesti kovových pontonových prázdných dílů hlubokých asi 120 cm, mělo dvě kotvy, uvázané na cca 5 cm tlustých konopných lanech, bezvadně složených do kosočtverců a musela tam být sekera k přeseknutí lana v nouzi či k úpravě dílů. Na pontony se přivazovaly konopnými vazačkami nejprve masivní dřevěné příčníky, na ně podélníky a pak příčná mostovka z masivních fošen; nakonec ještě jakési obrubníky s nouzovým provazovým zábradlím. Každé soulodí mělo svou osádku o nejméně 5 mužích, každý měl k dispozici dlouhé veslo, které vkládal do havlenky na okraji pontonu, jeden z osádky činnost řídil. Na vodě musela osádka stačit plout stanoveným směrem, tedy i proti silnému proudu a dodržovat mezinárodní plavební pravidla, např. přestat veslovat, vztyčit vesla a vzdávat čest salutováním lodím se státní vlajkou (i cizím), musí dodržovat i správné míjení či označení nepravidelného vyhýbání se, aj. Každý člen osádky musel mít plovací vestu. Spojování soulodí do mostu, příslušné zakotvení a spojení soulodí bylo složitou operací. Pod stavební čárou mostu byly připraveny motorové čluny k případné záchraně a řešení problémů. Všichni museli sledovat pevnost úvazů a spojení dílů. Odměnou osádkám byla pochvala po bezproblémovém zatížení mostu přejezdem vozidel. Dokud nebyl most rozebrán, musely osádky v pontonech zůstat. Někdy však bylo třeba přepravit jednotlivá vozidla pomocí samostatného soulodí. A teď si představte, že most může být ostřelován, bombardován, že se staví za tmy/mlhy a v tichu. Vodní výcvik dělá z vojáků chlapy. Někdy bylo potřeba postavit pevnější most – příhradový, či pilotový, což bylo někdy těžší.
J. Knížek
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne čtv 10 čer, 2010 17:15, celkem upraveno 3 x.
Zajímavosti: O bývalé správě
Odmala jsem se zúčastňoval dostupných událostí v okolí bydliště. Ve třicátých letech obec řídil volený starosta, ale běžné záležitosti na radnici zařizoval obecní tajemník; v přízemí radnice byla záložna. Pořádek v městečku zajišťovali 2 obecní strážníci v černých uniformách s přílbou; občas chodili s bubnem, na určených postech svolávali bubnováním občany a četli jim obecní vyhlášky. V Obecním domě byla pošta a četnická stanice. Bylo tam tuším 5 četníků – pan vrchní, pan závodčí a 3 strážníci – všichni v tmavozelených uniformách a přílbě, stanice měla jedno jízdní kolo. Denně podle rozvrhu patrolovali s puškou a šavlí, obcházeli celý spádový rajon několika obcí a sledovali dodržování zákonů; šetřili mimořádné události, ale spíš jen sledovali okolí; nebylo co šetřit, skoro se nekradlo. Silnice udržovali okresní cestáři. O lesy se starali hajní – měli u lesa hájovnu. Občané se museli chovat řádně a nezapříčinit žádnou škodu. Pomáhali je vychovávat faráři, místní škola a spolky, včetně Sokolů, myslivců a hasičů. Služby poskytovali živnostníci podle norem svých společenstev. Bývala vysoká nezaměstnanost. Okres řídil Okresní úřad v čele s dosazeným hejtmanem, vládnoucím tvrdou rukou a pak tu byli volení poslanci politických stran (přísně sledovaní, aby si moc nedovolovali). Největšími stranami byly Národně socialistická a Agrární strana, celkem bylo na 20 stran.
