Některé poválečné technické problémy

[J. Knížek]

Jedním z prvních našich poválečných rádiových přijímačů byl Blaník z r. 1952, vyráběný Teslou Přelouč. Měl hezkou obdélníkovou dřevěnou skříň s jakýmsi mřížováním, v dolní části skleněnou stupnici s ukazatelem a 4 knoflíky. Měl 3 vlnové rozsahy - krátké, střední a dlouhé vlny. V horní části byl reproduktor, pokrytý látkou a překrytý vodorovnými světlými lištami. Elektronky, ladicí trial a ostatní díly byly upevněny na šasí a pospojovány dráty, ale jakými !? Byly to běžné silné dráty potažené textilní izolací, běžně užívané k domovnímu rozvodu elektřiny izolačními trubkami. Prostě, tehdy po válce se nepodařilo jiné izolované vodiče sehnat, existovalo dovozní embargo. Ale kupodivu, rádio mělo čistý přednes bez brumu, s dostatečným zesílením.
Vzpomínám také, že k některým sovětským vojenským elektropřístrojům byly dodávány napájecí a přepínací skříňky, užívané ještě v padesátých letech v naší ČSLA. Měly horní izolační desku s přepínacími mosaznými kontakty, měřicím přístrojem a velkými šroubovými připojovacími zdířkami. Na té horní ploše byly čarami i schématickými zobrazeními vyznačeny a slovně označeny spoje a názvy prvků, přičemž např. kontakty reostatu nebyly vůbec izolovány proti dotyku. Tamní přístroje mohly však spolehlivě fungovat i v těžkých, nám nemyslitelných podmínkách. Bylo počítáno, že přístroje budou obsluhovat laici (u nás se taková zařízení přestala užívat krátce po první světové válce). Prostě se v SSSR na rozvoj slaboproudých zařízení nedostávalo sil ani materiálu. Viděl jsem později sovětský barevný film "Dobrodružství v sibiřském expresu", kde jako indikátor zapnutí mikrofonu byla užívána běžná mírně nažhavená hrušková žárovka. Prostě se u nich indikátory dosud nevyráběly. Mnoho věcí tam bylo důležitějších a nedostávalo se odborníků; lidé si ale v každé situaci dovedli sami pradit. Technické nedostatky ve většině zemí byly dlouhodobým důsledkem války.
Každá válka přináší lidem utrpení a strádání.