O šifrování a utajování

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

O šifrování a utajování: Stručně o šifrátorech

Příspěvekod J. Knížek » ned 25 dub, 2010 22:16

Už jsem vzpomínal a psal o čs. šifrátoru MAGDA (původně vynalezen ve Švédsku a za války užíván např. armádou USA nebo Francie) a o německém šifrátoru ENIGMA, užívaným Němci za války a pak v naší armádě v padesátých letech minulého století. Byly to stroje přenosné, s vlastní tvorbou hesla, usnadňující ruční šifrování.

Ještě je třeba vzpomenout německého šifrovacího stroje (šifrátoru) ANNA, což bylo zařízení zapojované mezi dálnopis a linku na dálnopisných stanicích. Šifranti u něj prováděli základní nastavení utajovacích prvků, což byla souprava oboustranných disků různého průměru s pérovými kontakty, každý s jiným schématem vnitřního propojení. Na discích se nastavovalo nepravidelné krokování překlápěcími prvky podle stanovevé tabulky nastavení. Obsluha dálnopisu pak navázala přímé dálnopisné spojení, oznámila smluveným způsobem nastavení polohy jednotlivých disků a po přepnutí na šifrování docházelo při psaní textu na dálnopisu automaticky k záměně textu dopravovaného linkovým signálem tak, že přijímací stanice dostávala opět otevřený text. Tak se spolu mohli oprávnění funkcionáři diktátem obsluze přes dálnopis nebo osobním dopisováním navzájem utajeně domlouvat. Výsledná páska se nalepovala na tiskopis nebo do sešitu. Tento šifrovací stroj byl v ČS(L)A používán asi do r. 1956, kdy se podařilo heslo prolomit.

Kolem r. 1960 byla pracoviště ŠO postupně vybavována čs. šifrovacím strojem (šifrátorem) ŠD-1 s vkládaným heslem na děrné pásce. Princip stroje byl jednoduchý. Podobně jako šifrátor ANNA se ŠD-1 zapojoval mezi koncový dálnopis a linku na protějších stanicích. Do každého stroje musel být založen kotouč děrné pásky s totožným obsahem s očíslovanými úseky. Stroj sám měl vedle sebe dva typové koše podobné jako u dálnopisu. Jeden byl ovládán snímaným heslem a druhý psaným textem koncového dálnopisu. Zvláštní relé pak oba signály mixovaly a výsledkem byl utajený text přenášený linkou. Přenos vyžadoval bezporuchové spojení. Často byl tento šifrátor užíván k osobním hovorům (diktátem šifrantovi) velitele divize a armády Čtecí zařízení heslové pásky mělo řezačku použitého hesla.

Na podobném principu byly kolem r. 1965 na bázi čs. dálnopisu Dalibor vyvinuty Zvláštní správou MV šifrátory ŠD-3. Šifrovou službu tam řídil slovenský vědec Ing. pplk. Lorenc, nechvalně proslavený pozdější generál velící zásahu r. 1989 na Národní třídě. Opět se užívala vkládaná heslová děrná páska k přímému šifrování po lince, ale stroj mohl být používán i pro tzv. předběžné šifrování (bez připojení na linku). Uměl tisknout zašifrovaný text do písmenových skupin na lepicí pásce. Měl vlastní klávesnici s přepínačem, číselnici k volbě protější stanice přes automatickou ústřednu a na zadní straně zásuvku nahražující při předběžném šifrování linku. Po levé straně byla připravena zásuvka pro snímač předděrovaného otevřeného textu k zašifrování, nebo naděrovaného došlého šifr. textu k odšifrování. Soustavou desítek relé docházelo ke konečné úpravě mixem s heslem na děrné pásce (opět s číslovanými úseky a řezačkou). Nedodaný snímač předděrované pásky jsem si upravil sám a dobře mi sloužil. Tyto šifrátory byly užívány ještě v době mého odchodu z GŠ do penze r. 1984.

Kolem r. 1970 byly do ČSLA dodávány šifrátory M-125 Fialka ze SSSR. Měly (podobně jako Enigma) sadu 10 výměnných disků které mohly podle nastavení krokovat vpřed i zpět a několik nastavovacích prvků, hlavně děrnou kartu 30x30, čím bylo dosahováno úctyhodného počtu možných výsledků záměny. Užívaly lepicí pásku i děrnou pětistopou pásku. Stroj mohl sloužit jak k přímému šifrování po dálnopisné lince, tak i pro předběžné šifrování a předávání zpráv jakýmikoli pojítky. Sám jsem prodělal opravářský kurs k tomuto šifrátoru a zpracoval kompletní českou uživatelskou dokumentaci a mnohde jsem vyškolil obsluhy. Tyto šifrátory mohly sloužit i jako součinnostní prostředek mezi armádami VS. Postupně byly dodávány vylepšené verze těchto šifrátorů. Měly např. výměnná typová kolečka pro různé abecedy. V naší armádě sloužily hlavně v oblasti zásobování, ale místy i na stupni divize – pluk.