Za německé okupace všechno podléhalo německým úřadům, které uplatňovaly teror proti našim občanům. Všechno kontrolovalo Gestapo (GEheime STAtsPOlizei). Místo starostů obcí byli dosazováni z místních občanů vybraní „vládní komisaři“; mohli nařídit i místní pracovní nasazení při kalamitách aj. Z té doby známe i likvidaci celých obcí i s občany – Lidice, Ležáky, Javoříčko aj., také 17. listopad a další zákroky proti našim občanům. V továrnách tvrdě zasahovala uniformovaná stráž (WerkSchutz). Ve vlacích, na cestách i po ulicích chodili voj. hlídky, příp. i četníci, kontrolovali doklady a odebírali lidem potraviny sehnané načerno. Byl zaveden přídělový systém a povinné dodávky, zatemnění, zákaz poslechu cizího rozhlasu, činnosti spolků a polických stran, byly uzavírány školy a podniky s nevojenskou výrobou a zavedena pracovní povinnost (tu zajišťovaly Úřady práce) – totální nasazení např. do Říše, na kopání zákopů; nebylo odvolání a mnoho občanů bylo i za nepatrné přestupky pronásledováno, někteří zemřeli při náletech a v koncentračních táborech. Nedostávalo se potravin a životních potřeb, bujel černý obchod, vyrábělo se mnoho náhražek, vše bylo podřízeno potřebám Wehrmachtu; Každý dům si musel zařídit protiletecký kryt a každý měl mít svou protichemickou masku a nouzové zavazadlo. Němci požívali před našimi občany různé výhody, i třeba zabrání/nastěhování do vašeho bytu a byli nenáviděni; občané jim škodili kdo jak mohl i přes vyhrůžky trestu. Koncem války se u nás pohybovali tzv. „národní hosté“ se svými povozy, což byli Němci z východních oblastí, utíkající před frontou do Bavorska s odcházejícími něm. vojsky. Bohužel ani Spojenci ze západu se u nás nevyznamenali – před koncem války zničili zbytečně naše továrny – ČKD, Škodovku, železniční uzly a lokomotivy, chemičky a další, přitom zahynuly tisíce našich občanů včetně dětí. Armáda USA pod velením gen. Pattona osvobodila od západu celkem 12% území ČSR. Hlavní boje proti Němcům byly vedeny vojsky čtyř Frontů SSSR od východu a severu. Do konečného osvobození ČSR zasáhlo 5. května Pražské povstání, kterého se účastnily tisíce občanů z Prahy a okolí a které znemožnilo Němcům dokončit dílo zkázy – zničení historické Prahy; povstání krvácelo a volalo o pomoc spojence i Rudou armádu. Ta pod velením maršála Koněva 9. května 1945 Pražskou operací osvobodila Prahu, ale teprve 11. května byli Němci u Příbramě (Slivice) definitivně poraženi.
V dubnu 1945 byl novou vládou v osvobozených Košicích přijat budovatelský program ČSR. Vláda za postupného osvobozování území od Němců přejímala státní moc. Krátce na to se ujal úřadu prezidenta v Praze dr. Edvard Beneš a byl celým tehdejším politickým spektrem potvrzen. Z vůle občanů začal vydávat dekrety, jež později odsouhlasilo ve významu zákonů dodatečně zvolené Národní shromáždění. Znovu byla zorganizována Čs. armáda (využila i tzv. Vládní vojsko a čs. vojáky ze spojeneckých armád včetně příslušníků 1. Čs. armádního sboru). Všechny instituce se očisťovaly od zrádců a kolaborantů. Bezpečnost státu zprvu zajišťovala osvobozenecká vojska a pak ji předávala novým Čs. jednotkám. Z počátku ještě fungovalo dosavadní četnictvo a zároveň stát začal budovat Sbor národní bepečnosti (SNB). Všude vznikaly Národní výbory (v pohraničí Správní komise), jež přebíraly místní moc a řídily veškerý život na místní úrovni. Staré zákony přestávaly platit a nové ještě nebyly. Zásadní změny nastaly znárodňováním. Někteří občané byli tou svobodou dezorientováni a v dobré víře docházelo při obnově zničeného hospodářstvi i k chybám. Všude se řešily dříve neznámé problémy. Řada dosavadních přátel zapomínalo na sliby přátelství a pomoci; docházelo i k roztržkám. Bylo třeba zajistit jednotu k poválečné konsolidaci a budování. převahu získali prostí pracující; přispívali i dobrovolnou prací. Nespokojenci místy nepřáli revolučním změnám, takže stát musel vůči nim přitvrdit. Kdo nebyl spokojen s programem vlády, odcházel do ciziny. Blížší o tehdejším vývoji ČSR uvádím v dalších článcích.
