Vzpomínky z mládí - Biograf

[J. Knížek]

Je mi přes 80 let a často se ve vzpomínkách vracím do svého mládí. Ve 3 letech (1931) jsem prvně viděl němé pohyblivé obrázky na filmovém plátně v místní hospodě U Polívků na Hradešíně. V sále bylo nabito a my stáli až vzadu u dveří; otec si mne vysadil na rapici (na ramena), abych vůbec něco viděl, jinak byla všude tma. Později otec postavil vilku v sousedním Škvorci a tam byl biograf v sokolovně vždy v sobotu večer a v neděli i odpoledne. Pan sokolník vždycky musel do sálu nastěhovat sklápěcí lavice a nejpozději v pondělí je zase vystěhovat do předsálí, protože sem chodily cvičit školní třídy a večer sokolové (žáci, dorostenci a dospělí). Tehdy byla sobota pracovním i školním dnem, většina občanů jezdila za prací jinam a tak si sem po lopotě chodili zacvičit a napravit zdraví. Promítačem zde byl spolužákův strýc, pan Lalák a on mu chodil přetáčet cívky s filmem. Měli tam jen jeden masivní kinematograf, takže po každé cívce filmu byla přestávka. Občas se film přetrhnul a zvláštní lepičkou s řezačkou jej musel p. Lalák honem slepit. Párkrát mne vzal Pepík Laláků dovnitř; v aparátu byla oslnivá uhlíková lampa a také se odtud promítaly reklamy malované na skle v jednotných rámečcích; podle potřeby se odtud z gramodesek přenášela do sálu přestávková hudba či mikrofonem různé informace. Reproduktor byl přenosný, vysoký asi půl metru a stával hned za promítacím plátnem na jevišti. Plechové krabice s filmy sem přicházely poštou - včetně reklamních fotografíí, které byly s programem umísťovány v reklamní vitrině na náměstí. Vstupné bylo od dvou do pěti korun.

My kluci jsme chodili do první brázdy (lavice) za dvě kačky, pokud jsme vůbec peníze dostali, nebo z něčeho ušetřili. (Tehdy jsme například platili s třídou 5 korun za autobusový zájezd na rozloučení s prezidentem TGM, když v září 1937 zemřel). Mnohé filmy byly mládeži nepřístupné (dospělosti se tehdy dosahovalo až v 21 letech), např. westerny jako Zorro - tajemný
mstitel, nebo náš Prstýnek. To jsme pak vylezli na střechu předsálí a odtud zvenku oknem film sledovali, ač za to mohla být na vysvědčení dvojka z mravů. Pamatuji na Klapzubovu jedenáctku, jak trénovali chytáním slepic na dvorku, jak si zpívali Auta, mota ... od autodopravy, ... Klapzubova jedenáctka všecko dobře opraví. Měl jsem rád grotesky - Pat a Patachona, Ch. Chaplina, Laurela a Hardyho, aj. Také si pamatuji na film Jízdní hlídka o našich legionářích na Rusi, na Disneovky myšák Micky, Sněhurku a 7 trpaslíků. Za války byly filmy s německými titulky; pamatuji na herce Heinze Rühmana a naše herce V. Buriana, J. Dohnala, L. Peška, A. Nedošínskou a řadu dalších v mnoha filmech.

Po válce, už jako vyučený klavírník, jsem v srpnu 1945 odešel na zkušenou do pohraničí se spoludělníkem, který v Teplicích-Šanově dostal národní správu opravny pian. Tenkrát tam bylo plno Němců s bílými páskami na rukávě, výrobny většinou nepracovaly a stát náboroval všechny profese, včetně pošťáků, nádražáků, strážníků, úředníků, aby Němci opouštěné a válkou zanedbané pohraničí zase ožilo. Mnohde se ozývaly německé bojůvky, mnohé objekty byly zaminovány či poškozeny, např. v Ústí byl střed města úplně rozbombardován, takže v pohraničí musela zůstat část vojsk Rudé armády k zajištění bezpečnosti a pořádku (čeští vojáci se teprve museli vycvičit a trvalo měsíce, než mohli převzít rajony od Rudé armády). Ta provozovala místní kino Oko proti Concordii, kam jsem také někdy chodil; dávali tam třeba film Ona brání vlast, Zoja, Malachovská mohyla, aj. Týdně jsem navštivil až 4 kina. Líbil se mi třeba film Alibaba a 40 loupežníků, filmy s A. Nedošínskou a T. Pištěkem i novější s O. Novým, také Zvoník u matky boží, německý film Stalo se za bílého dne (opět s H. Rühmanem), Tři kamadádi s L. Peškem, Černý prapor s p. Marešem, později Únos s p. Dubským, aj. Líbily se mi válečné sovětské i anglické filmy, třeba Pět Sulivanů (všech 5 bratrů zahynulo na válečné lodi), atd.

Mám nač vzpomínat. Škoda, že staré filmy se téměř nedávají a místo nich vídáme v TV často filmy o německých válečných hrdinech nebo cizí krváky. Kde zůstaly filmy o našich hrdinech, kam ten pokrok spěje? Dnešní přehnané vzájemné obviňování a politická antipropaganda lidem otravuje mysl. Nikdo z nás netouží, aby se propagovalo nepřátelství, násilí, ostouzení a sex. Každý film má vyjadřovat myšlení v dané době a nikoli dodatečná zpolitizovaná hodnocení; rozhodně by měly být ctěny zákony, platné v době o které ve filmu jde, protože to dokumentuje historické události. Ta politická podbarvení brání tomu, aby film mohl ukazovat samu historii i po mnoha letech. Úsudek si má každý činit sám, podle svého založení, ale film by měl zůstat dokumentem doby. Proto pryč s politickou řevnivostí ve všech médiích. Divák by neměl být nucen sledovat jen linii, kterou momentálně zaujímá vedoucí politická strana státu, ale má mít možnost sám volit z celého etického spektra.

J.Knížek