Poznámka: Zájemci o šifrování najdou další zajímavostí na serverech:
http://crypto-world.info (český e-zin)
http://scz.bplaced.net/index.html (německý server)
http://www.uloz.to/4839080/obrazy-k-so.zip (2 soubory o šifrátorech ap.- postiženy cenzurou)
J. Knížek
Naposledy upravil(a) J. Knížek dne pon 28 kvě, 2012 20:13, celkem upraveno 3 x.

J. Knížek
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 119
Registrován: sob 23 kvě, 2009 20:12
Bydliště: Praha

O šifrování a utajování: Poznámky k poválečné šifrové službě

Příspěvekod J. Knížek » úte 27 dub, 2010 17:44

Před šifrantským kurzem r. 1952 jsem prakticky o šifrové službě téměř neslyšel. Pamatuji jak jsem nastoupil zákl. vojenskou službu r. 1950 ke 2. ženijnímu pluku v Písku. Po přijímači a přísaze byla zahájena naše poddůstojnická škola (PŠ), a právě začala Čepičkova velká reorganizace armády, spojená s redislokací vojsk. V té době ještě v budově budoucího 2. as fungovala filiální nemocnice, kam jsme viděli okny. Náš ženijní pluk měl spoustu materiálu – po kasárnách, na cvičištích, na řece Otavě, v mobilizačních skladech po městě a okolí. Přijely kolony študebakrů, a my z PŠ jsme byli pověřeni všechen materiál odvážet do přistavených vlaků. Na nádraží za námi vozili stravu a my nakládali až se z nás kouřilo. Na chodbě naší PŠ měl kancelář nadporučík Klestil a stále mu tam nosili nějaké telegramy a on běhal na štáb. Později jsem se dověděl, že to byl plukovní šifrant. Během jednoho týdne bylo vše hotovo; zůstal tu jen náš nově organizovaný sborový 22. ženijní prapor a přibyly dělostřelecký pluk, protiletadlový oddíl, spojovací prapor, velitelská jednotka sboru a později raketometný oddíl. Sousední nemocnice byla zrušena a nastěhovalo se tam nově organizované Velitelství 2. armádního sboru (jemuž velel generál Patera a po něm gen. Sedláček), podřízené Velitelství 1. vojenského okruhu v Praze; jeho podřízené svazky jsem již vzpomínal. Po absolvování PŠ jsem byl v aspirantské škole v Seredi nad Váhom (s výcvikem v Bratislavě na Dunaji a ve VVP Lešť [Oremov Laz]). Po návratu k praporu jsem byl zakrátko vyslán do šifrantského kurzu v Neveklově [Tloskov]. Zde jsem teprve čerpal vědomosti o organizaci armády a činnosti šifrantů.

Pracovišť šifrantů bylo jako šafránu. Byly na štábech brigád a výše (jinde vyjímečně), podřízeni jen náčelníkovi štábu; jeden šifrant připadal asi na 3-5 tisíc vojáků. Z počátku to byl tzv. Referát šifrové služby s číslem voj. odbornosti 8. (tj. absolvent VŠ, kterých se všude nedostávalo). Po čase byl název změněn na Šifrovací oddělení (ŠO), pak na 6. oddělení a naposledy na 8. oddělení (jako v SSSR). Vnitřně jsme všichni byli pracovníky ŠO (šifrového orgánu) a funkčně náčelník či pomocník, mechanik, někde PNPSS (pomocník pro speciální spojení). Podléhali jsme zvláštnímu režimu. Pokud vím, kontrarozvědka po prvním názvu Obranné bezpečnostní zpravodajství (OZ či OBZ) byla přejmenována na 5. oddělelení a nakonec na OVKR, ale s nimi jsme neměli nic společného (jen nás sledovala a prověřovala do funkce).

Kromě ŠO zabezpečovaly utajené spojení štábů vyšších jednotek od poloviny 60-tých let ještě spojovací uzly ZAS (v péči spojovacího vojska), což byl speciální sovětský telefonní a dálnopisný systém se zvlášť zabezpečenými (zapečetěnými) linkami a přístroji, kde se mohly přenášet utajené hovory nejvýše povahy služebního tajemství (Tajné=T), kdežo PT jen přes ŠO. Podobně fungoval i utajený telefon VČ. Nezávisle na běžné linkové síti ve státě existovala i tzv. zvláštní telefonní síť (ZTS), jejíž stanice byly přidělovány důležitým řídícím funkcionářům do bytů i kanceláří a jimi se uváděly do činnosti pohotovostní plány v případě mimořádných situací, včetně vojenských. Ústředna ZTS byla v Černínském paláci na Hradčanech. Na mnohých vrcholech poblíž zájmových center byly v neustálé činnosti dálkové rádiostanice, které pohotovostní systém zdvojovaly a podobně byly připraveny další telefonní a dálnopisné okruhy ke spuštění na signál přes poštovní síť (např. u KVS). Všechny spojovací prostředky podléhaly jednotnému řízení a kmitočtové službě a měly připravené a většinou i vybavené záložní stanoviště; do systému patřilo i rozhlasové a televizní vysílání, varovný systém a všechny pohotovostní služby.

Jak již jsem uváděl, ochranu utajovaných skutečností ve státě řídilo Ministerstvo vnitra, takže alternativně jako uvnitř armády byla organizována šifrová služba i v dalších resortech podle stejných předpisů.
J. Knížek


Zpět na „Ostatní“