J. Knížek
Za německé okupace všechno podléhalo německým úřadům, které uplatňovaly teror proti našim občanům. Všechno kontrolovalo Gestapo (GEheime STAtsPOlizei). Místo starostů obcí byli dosazováni z místních občanů vybraní „vládní komisaři“; mohli nařídit i místní pracovní nasazení při kalamitách aj. Z té doby známe i likvidaci celých obcí i s občany – Lidice, Ležáky, Javoříčko aj., také 17. listopad a další zákroky proti našim občanům. V továrnách tvrdě zasahovala uniformovaná stráž (WerkSchutz). Ve vlacích, na cestách i po ulicích chodili voj. hlídky, příp. i četníci, kontrolovali doklady a odebírali lidem potraviny sehnané načerno. Byl zaveden přídělový systém a povinné dodávky, zatemnění, zákaz poslechu cizího rozhlasu, činnosti spolků a polických stran, byly uzavírány školy a podniky s nevojenskou výrobou a zavedena pracovní povinnost (tu zajišťovaly Úřady práce) – totální nasazení např. do Říše, na kopání zákopů; nebylo odvolání a mnoho občanů bylo i za nepatrné přestupky pronásledováno, někteří zemřeli při náletech a v koncentračních táborech. Nedostávalo se potravin a životních potřeb, bujel černý obchod, vyrábělo se mnoho náhražek, vše bylo podřízeno potřebám Wehrmachtu; Každý dům si musel zařídit protiletecký kryt a každý měl mít svou protichemickou masku a nouzové zavazadlo. Němci požívali před našimi občany různé výhody, i třeba zabrání/nastěhování do vašeho bytu a byli nenáviděni; občané jim škodili kdo jak mohl i přes vyhrůžky trestu. Koncem války se u nás pohybovali tzv. „národní hosté“ se svými povozy, což byli Němci z východních oblastí, utíkající před frontou do Bavorska s odcházejícími něm. vojsky. Bohužel ani Spojenci ze západu se u nás nevyznamenali – před koncem války zničili zbytečně naše továrny – ČKD, Škodovku, železniční uzly a lokomotivy, chemičky a další, přitom zahynuly tisíce našich občanů včetně dětí. Armáda USA pod velením gen. Pattona osvobodila od západu celkem 12% území ČSR. Hlavní boje proti Němcům byly vedeny vojsky čtyř Frontů SSSR od východu a severu. Do konečného osvobození ČSR zasáhlo 5. května Pražské povstání, kterého se účastnily tisíce občanů z Prahy a okolí a které znemožnilo Němcům dokončit dílo zkázy – zničení historické Prahy; povstání krvácelo a volalo o pomoc spojence i Rudou armádu. Ta pod velením maršála Koněva 9. května 1945 Pražskou operací osvobodila Prahu, ale teprve 11. května byli Němci u Příbramě (Slivice) definitivně poraženi.
V dubnu 1945 byl novou vládou v osvobozených Košicích přijat budovatelský program ČSR. Vláda za postupného osvobozování území od Němců přejímala státní moc. Krátce na to se ujal úřadu prezidenta v Praze dr. Edvard Beneš a byl celým tehdejším politickým spektrem potvrzen. Z vůle občanů začal vydávat dekrety, jež později odsouhlasilo ve významu zákonů dodatečně zvolené Národní shromáždění. Znovu byla zorganizována Čs. armáda (využila i tzv. Vládní vojsko a čs. vojáky ze spojeneckých armád včetně příslušníků 1. Čs. armádního sboru). Všechny instituce se očisťovaly od zrádců a kolaborantů. Bezpečnost státu zprvu zajišťovala osvobozenecká vojska a pak ji předávala novým Čs. jednotkám. Z počátku ještě fungovalo dosavadní četnictvo a zároveň stát začal budovat Sbor národní bepečnosti (SNB). Všude vznikaly Národní výbory (v pohraničí Správní komise), jež přebíraly místní moc a řídily veškerý život na místní úrovni. Staré zákony přestávaly platit a nové ještě nebyly. Zásadní změny nastaly znárodňováním. Někteří občané byli tou svobodou dezorientováni a v dobré víře docházelo při obnově zničeného hospodářstvi i k chybám. Všude se řešily dříve neznámé problémy. Řada dosavadních přátel zapomínalo na sliby přátelství a pomoci; docházelo i k roztržkám. Bylo třeba zajistit jednotu k poválečné konsolidaci a budování. převahu získali prostí pracující; přispívali i dobrovolnou prací. Nespokojenci místy nepřáli revolučním změnám, takže stát musel vůči nim přitvrdit. Kdo nebyl spokojen s programem vlády, odcházel do ciziny. Blížší o tehdejším vývoji ČSR uvádím v dalších článcích.
J. Knížek
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne ned 24 říj, 2010 22:46, celkem upraveno 2 x.
Život vojenský, život veselý – dodatky (6)
Zmínil jsem se již o službě vojáků základní služby; něco málo k tomu přidám.
Po nástupu generála Čepičky r. 1950 za ministra NO se musel každý pracovní den vojáků ukončit asi 20-minutovým čepobitím. Bylo vyhlašováno tuším po 21. hodině. Jednotky ze všech útvarů v daných kasárnách nastoupily před svými ubytovnami v pochodovém tvaru a na povel se jaly s předzpěvem pochodovat křížem krážem uvnitř kasárenských dvorů za zpěvu vojenských pochodových písní. Nikdo to dál neorganizoval a tudíž ten výsledný hlahol se ani nedal poslouchat. Přesto se čepobití konalo několik let; každý si tím zpěvem na noc důkladně provětral plíce. Teprve potom se konala večerní garderoba a po večerce už musel být všude klid.
Jednou měsíčně se za dozoru lapiducha (zdravotníka) z ošetřovny konala na chodbě ubytovny tzv. švancparáda, na kterou jsme nastupovali jen v trenýrkách; museli jsme mu ukazovat penis a on si dělal do seznamu poznámky. Neostříhání a nečistotu řešil kázeňsky velitel jednotky; při podezření na chorobu se daný voják musel dostavit k prohlídce na ošetřovnu, nebo do voj. nemocnice.
Pravidelně asi po dvou týdnech se měnila prostěradla, ručníky, kapesníky a osobní prádlo a vozilo se to do prádelny; poškozené prádlo apod. si mohl každý nechat opravit v posádkové krejčovně. Švadlenky ochotně našívaly nové límečky, apod. Podobně se odesílaly k opravě i boty, vše muselo být opatřeno značkou, aby uživatel dostal zpět to své.
Tehdy ještě existoval lístkový přídělový systém, takže jsme fasovali tabačenky a mohli si za ně opatřit kuřivo. Většina vojáků ale tabačenky posílala domů rodině. Drobné potřeby vojáci fasovali jen při nástupu na vojnu; potom už si je kupovali v prodejně Army uvnitř kasáren sami. Podle hodnosti na to dostávali měsíční žold – jen kolem 15-30 korun, takže někdo svou tabačenku raději prodával.
Byli i tací, kteří teprve na vojně přišli do styku s praktickými předměty, tajně je shromažďovali a posílali poštou domů. Musela být zavedena kontrola odesílaných věcí a tak se v balíku našla třeba vojenská deka, dveřní zámek i s klikou, různé nářadí, apod. Inu, bylo brzo po válce a mnoho potřebných věcí se jěště nevyrábělo, na řadě byly potřebnější věci, např. oblečení a boty.
Za pobytu ve VVP bylo všechno ještě složitější; tam každý poznal, co z civilních potřeb je pro něj zbytečné. Důležitá byla spíše jehla a nit; někdo se zbavil i příboru, stačila mu jen lžíce, kapesní nůž a zápalky (minielektronika ještě neexistovala). Vojáci se naučili řešit svízelné situace a přiučili se mnohým činnostem, poznali i sílu kolektivu. Po návratu z vojny si dovedli s mnohými nedostatky sami poradit. Dnešnímu dorostu to nejspíš chybí a i proto se občané i stát tolik zadlužují.
J. Knížek
Po nástupu generála Čepičky r. 1950 za ministra NO se musel každý pracovní den vojáků ukončit asi 20-minutovým čepobitím. Bylo vyhlašováno tuším po 21. hodině. Jednotky ze všech útvarů v daných kasárnách nastoupily před svými ubytovnami v pochodovém tvaru a na povel se jaly s předzpěvem pochodovat křížem krážem uvnitř kasárenských dvorů za zpěvu vojenských pochodových písní. Nikdo to dál neorganizoval a tudíž ten výsledný hlahol se ani nedal poslouchat. Přesto se čepobití konalo několik let; každý si tím zpěvem na noc důkladně provětral plíce. Teprve potom se konala večerní garderoba a po večerce už musel být všude klid.
Jednou měsíčně se za dozoru lapiducha (zdravotníka) z ošetřovny konala na chodbě ubytovny tzv. švancparáda, na kterou jsme nastupovali jen v trenýrkách; museli jsme mu ukazovat penis a on si dělal do seznamu poznámky. Neostříhání a nečistotu řešil kázeňsky velitel jednotky; při podezření na chorobu se daný voják musel dostavit k prohlídce na ošetřovnu, nebo do voj. nemocnice.
Pravidelně asi po dvou týdnech se měnila prostěradla, ručníky, kapesníky a osobní prádlo a vozilo se to do prádelny; poškozené prádlo apod. si mohl každý nechat opravit v posádkové krejčovně. Švadlenky ochotně našívaly nové límečky, apod. Podobně se odesílaly k opravě i boty, vše muselo být opatřeno značkou, aby uživatel dostal zpět to své.
Tehdy ještě existoval lístkový přídělový systém, takže jsme fasovali tabačenky a mohli si za ně opatřit kuřivo. Většina vojáků ale tabačenky posílala domů rodině. Drobné potřeby vojáci fasovali jen při nástupu na vojnu; potom už si je kupovali v prodejně Army uvnitř kasáren sami. Podle hodnosti na to dostávali měsíční žold – jen kolem 15-30 korun, takže někdo svou tabačenku raději prodával.
Byli i tací, kteří teprve na vojně přišli do styku s praktickými předměty, tajně je shromažďovali a posílali poštou domů. Musela být zavedena kontrola odesílaných věcí a tak se v balíku našla třeba vojenská deka, dveřní zámek i s klikou, různé nářadí, apod. Inu, bylo brzo po válce a mnoho potřebných věcí se jěště nevyrábělo, na řadě byly potřebnější věci, např. oblečení a boty.
Za pobytu ve VVP bylo všechno ještě složitější; tam každý poznal, co z civilních potřeb je pro něj zbytečné. Důležitá byla spíše jehla a nit; někdo se zbavil i příboru, stačila mu jen lžíce, kapesní nůž a zápalky (minielektronika ještě neexistovala). Vojáci se naučili řešit svízelné situace a přiučili se mnohým činnostem, poznali i sílu kolektivu. Po návratu z vojny si dovedli s mnohými nedostatky sami poradit. Dnešnímu dorostu to nejspíš chybí a i proto se občané i stát tolik zadlužují.
J. Knížek